způsobům přes to všechno přenesl, a třebaže je požádal, aby věřily, že jeho zpráva je pravdivá, vyslechl všechny jejich netaktní řeči se shovívavou zdvořilostí. Elizabeth cítila, že je na ní, aby mu pomohla z této nepříjemné situace, předstoupila tedy, potvrdila jeho slova a dodala, že o celé té věci už věděla od Charloìy. Vynasnažila se, aby se matka a sestry přestaly hlasitě divit a vykřikovat, a se vší vážností blahopřála siru Williamovi. I Jane se k ní ochotně připojila. Lze očekávat, že takový sňatek bude jistě šťastný, poznamenaly a zmínily se také o tom, že má pan Collins výbornou povahu a že je to z Hunsfordu dost blízko do Londýna. Dokud sir William neodešel, byla paní Bennetová tak užaslá, že nebyla skoro schopna něco říci. Jakmile však odešel, mohla dát svým citům volný průchod. Předně trvala na tom, že celé věci nevěří. Zadruhé, že se pan Collins dal nachytat. Zatřetí doufá, že spolu nebudou nikdy šťastni, a začtvrté – ze svatby může ještě sejít. Z toho všeho jasně vyvodila dva závěry: Jeden, že příčinou všeho trápení je Elizabeth, druhý, že s ní všichni jednali bezohledně – a o těch dvou věcech mluvila až do večera. Nic ji nemohlo utěšit a nic ji nemohlo uklidnit. Její roztrpčení trvalo celý den. Uběhl týden, než dokázala na Elizabeth promluvit bez láteření, uběhl měsíc, než mohla hovořit se sirem Lucasem a lady Lucasovou bez urážky, a uběhlo mnoho měsíců, než mohla vůbec odpustit jejich dceři. Pan Bennet na celou tu událost pohlížel mnohem klidněji a prohlásil, že pocity, které v něm vyvolala, jsou nanejvýš příjemné. Uspokojilo ho zjištění, že Charloìe Lucasová, již obvykle považoval za dívku dost rozumnou, je právě tak pošetilá jako jeho manželka a mnohem pošetilejší než jeho dcera! Jane doznala, že ji Charloìino zasnoubení trochu překvapilo, ale spíš než úžas vyjádřila upřímné přání, aby byli spolu šťastni. Ani Elizabeth ji nedokázala přesvědčit, že je to velmi nepravděpodobné. Kiìy a Lydia slečně Lucasové vůbec nezáviděly, protože pan Collins byl jen pastor. Pro ně to byla jen novinka, kterou mohou vykládat po Merytonu.
… namítala, že se naprosto mýlí…
ýPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ E lizabeth seděla v saloně s matkou a sestrami. Uvažovala o tom, co právě slyšela, a byla na rozpacích, zda to může sdělit ostatním, když se objevil sám sir William, vyslaný dcerou, aby Bennetovým oznámil její zasnoubení. Začal svou řeč mnoha poklonami a vyjádřil radost nad budoucím příbuzenstvím mezi oběma rodinami, než konečně posluchačům stejně tak udiveným, jako nevěřícím pověděl svou novinu. Paní Bennetová spíše vytrvale než zdvořile namítala, že se jistě mýlí, a Lydia, jako vždycky příliš upřímná a prostořeká, se přímo rozkřikla: „Páni! No ne! Co to říkáte za nesmysly, sire Williame! Copak nevíte, že si pan Collins chce vzít naši Lizzy?“ Nikdo než uhlazený dvořan by nedokázal bez hněvu snést takové přivítání. Sir William se však díky svým dobrým společenským
156
157
Made with FlippingBook - Online magazine maker