„Odpusťte, že vás přerušuji, madame,“ zvolal pan Collins, „ale je-li opravdu tvrdohlavá a pošetilá, pak nevím, jestli by skutečně byla vhodnou ženou pro muže v mém postavení, který samozřejmě hledá v manželském svazku štěstí. Jestliže tedy opravdu trvá na tom, že se nechce za mne provdat, pak by snad bylo lepší ji nenutit, neboť má-li takové povahové vady, pak by k mému štěstí příliš nepřispěla.“ „Ale pane, vy jste mě naprosto špatně pochopil,“ lekla se paní Bennetová. „Lizzy je tvrdohlavá jen v takovýchhle věcech. Jinak je to nejdobrosrdečnější děvče na světě. Půjdu hned za manželem a jistě to s ní dáme do pořádku.“ Neponechala mu čas k odpovědi a ihned spěchala za panem Bennetem. Jak vešla do knihovny, zvolala: „Ach můj milý choti, je vás okamžitě zapotřebí! Máme tu velký zmatek. Pojďte a poručte Lizzy, aby si vzala pana Collinse, protože ona si ho odmítá vzít, a jestli si nepospíšíte, on si to rozmyslí a nebude ji chtít.“ Když vešla, zvedl oči od knihy a upřel je na ni s klidným ne- zájmem, který se nezměnil ani po jejím sdělení. „Promiňte, ale já vám nerozumím,“ řekl, když domluvila. „O čem to mluvíte?“ „O panu Collinsovi a o Lizzy. Lizzy říká, že pana Collinse nechce, a on už začíná říkat, že si Lizzy nevezme.“ „A co já s tím mám dělat? Vypadá to beznadějně.“ „Promluvte s ní sám. Řekněte, že trváte na tom, aby si ho vzala.“ „Pošlete pro ni. Řeknu jí své mínění.“ Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla poslána do knihovny. „Pojď sem, děvenko,“ vyzval ji otec, jakmile vstoupila do knihovny. „Dal jsem tě zavolat kvůli důležité věci. Dovídám se, že tě pan Collins požádal o ruku. Je to pravda?“ Elizabeth přisvědčila. „No dobře. A tys jeho nabídku odmítla?“ „Ano, tatínku.“
ýPITOLA DVACÁTÁ
P
an Collins, který se mlčky oddával úvahám o své šťastné lásce, nezůstal dlouho sám, protože paní Bennetová postávala na chodbě a čekala na konec rozmluvy. Sotva uviděla, jak Elizabeth otevřela dveře, prošla rychlým krokem kolem ní a zamířila ke schodům, hned vstoupila do ranní jídelny a vřelými slovy po- blahopřála jemu i sobě k budoucímu blízkému příbuzenství. Pan Collins přijal a opětoval toto blahopřání se stejnou radostí. Pak začal líčit podrobnosti rozhovoru a vyjádřil se, že má všechny důvody být s jeho výsledkem spokojen, ježto odmítavé odpovědi, jichž se mu vytrvale dostávalo, plynuly jistě jen z dívčí stydlivosti a vrozeného jemnocitu její povahy. Tato zpráva však paní Bennetovou polekala. Byla by ráda uvěřila, že ho dcera odmítá, aby ho povzbudila, neodvažovala se však tomu věřit a neovládla se, aby mu to neřekla. „Spolehněte se však, pane Collinsi, že přivedu Lizzy k rozumu. Hned s ní o tom promluvím. Je to velmi tvrdohlavé a pošetilé děvče a neví, co je pro ni dobré. Ale já už jí hlavu napravím.“
136
137
Made with FlippingBook - Online magazine maker