Pýcha a předsudek ("paví edice")

Ilustrace Hugh Thomson a Charles Edmund Brock

PÝCHA A PŘEDSUDEK

JANE AUSTENOVÁ

PÝCHA A PŘEDSUDEK Ilustrace Hugh çomson a Charles Edmund Brock

þPITOLA PRVNÍ V e světě vládne všeobecné mínění, že svo- bodný muž s pěkným jměním potřebuje manželku. A sotva se takový člověk někam přistěhuje, hned jsou sousední rodiny přesvědčeny, že je vším právem určen některé z jejich dcer, třebaže nemají ponětí o jeho citech a názorech. „Jestlipak víte, můj milý,“ řekla jednoho dne paní Bennetová manželovi, „že Netherèeld je pronajatý?“ Na to pan Bennet odpověděl, že o tom neví. „Už je to tak,“ pokračovala jeho choť, „byla tu právě paní Longová a všechno mi řekla.“ Pan Bennet na to neřekl nic. „Což nechcete ani vědět, kdo si ho pronajal?“ pokračovala netrpělivě paní Bennetová. „Jestli mi to chcete povědět, nic proti tomu nemám.“ To jeho manželce stačilo. „Budete se divit, ale paní Longová říká, že si Netherèeld pronajal nějaký bohatý mladík ze sever- ní Anglie. Přijel prý v pondělí v kočáře se dvěma

Translation © Eva Burešová – heirs c/o DILIA, 2011 ISBN: 978-80-88630-24-1

H. ÿomson

páry koní, všechno si to prohlédl a byl tak nadšen, že se s panem Morrisem okamžitě dohodl. Nastěhuje se někdy před svatým Michalem, část služebnictva sem však dorazí už koncem příštího týdne.“ „Jak se jmenuje?“ „Bingley.“ „Je ženatý, nebo svobodný?“ „Jistěže je svobodný, můj milý! Svobodný člověk s velkým jměním, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To by bylo něco pro naše děvčata!“ „Pročpak? Co s tím mají co dělat?“ „Ale drahý choti, jak můžete být tak nechápavý?“ odpověděla paní Bennetová. „Musí vás přece napadnout, že bych ráda, aby si jednu z nich vzal.“ „Má snad v úmyslu se tady oženit?“ „V úmyslu! Co je to za hloupou řeč? Je však docela dobře možné, že by se do jedné mohl zamilovat, a tak byste měl u něj hned, jak přijede, vykonat návštěvu.“

„To se mi příliš nezdá. Navštivte ho s děvčaty sama, nebo je tam pošlete bez doprovodu, což bude asi nejlepší, jelikož jste zrovna tak hezká jako dcery a panu Bingleymu byste se možná zalíbila právě vy.“ „Lichotíte mi, můj milý. Kdysi jsem snad krasavice bývala, ale teď už si to o sobě dávno nemyslím. Když má žena pět dospělých dcer, přejdou ji myšlenky na vlastní krásu.“ „V takovém případě asi té krásy moc neměla.“ „Můj milý, nedá se nic dělat, musíte u pana Bingleyho vykonat návštěvu, jakmile sem přijede.“ „Ujišťuji vás, že se mi do toho vůbec nechce.“ „Ale musíte přece myslet na dcery, milý manželi. Jen si představte, jaká by to pro jednu z nich byla partie. Už jen proto jsou sir William a lady Lucasová rozhodnuti k němu zajít, i když, jak víte, nové lidi nenavštěvují. Samozřejmě že ho musíte navštívit, jak jinak bychom tam pak mohly jít my ?“ „Nedělejte s tím takové ciráty. Řekl bych, že vás pan Bingley velmi rád uvidí. Pošlu mu po vás krátký dopis, v němž ho ujistím, že mu s radostí dávám souhlas, aby si vybral, kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval za svou milou Lizzy.“ „Nic takového laskavě nedělejte. Lizzy není o nic lepší než ostatní; a říkám vám, že není ani zpola tak krásná jako Jane a ani zpola tak veselá jako Lydia. Vy však vždycky dáváte přednost jí.“ „Ani na jedné není nic zvláštního,“ odpověděl pan Bennet. „Jsou pošetilé a nevzdělané jako všechna ostatní děvčata. Lizzy je však bystřejší než její sestry.“ „Jak můžete tak nepěkně mluvit o vlastních dětech? Vám dělá potěšení mě trápit. Nemáte ohled na mé ubohé nervy.“ „Mýlíte se, má drahá. Vážím si vašich nervů. Jsou to moji staří známí. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte přinejmenším posled- ních dvacet let.“ „Ach, vy nevíte, jak já trpím.“ „Doufám, že to překonáte a dožijete se toho, jak se v našem kraji začnou objevovat mladí muži se čtyřtisícovými důchody.“

„Přijel prý v pondělí v kočáře se dvěma páry koní, všechno si to prohlédl…“

„I kdyby jich sem přijelo dvacet, nám to nebude nic platné, protože vy je navštívit nepůjdete.“ „Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte, má drahá.“ Pan Bennet měl v sobě zvláštní směsici pohotového vtipu, sarkas- tického humoru, rezervovanosti a rozmaru, kterým paní Bennetová ani za třiadvacet let společného života neporozuměla. Proniknout za její duševní obzor bylo snazší. Byla to žena nevalné inteligence, omezeného vzdělání a náladové povahy. Když byla s ně- čím nespokojená, začala si stěžovat na nervy. Jejím životním úkolem bylo dostat dcery pod čepec; potěšení nacházela v návštěvách a klepech.

„Doufám, Lizzy, že se ten klobouk bude panu Bingleymu líbit.“

ýPITOLA DRUHÁ P an Bennet byl jedním z prvních, kdo vykonali návštěvu u pana Bingleyho. Měl v úmyslu zajít za ním hned od začátku, i když do poslední chvíle ujišťoval manželku, že tam nepůjde. Pověděl jí to až večer onoho dne, kdy pana Bingleyho navštívil. Dozvěděla se o tom, když se obrátil k druhorozené dceři, která se právě zabývala zdobením svého klobouku: „Doufám, Lizzy, že se ten klobouk bude panu Bingleymu líbit.“ „Můžeme těžko vědět, co se panu Bingleymu líbí, když k němu nepůjdeme,“ odpověděla matka nazlobeně. „Zapomínáte ale, maminko, že se s ním setkáme ve společnosti,“ řekla na to Elizabeth, „paní Longová nám přece slíbila, že nás panu Bingleymu představí.“ „Neřekla bych, že nás paní Longová představí. Má přece dvě neteře a je to sobecká, pokrytecká ženská, nemám ji vůbec ráda.“ „Já také ne,“ odvětil pan Bennet, „a jsem rád, že nejste odkázána na její pomoc.“ 9

Pán a paní Bennetovi

Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, nemohla však přemoci zlost a pustila se do jedné z dcer. „Proboha, Kiìy, přestaň už tak kašlat! Měj soucit s mými ubohými nervy! Mám je už úplně zničené.“ „Kiìy zřejmě neví, jak kašlat ve společnosti,“ řekl otec, „kašle si, jak ji napadne.“ „Nekašlu pro svou zábavu,“ odsekla dopáleně Kiìy. „Kdy půjdeš na příští ples, Lizzy?“ „Od zítřka za čtrnáct dní.“ „No ano, tak je to,“ zvolala matka, „a paní Longová se vrátí až den před ním, takže nám nebude moct pana Bingleyho představit, protože ho sama nebude ještě znát.“ „Pak, má drahá, na tom budete líp než ona a můžete pana Bingleyho představit vy jí.“ „Jak bych, prosím vás, mohla, když jsem s ním sama nebyla seznámena. Jak se mi můžete tak posmívat?“ „Chválím vaši obezřetnost. Znát se s někým čtrnáct dní je jistě velmi krátká doba. Za čtrnáct dní se nedá poznat, co je kdo za člověka. Když se toho však neodvážíme my, udělá to někdo jiný. Koneckonců paní Longové a jejím neteřím se také musí dostat příležitosti. A tak jestli vy jí tu službu prokázat odmítnete, budu to muset udělat sám, jistě to bude pokládat za laskavost.“ Děvčata zůstala na otce koukat. Paní Bennetová řekla jen: „To jsou ale nesmysly!“ „Co je důvodem vašeho rozhořčení?“ zvolal její manžel. „Poklá- dáte společenskou formu představování a jeho smysl za hloupost? V tom s vámi nemohu zcela souhlasit. Co tomu říkáš, Mary? Jak vím, jsi dívka hloubavá, čteš vážné knihy a děláš si z nich výpisky.“ Mary zatoužila říci něco hodně chytrého, ale nic ji nenapadlo. „Zatímco Mary přemýšlí, vraťme se k panu Bingleymu,“ pokra- čoval pan Bennet. „Mám pana Bingleyho plné zuby!“ zvolala jeho choť. „To nerad slyším, ale proč jste mi to neřekla dřív? Kdybych to byl dnes dopoledne věděl, rozhodně bych ho nenavštívil. To je ale

„Doufám, Lizzy, že se ten klobouk bude panu Bingleymu líbit.“

smůla! Když už jsem to však udělal, nemůžete se teď vyhnout tomu, abyste se s ním seznámily.“ Úžas jeho rodiny byl právě takový, jaký si přál. Nejvíc užasla paní Bennetová. Jakmile ale první výkřiky radosti ustaly, prohlásila, že tohle po celou tu dobu čekala. „Jaký vy jste hodný otec, můj drahý! Však jsem věděla, že vás nakonec přemluvím. Byla jsem si jistá, že své dcery máte příliš rád, než abyste zanedbal tu příležitost. Mám takovou radost! To se vám ale povedlo! Dopoledne jste se potichu vytratil, neřekl o tom ani slovo, až teď.“ „A nyní, Kiìy, můžeš kašlat, jak chceš,“ řekl pan Bennet. Po těch slovech odešel z pokoje, aby unikl hlasitým projevům nadšení své choti.

„Jakého máte skvělého tatínka, děvenky!“ řekla paní Bennetová, když se za jejím manželem zavřely dveře. „Nevím, jak se mu kdy za jeho dobrotu odvděčíte, a mně ostatně taky. V našem věku, to vám povídám, není zrovna příjemné seznamovat se každý den s novými lidmi. Ale pro vás uděláme všechno. Lydie, zlatíčko, i když jsi nejmladší, řekla bych, že si pan Bingley s tebou na příštím plese zatančí.“ „Ale o to nemám obavy,“ řekla Lydia sebevědomě, „jsem sice nejmladší, zato jsem nejvyšší.“ Zbytek večera strávily přemýšlením, kdy asi pan Bingley oplatí panu Bennetovi návštěvu a kdy by ho měly pozvat na oběd.

„… jsem sice nejmladší, zato jsem nejvyšší.“

velice příjemný, a korunou toho všeho bylo, že má v úmyslu přijít na příští ples s několika svými přáteli. Nic nemohly dámy slyšet raději! Jestliže měl rád tanec, byl to jen krok k tomu, aby se zamiloval. To vzbudilo ve zdejších dívkách naději, že se jim možná podaří získat jeho srdce. „Kdybych se jen dočkala toho, aby se jedna z mých dcer šťastně provdala na Netherèeld,“ řekla paní Bennetová manželovi, „a aby všechny ostatní byly stejně dobře zaopatřeny, nic víc bych si už nepřála.“ Za několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a poseděl s ním asi deset minut v knihovně. Doufal, že se mu poštěstí spatřit také mladé dámy, o jejichž kráse hodně slyšel, musel však vzít zavděk jen jejich otcem. Dámy měly trochu víc štěstí, protože mohly z horního okna zjistit, že má na sobě modrý kabát a že přijel na černém koni. Nedlouho potom mu poslali pozvání na oběd. Paní Bennetová hned přemýšlela, jakými chody by měla hosta uctít. Odpověď pana Bingleyho však všechno pozdržela. Musí následující den zajet do Londýna, a není tedy schopen přijmout jejich ctěné pozvání. Paní Bennetovou to úplně vyvedlo z míry. Nedovedla si představit, co by tak brzy po svém příjezdu do Hertfordshiru mohl mít v Londýně za řízení. A začala mít obavy, že by mohl neustále jezdit z jednoho místa na druhé a nikdy by se neusadil v Netherèeldu, jak se sluší a patří. Lady Lucasová ji poněkud uklidnila míněním, že odjel do Londýna pro své přátele, které chce vzít na ples, a brzy nato došla zpráva, že pan Bingley přivede na ples dvanáct dam a sedm pánů. Děvčata z tak velkého počtu dam radost neměla, den před plesem se však utěšila, když uslyšela, že místo dvanácti jich z Londýna přivezl jen šest, pět svých sester a jednu sestřenici. A když všichni vstoupili do tanečního sálu, bylo jich všehovšudy jen pět: pan Bingley, jeho dvě sestry, manžel starší z nich a další mladý muž. Pan Bingley byl hezký mladík ušlechtilé tváře, příjemného zjevu, s milým, srdečným chováním. Jeho sestry byly krásné dámy s vybraným vkusem. Švagr vypadal jako džentlmen, nic zvláštního

… přijel na černém koni.

ýPITOLA TŘETÍ

ť se však paní Bennetová za vydatné podpory svých dcer vyptávala svého chotě sebevíc, nepovedlo se jí dostat z manžela ani přibližný popis pana Bingleyho. Všelijak na něm vyzvídaly, zasypávaly ho přímými otázkami, lstivými doha- dy a nenápadnými narážkami, on však veškerým jejich obrat- ným nástrahám unikal. A tak nakonec byly nuceny spokojit se s informací z druhé ruky, s tím, co jim sdělila jejich sousedka paní Lucasová. Její zpráva byla velice příznivá. Sir William byl panem Bingleym nadšen. Pan Bingley je prý mladý, neobyčejně hezký,

však na něm nebylo. Zato jeho přítel pan Darcy brzy upoutal po- zornost všech svou pěknou vysokou postavou, sličnou tváří, hrdým držením těla a zprávou, která se do pěti minut rozšířila po celém sále, a sice že má ročně desetitisícový příjem. Páni prohlašovali, že je to švarný chlapík, a dámy říkaly, že je mnohem hezčí než pan Bingley, a asi polovinu večera k němu všichni vzhlíželi s obdivem. Pak však svým chováním vyvolal nelibost a všeobecné nadšení zmizelo. Zjistilo se totiž, že je pyšný a povýšený a že ho jejich společnost nebaví, a tak už ho ani jeho velké panství v Derbyshiru nemohlo zachránit, aby na něj ostatní hosté nehleděli jako na nesympatického, nepříjemného člověka, kterého nelze s jeho přítelem vůbec srovnávat. Pan Bingley se brzy seznámil se všemi významnými lidmi v sále. Choval se vlídně a upřímně, nevynechal jediný tanec, rmoutilo ho, že ples tak brzy končí, a sliboval, že sám uspořádá ples v Netherèeldu. Tak roztomilé způsoby mluvily samy za sebe. Jaký to rozdíl mezi ním a jeho přítelem! Pan Darcy tančil jenom jednou s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou. Odmítl dát se představit jiné dámě a strávil večer přecházením po sále, jen občas vyměnil pár slov s někým ze své společnosti. Jeho povaha byla všem zjevná. Byl to nejpyšnější a nejnepříjemnější člověk na světě a každý si přál, aby se s ním už nesetkal. Nejvíc ho odsuzovala paní Bennetová, jejíž antipatie se změnila v opravdové rozhořčení, když pohrdl jednou z jejích dcer. Protože nebylo dost tanečníků, Elizabeth Bennetová dva kousky proseděla. V té době stál pan Darcy dost blízko, aby zaslechla jeho hovor s panem Bingleym, který právě dotančil a snažil se přítele přimět, aby šel také do kola. „No tak, Darcy, musíš si také zatancovat,“ pobízel ho. „Nerad tě tu vidím tak hloupě postávat. Jen se do toho pusť.“ „Ani nápad. Víš dobře, jak se mi protiví tančit s partnerkou, kterou neznám. A v takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadané a jít s jinou by bylo pro mě utrpení.“ „Nejsem tak vybíravý jako ty,“ zvolal Bingley. „Na mou duši, nikdy jsem neviděl tolik hezkých dívek jako dnes večer. Několik jich tu je obzvlášť půvabných.“

„A když všichni vstoupili do tanečního sálu…“

náladu věnovat svou pozornost dámě, o niž ostatní muži nedbají. Raději se vrať ke své partnerce a těš se z jejích úsměvů, protože se mnou maříš čas.“ Pan Bingley poslechl jeho rady. Darcy odešel také a Elizabeth tu zůstala s pocity vůči němu ne právě přátelskými. Nicméně celou tu věc s velkým vtipem vypověděla přítelkyním, neboť měla živou a veselou povahu a ráda se zasmála čemukoli směšnému. Večer uběhl celé rodině velmi příjemně. Paní Bennetové neušlo, že její nejstarší dcera vzbudila velký obdiv celé netherèeldské společnosti. Pan Bingley s ní tančil dvakrát a jeho sestry ji vyznamenaly svou po- zorností. Jane to těšilo stejně jako její matku, jenže to nedávala tak najevo. Elizabeth sdílela radost své sestry. Mary slyšela, jak někdo o ní říká slečně Bingleyové, že je nejvzdělanější dívkou v kraji. A Catherine a Lydia měly to štěstí, že tančily každý kousek, a to bylo v jejich věku všechno, oč na plese stály. Vrátily se tedy v dobré náladě do Longbournu, kde Bennetova rodina, patřící zde k těm nejvýznamnějším obyvatelům, žila. Pan Bennet ještě nespal. S knihou v ruce nikdy nehleděl na čas a toho večera byl hodně zvědav, jak dopadl ples, který vzbudil tak velké naděje. Spíš si myslel, že nový pán na Netherèeldu očekávání jeho manželky zklame, brzy se mu však mělo dostat jiných zpráv. „Ach, můj drahý choti, to byl nádherný večer,“ spustila, jak vešla do pokoje, „opravdu skvělý ples. Škoda že jste tam nebyl. Jane vzbudila veliký obdiv, to se ani nedá vypovědět. Všichni říkali, jak báječně vypadá, a panu Bingleymu se zdála tak krásná, že s ní tančil dokonce dvakrát! Jen si to představ, můj milý. Nejdříve požádal o tanec slečnu Lucasovou. Byla jsem tak mrzutá, když jsem ho s ní viděla. Zřejmě se mu však vůbec nelíbila, ta se taky opravdu těžko může někomu líbit. Když však uviděl Jane, jak jde tančit, byl jako očarovaný. Hned se na ni zeptal a dal se představit a požádal ji o příští tanec. Třetí tančil se slečnou Kingovou, čtvrtý s Marií Lucasovou, pátý znovu s Jane a šestý s Lizzy, a s Boulangerovou –“ „Kdyby měl trochu soucitu se mnou ,“ zvolal netrpělivě její manžel, „tak by tolik netancoval! Proboha, nemluv mi už o jeho tanečnicích. Že si ten člověk nevymkl kotník hned při prvním tanci!“

„No, ujde…“

„S jedinou hezkou dívkou v sále tančíš ty ,“ řekl pan Darcy. Díval se na nejstarší slečnu Bennetovou. „Ach ano, je to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale hned za tebou sedí jedna její sestra. Je velmi hezká a řekl bych, že bude velmi milá. Dovol, ať požádám svou tanečnici, aby tě představila.“ „Kterou myslíš?“ Darcy se otočil a hleděl chviličku na Elizabeth, jakmile však zachytil její pohled, odvrátil oči a řekl chladně: „No, ujde, tak hezká však není, aby mě zlákala k tanci. A nemám teď zrovna

„Já jsem jím úplně nadšená, můj milý,“ repetila dál paní Bennetová. „Je to tak neobyčejně hezký mladík! A jeho sestry jsou tak okouzlující dámy. V životě jsem neviděla nic tak elegantního jako jejich róby. Řekla bych, že krajka na šatech paní Hurstové –“ Tady ji pan Bennet znovu přerušil a ohradil se proti dalšímu popisování večerní parády. Byla tedy nucena vykládat o jiné věci a s velkým rozhořčením a přeháněním mu vylíčila nehoráznou nezdvořilost pana Darcyho. „Můžu vás však ujistit, že Lizzy o nic nepřichází, když se mu nezalíbila, neboť je to ten nejprotivnější a nejodpornější člověk a nestojí za námahu snažit se ho získat. Je tak povýšený a nafoukaný, až je to k nesnesení! Procházel se po sále sem a tam a myslel si o sobě kdovíco! Lizzy mu nebyla dost hezká, aby si s ní zatančil! Byla bych si přála, abyste tam byl a usadil ho, jak vy to umíte. Nechci ho už ani vidět!“

„No, ujde, tak hezká však není, aby mě zlákala k tanci…“

„Nechci se ve svém úsudku ukvapit, vždycky však říkám, co si myslím.“ „Já vím, ale to mě právě tak udivuje. Když jsi tak rozumná, jak můžeš být tak slepá k pošetilosti a hlouposti jiných lidí! Předstíraná upřímnost je hodně častá – člověk se s ní setká všude. Proje- vit však upřímnost bez okázalosti a bez postranních úmyslů – vyzdvihnout dobré vlastnosti každého člověka a ještě je zdůraznit a ty špatné pominout –, to uděláš jen ty. Takže tobě se zamlouvají i jeho sestry, že? Ty však nemají tak pěkné chování a vlastnosti jako on.“ „Zpočátku se zdá, že ne. Když však s nimi mluvíš, zjistíš, že jsou velmi příjemné. Slečna Bingleyová tu bude žít s bratrem a bude mu vést dům. Moc bych se mýlila, kdybychom v ní nenašly velmi pří- jemnou sousedku.“ Elizabeth mlčky naslouchala, přesvědčená ovšem nebyla. Slečny Bingleyovy svým chováním na plese nedaly najevo žádnou snahu být k ostatním hostům milé. A protože byla Elizabeth bystřejší pozorova- telka než její sestra, měla méně poddajnou povahu a její úsudek nebyl ovlivněn osobním zájmem, nebyla nijak nakloněna schvalovat jejich chování. Byly to ovšem jemné dámy, byly příjemné, když měly dobrou náladu, a dovedly být velmi roztomilé, když se jim zlíbilo. Byly však pyšné a domýšlivé. Nechyběla jim krása, vzdělání se jim dostalo v jedné z nejlepších soukromých škol v Londýně, obě měly značné bohatství, každá dvacet tisíc liber, byly však zvyklé utrácet víc, než měly, chodily do vznešené společnosti, a zkrátka a dobře měly veškeré předpoklady k tomu, aby smýšlely o sobě vysoko a ostatních si málo cenily. Pocházely z vážené rodiny na severu Anglie, což byla věc, která se jim vtiskla do paměti víc než to, že jmění jejich bratra a jejich vlastní bylo získáno obchodem. Pan Bingley zdědil po otci téměř stotisícové jmění, za něž jeho otec měl v úmyslu koupit panství, zemřel však dřív, než to mohl udělat. Pan Bingley chtěl otcův záměr uskutečnit a občas si už vybíral hrabství, kde by chtěl panství mít. Teď však měl pěkný dům а k dispozici celou usedlost – jeho přátelé, kteří dobře znali jeho

H. ÿomson

ýPITOLA ČTVRTÁ

ane byla doposud zdrženlivá, pokud šlo o to připojit se k chvále pana Bingleyho, sotva ale osaměla s Elizabeth, dala volný průchod svému obdivu. „Je to právě takový mladý muž, o jakém jsem snila,“ řekla. „Ro- zumný, milý, veselý. A má tak pěkné chování a ušlechtilé způsoby!“ „A navíc je velice hezký,“ dodala Elizabeth, „takoví mají mladí muži také být, pokud to jde. Takže je to ideální muž.“ „Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Takovou poklonu jsem nečekala.“ „Tys ji nečekala? Tak tedy já ji čekala za tebe. To je právě ten velký rozdíl mezi námi. Tebe poklony vždycky překvapí. Mě nikdy. Je samozřejmé, že pro tebe přišel ještě jednou. Musel vidět, že jsi pětkrát hezčí než kterákoli dívka v sále. Nepřičítej to jeho galantnosti. Je to jistě velmi příjemný mladý muž a dovolím ti, aby se ti líbil. Líbili se ti už mnohem hloupější mládenci.“ „Drahoušku Lizzy!“ „Víš, jsi příliš náchylná k tomu, o každém dobře smýšlet. Nikdy na nikom nevidíš chybu. V tvých očích jsou všichni lidé dobří a milí. Nikdy v životě jsem tě neslyšela mluvit o nikom špatně.“

bezstarostnou povahu, uvažovali o tom, zda nezůstane celý život v Netherèeldu a neponechá koupi panství na další generaci. Jeho sestry by si byly velmi přály, aby měl panství vlastní. Třebaže měl však Netherèeld jen v nájmu, neměla slečna Bingleyová nej- menších námitek dělat mu domácí paní, a stejně tak paní Hurstová, provdaná za muže spíš urozeného než majetného, byla ochotná považovat jeho dům za svůj domov, kdykoli se jí to hodilo. Panu Bingleymu chyběly do plnoletosti dva roky, když ho náhodné doporučení přivedlo k tomu, aby se podíval na Netherèeld. K pro- hlídce mu stačilo půl hodiny; poloha domu a hlavní místnosti se mu zalíbily, uvěřil majitelově chvále a bez váhání si Netherèeld okamžitě pronajal. Bingley a Darcy byli dlouholetí přátelé, ačkoli se charakterově velmi lišili. Darcy si oblíbil Bingleyho pro jeho bezstarostnost, upřímnost a poddajnou povahu, přestože sám měl náturu zcela opačnou, s níž však byl zřejmě naprosto spokojen. Bingley pevně spoléhal na Darcyho přátelství a plně věřil jeho úsudku. Darcy byl moudřejší. Bingley nebyl hloupý, Darcy však byl velmi chytrý. Ale byl zároveň povýšený, uzavřený a náročný, a třebaže měl vybrané způsoby, chyběla mu srdečnost. V tom směru jej Bingley zcela předčil. Bingleyho měli rádi všude, kde se objevil, kdežto Darcy vždycky vzbuzoval antipatie. Způsob, jakým mluvili o merytonském plese, byl v tom ohledu dostatečně příznačný. Bingley v životě neviděl příjemnější lidi nebo hezčí dívky, každý byl k němu velmi milý a pozorný, všechno probíhalo přirozeně, beze všech formalit a škrobenosti, takže měl brzy pocit, že je mezi samými přáteli. A pokud jde o slečnu Bingleyovou, krásnější bytost si nedovedl představit. Darcymu se naopak všichni ti lidé příliš nelíbili, chyběla jim uhlazenost a elegance, nikdo z nich ani trochu nevzbudil jeho zájem, nikdo z nich mu nestál za pozornost a ničím ho nepotěšil. Uznal, že slečna Bennetová je hezká, ale přespříliš se usmívá. Paní Hurstová a její sestra s ním souhlasily – přesto připustily, že je opravdu krásná, líbila se jim. Prohlásily, že je velice milá a že by

neměly námitek poznat ji blíže. Byla tedy uznána za velmi příjemnou dívku a po této pochvale měl jejich bratr za to, že na ni může myslet, jak mu srdce velí.

„Tys měla úspěch hned na začátku, Charloìo,“ řekla se zdvořilým sebezapřením paní Bennetová slečně Lucasové. „Tebe vzal pan Bingley k tanci první.“ „No ano – zdá se však, že druhá partnerka se mu líbila víc.“ „Ty myslíš Jane, protože s ní tančil dvakrát? Opravdu to vy- padalo, že se mu velmi líbí. Určitě tomu tak bylo, něco se ke mně doneslo, už ani nevím jak – snad pan Robinson něco v tom smyslu povídal.“ „Asi myslíte to, co jsem vyslechla já. Hovořil s panem Bingleym. Nepověděla jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu líbí naše merytonská společnost a jestli si nemyslí, že v sále je hodně hezkých dam a kterou by pokládal za nejhezčí. A pan Bingley na tu druhou otázku okamžitě odpověděl: ,Rozhodně nejstarší slečnu Bennetovou – o tom nelze vůbec pochybovat.‘“ „No ne! Na mou věru, to tedy řekl velmi jasně – to už vypadá, jako by…, ale to se ví, nic z toho nemusí být.“ „ Já jsem rozhodně vyslechla něco užitečnějšího než ty , Elizo,“ prohlásila Charloìe. „Zaslechnout, co říká pan Darcy svému příteli, není takové potěšení, že ne? Chudinka Eliza, prý jen ujde !“ „Prosím tě, Charloìo, nepřipomínej to Lizzy, ať se netrápí jeho nezdvořilostí, vždyť ten Darcy je tak protivný člověk, že by bylo jen neštěstí, kdyby se mu líbila. Paní Longová mi včera svěřila, že vedle ní seděl celou půlhodinu a neotevřel ústa.“ „Víte to jistě, matinko? – Nemýlíte se?“ ozvala se Jane. „Na vlastní oči jsem viděla, že jí pan Darcy něco říká.“ „No ano – protože se ho nakonec zeptala, jak se mu líbí v Nether- èeldu, a on jí musel odpovědět; byl však velmi rozmrzelý, že na něj promluvila.“ „Slečna Bingleyová mi pověděla, že nikdy příliš nemluví, že se rozhovoří, jen když je mezi nejbližšími přáteli. To je pak neobyčejně příjemný,“ řekla Jane. „Nevěřím z toho ani slovu, má zlatá. Kdyby byl tak neobyčejně příjemný, byl by s paní Longovou hovořil. Já si však dovedu představit, jak to bylo. Všichni říkají, že je plný pýchy, a já hádám, že se nějak

ýPITOLA PÁTÁ

ousek cesty od Longbournu bydlela rodina, s níž byli Bennetovi v obzvlášť přátelských vztazích. Sir Lucas měl dříve v Merytonu obchod a vydělal slušné jmění. V době svého starostování ve městě si podal žádost ke králi a byl povýšen do rytířského stavu. Na tomto vyznamenání si zakládal snad až příliš. Vzbudilo v něm nechuť k obchodování а k malému městu, kde se konaly trhy, a tak zanechal obchodu, opustil město a odstěhoval se s rodinou do domu asi míli vzdáleného, který nazval Lucasovo zátiší. Tady mohl s potěšením přemýšlet o své vlastní důležitosti a zbaven obchodních starostí projevovat zdvořilou pozornost sousedům. Povýšení do rytířského stavu ze sira Lucase neudělalo povýšeného člověka, byl naopak ke všem ostatním ještě laskavější. Po celý život byl mírný, přátelský a ochotný a představení u dvora z něj navíc udělalo dvorného muže. Lady Lucasová byla žena velmi hodná, ne však dost bystrá na to, aby se s ní paní Bennetová mohla o čemkoli radit. Lucasovi měli několik dětí. Nejstarší z nich, rozumná, inteligentní sedmadvacetiletá dcera, byla Elizabethinou důvěrnou přítelkyní. Samozřejmě že si slečny Lucasovy a slečny Bennetovy musely o plese popovídat. A tak hned druhý den po něm přišly slečny z Lucasova zátiší do Longbournu, aby vyslechly názor svých přítel- kyň a pověděly jim svůj.

z urozené rodiny, se značným jměním a s velkými možnostmi, má o sobě vysoké mínění. Mohu-li to tak říci, má právo být na to hrdý.“ „To je naprosto pravda,“ odpověděla Elizabeth, „a já bych mu klidně odpustila jeho hrdost, kdyby však neurazil moji .“ „Pýcha je podle mého názoru velmi obvyklá vada,“ prohlásila Mary, která se domnívala, že spolkla všechnu moudrost. „Z toho, co jsem v životě přečetla, jsem došla k přesvědčení, že je skutečně velmi častá a že lidská povaha k ní má obzvláštní sklon a jen málokteří nechovají v sobě pocit samolibosti pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, nebo pomyslné. Ješitnost a pýcha jsou dvě různé věci,

…vedle ní seděl celou půlhodinu a neotevřel ústa…

dozvěděl, že paní Longová nemá vlastní kočár a že přijela na ples drožkou.“ „Nevadí mi, že se nebavil s paní Longovou,“ řekla slečna Lucaso- vá, „ale mrzí mě, že neprovedl Elizu.“ „Být tebou, odmítla bych s ním příště tančit,“ pravila její matka. „To vám, myslím, mohu dozajista slíbit, matinko.“ „U něj mi pýcha tolik nevadí, protože k ní má důvod,“ uvažovala slečna Lucasová. „Člověk se nemůže divit, že tak noblesní mladý muž

H. ÿomson

ačkoli slovo pýcha v sobě zahrnuje oba významy. Člověk může být pyšný, ale nemusí být ještě ješitný. Pýcha ve smyslu hrdosti odpovídá tomu, co si sami o sobě myslíme, pýcha v onom druhém smyslu tomu, co bychom si přáli, aby si o nás mysleli ostatní.“ „Kdybych byl bohatý jako pan Darcy,“ zvolal mladý Lucas, který přišel se sestrami, „nedbal bych na nějakou hrdost. Choval bych smečku loveckých psů a každý den bych vypil láhev vína.“ „Pak bys ho vypil víc, než bys snesl,“ řekla paní Bennetová, „a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev sebrala.“ Hoch se bránil, to že by nesměla, ona však dál vedla svou, že by to udělala, a jejich spor skončil až odchodem Lucasových.

ýPITOLA ŠESTÁ D ámy v Longbournu brzy uvítaly dámy z Netherèeldu. Tato návštěva byla opětována, jak se slušelo a patřilo. Milé chování slečny Bennetové bylo oceněno paní Hurstovou a slečnou Bingleyovou. A třebaže matku shledaly nesnesitelnou a mladší dcery podle jejich mínění nestály za zmínku, vyjádřily přání seznámit se s oběma nejstaršími. Jane uvítala takovou pozornost s největší radostí. Elizabeth však stále viděla v jejich chování k ostat- ním povýšenost, které – i když v nepatrné míře – nebyla ušetřena ani Jane, a nemohly v ní tedy vzbudit sympatie. Ovšem jejich vstřícnost vůči Jane měla svou cenu, protože ji se vší pravděpodobností vyvolal velký zájem, jaký o ni projevoval jejich bratr. Bylo zcela zřejmé, že na ni hleděl s obdivem, kdekoli ji uviděl. A Elizabeth bylo právě tak zřejmé, že Jane podléhá náklonnosti, kterou v ní hned na začátku vzbudil, a že spěje k tomu se bezhlavě zamilovat. Potěšeně si však pomyslela, že není pravděpodobné, že by si toho povšimli ostatní, poněvadž Jane v sobě spojovala velmi silný cit s klidnou povahou a stejně srdečným chováním ke všem lidem, což ji chránilo před dotěrnou podezíravostí. Zmínila se o tom své přítelkyni slečně Lucasové. „Je možná potěšující v takovémto případě umět lidi oklamat,“ odpověděla Charloìe. „Někdy se však nevyplatí být tak opatrný. Jestliže dívka skryje svou náklonnost i před tím, komu náleží, může ztratit příležitost ho k sobě připoutat a bude jí jen slabou útěchou, že o tom lidé nevědí. Každá náklonnost vzrůstá vděčností a lichocením,

takže není dobře toho nedbat. Můžeme začít tím, že dáme najevo trochu zájmu – dávat někomu přednost je naprosto přirozená věc. Je však mezi námi jen málo těch, kdo mají odvahu doopravdy se zamilovat bez povzbuzení. V devíti případech z deseti udělá žena líp, když projeví větší náklonnost, než cítí. Bingleymu se tvá sestra nepochybně líbí, jestli mu však nepomůže, může zůstat jen při tom zalíbení.“ „Ale ona mu pomáhá, jak to jen při své povaze dokáže. Jestli já vidím, jak jí na něm záleží, musel by být hlupák, kdyby si toho nevšiml sám.“ „Nesmíš, Elizo, zapomínat, že nezná Janinu povahu tak dobře jako ty.“ „Když má však dívka nějakého muže ráda a nesnaží se to skrývat, musí to přece poznat.“ „Možná že ano, jestliže se s ní hodně stýká. Bingley a Jane se však zas tak příliš často nevídají a nikdy spolu nejsou celé hodiny. Vídají se ve společnosti jiných dam a pánů, takže není možné, aby každou chvilku věnovali jen sobě. Jane by proto měla využít každé minuty, která se jí naskytne, a zaujmout jeho pozornost. Až si Bingleyho zajistí, bude mít dost času zamilovat se do něj, jak bude chtít.“ „Tvá rada je skvělá, když jde jen o to dobře se vdát,“ odpověděla Elizabeth. „Kdybych se rozhodla ulovit bohatého manžela, nebo vůbec nějakého manžela, tak bych se asi tvé rady přidržela. Jenže Jane to takhle nebere, nechce na něj líčit. Dosud si sama nemůže být jista hloubkou své náklonnosti ani tím, zda je to náklonnost rozumná. Zná ho teprve čtrnáct dní. Tančila s ním dvakrát v Merytonu, jednou dopoledne byla na návštěvě v jeho domě a čtyřikrát večeřela ve společnosti, k níž patřil i on. To je dost málo na to, aby poznala jeho povahu.“ „Jak to ty chápeš, je to jistě málo. Kdyby s ním byla pouze večeřela, mohla by nanejvýš zjistit, jestli má dobrou chuť k jídlu. Nesmíš však zapomínat, že spolu také strávili čtyři večery – a čtyři večery mohou znamenat hodně.“

„Kdybych byl bohatý jako pan Darcy, choval bych smečku loveckých psů a každý den bych vypil láhev vína.“

„Ano, ano, za ty čtyři večery mohli poznat, že oba raději hrají karty, než aby se zajímali o obchod. Pokud však jde o povahové rysy, neřekla bych, že odhalili něco podstatného.“ „Nu, já rozhodně přeji z celé duše Jane úspěch, a kdyby si ho vzala hned zítra, pomyslela bych si, že má zrovna tak velkou naději být s ním šťastná, jako kdyby zkoumala jeho povahu po celý rok. Nikdy se neví, bude-li manželství šťastné. Je to věc náhody. I když snoubenci před svatbou poznali povahu jeden druhého sebelíp nebo jsou velmi podobného založení, štěstí v manželství jim to nezajistí. Vždycky se pak mezi nimi objeví tolik rozdílů, že mají důvod se trápit. Proto je lepší vědět o vadách osoby, s níž máš být celý život, co nejmíň.“ „Ty bys mě rozesmála, Charloìo. Víš dobře, že to není správné a že bys tak sama nejednala.“ Elizabeth byla tak zaujata pozorováním projevů náklonnosti pana Bingleyho k Jane, že zdaleka netušila, že je sama předmětem zájmu jeho přítele. Zpočátku pan Darcy sotva uznal, že je jakžtakž hezká, na plese v něm žádný obdiv nevzbudila, a když ji viděl podruhé, pátral jen po jejích vadách. Sotva však sobě a svým přátelům ujasnil, že její tvář postrádá pěkné rysy, už začal zjišťovat, že má inteligentní tvář, které nádherné černé oči dodávají oduševnělý výraz. Po tomto zjištění následovalo další, které ho sklíčilo ještě víc. I když svým kritickým zrakem postihl nejednu vadu v symetrii postavy, byl nucen doznat, že má půvabné linie a je lehkonohá jako srnka. A přestože tvrdil, že se svým chováním by se těžko mohla pohybovat v nejvyšší společnosti, upoutaly ho její nenucenost a humor. Elizabeth o tom neměla nejmenší tušení. Pro ni byl Darcy jen nepříjemný člověk, který ji nepovažoval za dost hezkou, aby si s ní zatančil. Začal si přát poznat ji lépe. Prvním krokem k rozhovoru s ní bylo, že dával pozor na to, co si povídá s ostatními. Povšimla si toho v domě sira Williama Lucase, kde se sešla velká společnost. „Co to pana Darcyho napadlo, že naslouchá mému hovoru s plu- kovníkem Forsterem?“ řekla Charloìě. „To je otázka, na kterou může odpovědět jen sám pan Darcy.“

„Jestli toho nenechá, dám mu najevo, že o tom vím. Je příliš zlomyslný, a jestli nepřestane, začnu si na něm brousit vtip dříve, než dostanu strach z těch jeho nezdvořilých poznámek.“ Když se k nim brzy nato přiblížil, aniž vypadal, že by měl v úmyslu něco říci, slečna Lucasová popíchla přítelkyni, aby se mu o tom zmínila. Elizabeth se na tento popud ihned k panu Darcymu obrátila a zeptala se ho: „Nemyslíte si, pane Darcy, že jsem byla neobyčejně výmluvná, když jsem teď právě přemlouvala plukovníka Forstera, aby uspořádal v Merytonu ples?“ „Mluvila jste s velkým důrazem, ale to dělají všechny dámy, když jde o ples.“

… přes naléhavou žádost mnoha posluchačů…

„Jste na nás přísný.“ „Teď zas budu přemlouvat já ji,“ řekla slečna Lucasová. „Jdu ke klavíru, Elizo, a víš, co bude následovat.“ „Ty jsi mi ale pěkná přítelkyně! Vždycky mě nutíš, abych přede všemi hrála a zpívala. Kdybych byla ješitná a chtěla se vychloubat hudebním nadáním, byla bys neocenitelná, ale takhle bych se raději nepředváděla před lidmi, kteří jsou zvyklí naslouchat nejlepším umělcům.“ Na naléhání slečny Lucasové však dodala: „Tak dobrá, když to musí být, nedá se nic dělat.“ A pohlédnuvši vážně na pana Darcyho, dodala: „Máme takové pěkné staré rčení, které tady ovšem každý zná: Foukejte jen do své kaše, a ne do té, co není vaše. Takže já si také budu hledět jen svého a soustředím se na svůj zpěv.“ Zpívala a hrála pěkně, ačkoli vynikající výkon to nebyl. Když zazpívala jednu nebo dvě písně, vystřídala ji u klavíru přes naléhavou žádost mnoha posluchačů, aby zazpívala další píseň, její sestra Mary, celá žhavá, aby už seděla za klavírem. Byla v rodině jediná, jíž se nedostalo krásy, a proto se pilně vzdělávala a zdokonalovala a vždycky toužila své znalosti a umění předvést. Mary neměla nadání ani vkus, marnivost ji sice přiměla k pilnosti, úspěch však měla nevalný, protože se chovala pedanticky a nadmíru domýšlivě, což by muselo uškodit i dívce s větší dovedností, než byla její. Elizabeth byla ve hře přirozená a nenucená, a proto jí všichni naslouchali s mnohem větším potěšením, ačkoli nehrála z poloviny tak dobře jako Mary. Ta na konci dlouhého koncertu musela být ráda, že se jí dostalo trochu vděčného potlesku za skotské a irské písničky zahrané na žádost jejích mladších sester, které se s Lucasovými chlapci a dvěma nebo třemi důstojníky pustily v rohu místnosti do tance. Pan Darcy postával poblíž v tichém rozhořčení nad takto promar- něným večerem, kde se nedbalo o společenskou konverzaci, a byl příliš ponořen do svých úvah, takže si nepovšiml, že vedle něho stojí sir William Lucas, dokud nepromluvil: „Jak příjemná zábava pro mládež, pane Darcy! Koneckonců není nad tanec! Pokládám jej za nejlepší zakončení večera ve vybrané společnosti.“

„Zajisté, pane, a má také tu výhodu, že je oblíben i v méně vy- brané společnosti na celém světě. Každý divoch umí tancovat.“ Sir William se jen usmál. „Váš přítel tančí báječně,“ poznamenal po krátkém mlčení, když uviděl, jak se Bingley připojil k tanečníkům. „A nepochybuji, že i vy patříte k vyznavačům taneční vědy.“ „Asi jste mě viděl tančit v Merytonu, pane.“ „No ano, viděl, a pohled na to mi způsobil značné potěšení. Tančíte často u dvora?“ „Nikdy, pane.“ „Nepokládal byste si to za čest?“ „Takové cti se snažím vyhnout v kterémkoli prostředí.“ „Sám jsem kdysi pomýšlel na to, že se usadím ve městě, protože mám rád vyšší společnost. Ale nejsem si jist, že by londýnský vzduch svědčil mé paní.“ Odmlčel se a čekal na odpověď, jeho společník se k ní však neměl, a protože se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho projevit se jako dvorný muž a zvolal: „Proč netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte, pane Darcy, abych vám vybral tuto roztomilou mladou dámu za partnerku. Je skvělá tanečnice. Jistě neodmítnete si zatančit s takovou krasavicí.“ Chopil se její ruky a chtěl ji vložit do dlaně panu Darcymu. Ten byl sice nesmírně překvapen, ale neměl nic proti tomu. Elizabeth však okamžitě ucukla a řekla v rozpacích siru Williamovi: „Nemám naprosto v úmyslu tančit, pane. Jen si, prosím, nemyslete, že jsem sem zamířila, abych získala tanečníka.“ Pan Darcy ji se vší zdvořilostí a vážností požádal, aby mu prokázala tu čest a zatančila si s ním. Bylo to však marné a sir William, ať se ji sebevíc snažil přemluvit, ji v jejím rozhodnutí ne- zviklal. „Máte, myslím, ve městě dům?“ Pan Darcy s úklonou přisvědčil. „Tančíte tak báječně, slečno Elizo, že je od vás kruté odepřít mi potěšení vidět vás při tanci. Tento pán si obvykle na takovouto zábavu nepotrpí, jistě však nemá námitek a zatančí si.“

„Pan Darcy je velmi zdvořilý,“ řekla s úsměvem Elizabeth. „To jistě je, uvážíme-li však okolnosti, drahá slečno Elizo, nemůže- me se jeho ochotě divit, vždyť kdo by chtěl něco namítat proti tak hezké partnerce?“ Elizabeth na ně vrhla šibalský pohled a obrátila se k odchodu. Odmítnutí jí u pana Darcyho neuškodilo. Právě o ní – ne bez jistého potěšení – přemýšlel, když ho oslovila slečna Bingleyová. „Že uhodnu, nač myslíte?“ „To asi sotva.“ „Uvažujete o tom, že by bylo k nevydržení trávit často večery tímto způsobem – v takovéto společnosti, a já s vámi naprosto souhlasím. Tak otrávená jsem snad nikdy nebyla! Tak banální zábava a přitom takový hluk! Ta bezvýznamnost všech tady a přitom to jejich sebevědomí! Jak ráda bych od vás slyšela kritiku těchto lidí, jistě by byla pěkně ostrá a přiléhavá.“ „Ujišťuji vás, že se ve svých dohadech zcela mýlíte. Zabýval jsem se v duchu příjemnějšími myšlenkami. Uvažoval jsem o tom, jaké potěšení mohou poskytovat kouzelné oči v hezké ženské tváři.“ Slečna Bingleyová se na něho okamžitě pozorně zadívala a vy- slovila přání dozvědět se, které dámě se podařilo vzbudit v něm takové úvahy. A pan Darcy jí odvážně odpověděl: „Slečně Elizabeth Bennetové.“ „Slečně Elizabeth Bennetové?“ opakovala slečna Bingleyová. „Já žasnu. Jak dlouho už ve vás budí takový obdiv – a kdypak vám, prosím, budu moci gratulovat?“ „Hned jsem si myslel, že tohle řeknete. Dámy mají velkou fantazii, z obdivu udělají hned lásku a od lásky je u nich jen krůček ke svatbě. Věděl jsem, že mi budete chtít gratulovat.“ „Nu co, myslíte-li to vážně, budu to považovat za jistou věc… Budete mít roztomilou tchyni, která se k vám do zámku hned na- stěhuje.“ Naslouchal jejímu zlomyslnému vtipkování s naprostou lhostej- ností, a poněvadž ji jeho klid přesvědčil, že tu není žádné nebezpečí, nemělo její špičkování konce.

„Dovolte, pane Darcy, abych vám vybral tuto roztomilou mladou dámu za partnerku.“

Vesnice Longbourn ležela jen míli od Merytonu, což byla velmi příhodná vzdálenost pro slečny Bennetovy, které obvykle zatoužily se tam třikrát nebo čtyřikrát týdně vydat a navštívit tetu i modistku, jejíž krám byl zrovna přes ulici. Dvě nejmladší, Catherine a Lydia, tu byly obzvlášť horlivými návštěvnicemi. Neměly hlavy zatížené vědomostmi, nejevily nejmenší zájem o vzdělání a umění jako jejich sestry, a když neměly lepší náplň dne, byl tu vždycky výlet do Merytonu, kde pokaždé našly nějaké pobavení, a měly pak večer o čem vyprávět. Ačkoli kraj byl chudý na novinky, vždycky se jim podařilo něco se od tetičky dozvědět. A zrovna v tu dobu se dozvěděly novinu, která je naplnila radostí. Do kraje totiž právě dorazil pluk vojenské domobrany, měl tu zůstat přes zimu a jeho štáb se ubytoval v Merytonu. A tak si děvčata z návštěv u paní Philipsové přinášela spoustu zajímavých zpráv. Znala už jména důstojníků i jejich známých a každý den jim přinášel nové podrobnosti. Přestalo pro ně být tajemstvím, kde se důstojníci ubytovali, a brzy se s nimi začala seznamovat. Pan Philips postupně u všech důstojníků vykonal zdvořilostní návštěvu, a tím otevřel svým neteřím cestu k dosud nepoznané blaženosti. Nemluvily o ničem jiném než o důstojnících. Velké jmění pana Bingleyho, které uvádělo jejich matku v nadšení, nebylo v jejich očích ničím ve srovnání s výložkami důstojníků. Pan Bennet jednou ráno naslouchal jejich hovorům na toto téma a chladně poznamenal: „Z těch vašich pošetilých řečiček jsem po- chopil, že jste dvě nejhloupější holky v celém kraji. Už jsem to dost dlouho tušil, ale teď jste mě o tom přesvědčily.“ Catherine jeho slova zahanbila a ztichla. Lydia však s naprostou lhostejností k otcově poznámce vykládala dál s obdivem o kapitánu Carterovi a o tom, že by ho ráda ještě ten den před jeho zítřejší cestou do Londýna viděla. „Divím se, můj milý, že o svých vlastních dětech dokážete říct, že jsou hloupé. Kdybych já chtěla hovořit pohrdavě o něčích dětech, nevybrala bych si k tomu své vlastní.“ „Jsou-li mé děti hloupé, pak doufám, že si toho budu vždycky vědom.“

… dopis od slečny Bingleyové…

ýPITOLA SEDMÁ P an Bennet nevlastnil jiný majetek než statek, který mu vynášel dva tisíce liber ročně. Naneštěstí pro jeho dcery se toto dědictví vázalo na podmínku mužského potomka, a protože pan Bennet neměl syna, mělo připadnout vzdálenému příbuznému. Jmění jeho manželky, i když zcela odpovídalo jejímu společenskému postavení, nemohlo vynahradit nevýhodné ustanovení, které se týkalo vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber. Měla sestru, provdanou za otcova úředníka pana Philipse, který po něm převzal kancelář, a bratra, který byl váženým obchodníkem v Londýně.

Page 1 Page 2-3 Page 4-5 Page 6-7 Page 8-9 Page 10-11 Page 12-13 Page 14-15 Page 16-17 Page 18-19 Page 20-21 Page 22-23 Page 24-25 Page 26-27 Page 28-29 Page 30-31 Page 32-33 Page 34-35 Page 36-37 Page 38-39 Page 40-41 Page 42-43 Page 44-45 Page 46-47 Page 48-49 Page 50-51 Page 52-53 Page 54-55 Page 56-57 Page 58-59 Page 60-61 Page 62-63 Page 64-65 Page 66-67 Page 68-69 Page 70-71 Page 72-73 Page 74-75 Page 76-77 Page 78-79 Page 80-81 Page 82-83 Page 84-85 Page 86-87 Page 88-89 Page 90-91 Page 92-93 Page 94-95 Page 96-97 Page 98-99 Page 100-101 Page 102-103 Page 104-105 Page 106-107 Page 108-109 Page 110-111 Page 112-113 Page 114-115 Page 116-117 Page 118-119 Page 120-121 Page 122-123 Page 124-125 Page 126-127 Page 128-129 Page 130-131 Page 132-133 Page 134-135 Page 136-137 Page 138-139 Page 140-141 Page 142-143 Page 144-145 Page 146-147 Page 148-149 Page 150-151 Page 152-153 Page 154-155 Page 156-157 Page 158-159 Page 160-161 Page 162-163 Page 164-165 Page 166

Made with FlippingBook - Online magazine maker