„To je pravda. Nemohla tě napadnout lepší myšlenka, když nechceš přijmout můj názor. Klidně si mysli, že se dala oklamat. Teď jsi splnila svou povinnost k ní a nemusíš se už trápit.“ „Ale drahá sestřičko, jakpak se nemám trápit? I když si budu myslet, že to dobře dopadne, jak se mám provdat za muže, jehož sestry a přátelé a všichni ostatní si přejí, aby si vzal někoho jiného?“ „To si musíš rozhodnout sama,“ odpověděla Elizabeth, „a jestliže po zralé úvaze zjistíš, že nevyhovět jeho sestrám by tě trápilo víc než žít blaženě po jeho boku, radím ti, abys ho určitě odmítla.“ „Jak můžeš takhle mluvit?“ řekla Jane se slabým úsměvem. „Musíš dobře vědět, že bych neváhala, i když by mě jejich nesouhlas velice rmoutil.“ „To jsem si také myslela, a je-li tomu tak, nemusím tě zas tak příliš litovat.“ „Jestli se však tuhle zimu už nevrátí, nebudu se asi muset roz- hodovat. Za půl roku se může stát tisíc věcí.“ Pomyšlení, že by se už nevrátil, zavrhla Elizabeth s krajním opovržením. Viděla v tom jen Carolinino sobecké přání, a ani na okamžik nepředpokládala, ať bylo toto přání vysloveno otevřeně, nebo zastřeně, že by mohlo mít vliv na mladého muže, který není na nikom závislý. Vyložila sestře co nejdůrazněji, co si o tom myslí, a brzy s radostí viděla, že tím Jane potěšila. Jane neměla sklon k malomyslnosti, a tak postupně začala doufat, že se sem Bingley zase brzy vrátí a že se její vřelé přání splní. Dohodly se, že paní Bennetové povědí jen o odjezdu rodiny a nezmíní se o tom, jak se pan Bingley zachoval, aby ji nepolekaly. Avšak i ta částečná zpráva ji hodně znepokojila a naříkala, že je to velká škoda, že dámy musely odjet, právě když se všichni začali tak sbližovat. Naříkala drahnou dobu, pak však našla útěchu v pomyšlení, že pan Bingley brzy zase přijede a bude v Longbournu zakrátko obědvat, a na závěr všech těch řečí spokojeně prohlásila, že byl sice pozván jen na normální oběd s rodinou, že se však postará, aby byly dva bohaté chody.
ýPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ B ennetovi byli pozváni k Lucasovým na oběd a slečna Lucasová byla zase tak laskavá, že naslouchala panu Collinsovi skoro po celý den. Elizabeth jí ve vhodné chvíli poděkovala. „Má takhle dobrou náladu,“ řekla, „a já jsem ti tak vděčná, že to nemohu ani vypovědět.“ Charloìe ujistila přítelkyni, že jí ráda vypomůže a že jí to nic neudělá, když mu věnuje trochu svého času. To bylo od ní velmi milé, jenže Charloìina laskavost sahala dál, než Elizabeth tušila. Jejím cílem nebylo nic jiného než chránit Elizabeth před případným obnoveným dvořením pana Collinse tím, že se snažila obrátit jeho zájem k sobě. Takový byl plán slečny Lucasové, a vyvíjel se tak slibně, že když se pozdě večer loučili, byla si téměř jista úspěchem, nebýt toho, že měl velmi brzy odjet z Hertfordshiru. Nepočítala však s jeho temperamentem a nezávislou povahou, neboť druhý den dopoledne s obdivuhodnou lstivostí vyklouzl z domu Bennetových a spěchal do Lucasova zátiší vrhnout se jí k nohám. Snažil se, aby ho sestřenice nezpozorovaly, protože byl přesvědčen, že by uhodly jeho úmysl, a nechtěl, aby se o něm vědělo, dokud nebude zřejmé, že měl úspěch.
149
148
Made with FlippingBook - Online magazine maker