starostně a nestará se o nás víc, než jako bychom byli kdoví kde za mořem, hlavně když prosadila svou. Ale já ti něco povím, má milá – jestli si vezmeš do hlavy, že každou nabídku k sňatku odmítneš, tak se vůbec nevdáš a nevím, kdo tě pak bude živit, až tatínek umře. Já nebudu moct – varuji tě –, dnešním dnem jsem s tebou skončila. Jak víš, řekla jsem ti v knihovně, že už tě nechci vidět, a uvidíš, že svému slovu dostojím. S neposlušnými dětmi nemám chuť mluvit. Ne že by mě těšilo s kýmkoli mluvit. Když je na tom někdo s nervy tak zle jako já, není mu do řeči. Nikdo si nedovede představit, jak trpím! Ale to je vždycky tak. Ten, kdo nenaříká, toho nikdo nepolituje.“ Dcery tomuto výlevu mlčky naslouchaly, neboť věděly, že kdyby se pokusily jí to rozmluvit nebo ji utěšit, rozzlobila by se ještě víc. Mluvila tedy dál, aniž ji někdo z nich přerušil, dokud k nim nepřišel pan Collins s tváří ještě důstojnější než obvykle. Jakmile ho uviděla, obrátila se k dívkám a řekla: „A teď laskavě držte všechny jazyk za zuby a my si chvilku s panem Collinsem popovídáme.“ Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, Jane a Kiìy ji následovaly, jen Lydia se ani nehnula, aby všechno slyšela. Charloìu zdržel nejprve pan Collins, který se jí velmi podrobně vyptával, jak se daří jí a celé rodině, a pak také trochu zvědavost. Přistoupila k oknu a předstírala, že neslyší. Bolestným hlasem započala paní Bennetová plánovaný rozhovor: „Ach, pane Collinsi!“ „Drahá paní, pomlčme navždy o celé té věci,“ odpověděl. „Jsem dalek toho vaší slečně dceři něco zazlívat,“ pokračoval pak hlasem, z něhož zněla nelibost. „Snášet nevyhnutelné zlo je povinností nás všech a obzvlášť muže, který měl to štěstí, že dosáhl úspěchu v mladém věku jako já. Věřím, že jsem se s tím smířil. Snad tím spíš, že mám pochybnosti, zda by bylo pro mne štěstím, kdyby mi má krásná sestřenka podala svou ruku – často jsem totiž pozoroval, že smíření se zklamáním nedosáhneme nikdy tak úplně, jako když odepřená blaženost začíná pro nás trochu ztrácet cenu. Doufám, drahá paní, že si nebudete myslet, že projevuji vaší rodině neúctu,
… vstoupily do ranního salonku…
Charloìe měla sotva čas odpovědět, a už se k nim přidala Kiìy, aby ohlásila stejnou novinku, a jakmile vstoupily do ranního salonku, kde paní Bennetová seděla o samotě, začala i ona rozhovor na toto téma. Dožadovala se soucitu slečny Lucasové a prosila ji, aby svou přítelkyni Lizzy přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé rodiny. „Udělejte to, drahá slečno,“ dodala smutně, „nikdo nestojí na mé straně, nikdo mě nechce podpořit, je to pro mě kruté, ale nikdo nemyslí na mé ubohé nervy.“ Příchodem Jane a Elizabeth byla Charloìe ušetřena odpovědi. „Tak tady je,“ pokračovala paní Bennetová, „vypadá úplně bez-
140
141
Made with FlippingBook - Online magazine maker