kloněna, nemohla teď na něj pomyslet bez hněvu a stěží bez pohrdání pro jeho bezstarostnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, které jej teď učinily hříčkou vypočítavých přátel a přivedly k tomu, aby obětoval vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby však obětoval jen vlastní štěstí, mohl by si s ním pohrávat, jak by chtěl, ale tady šlo i o štěstí její sestry, což, jak si myslela, musel vědět. Zkrátka o tomto námětu by mohla uvažovat, jak dlouho by chtěla, a bylo by to stejně zbytečné. Nemohla myslet na nic jiného. Ať už Bingleyho láska opravdu pohasla, nebo byla zásahem jeho přátel potlačena, ať už si byl Janiny náklonnosti vědom, nebo ji nepostřehl, ať už tomu bylo jakkoli, muselo to její názor na něj podstatně ovlivnit. Sestra na tom byla stejně, její klid byl pryč. Uběhl den nebo dva, než našla Jane odvahu promluvit o svém trápení s Elizabeth. Když je jednou paní Bennetová opustila po delším hubování na Netherèeld a jeho pána než obvykle, Jane se už nepřemohla a povzdechla si: „Kdyby se jen matinka dokázala trochu ovládnout! Nedovede si představit, jakou bolest mi působí, když o něm pořád rozpřádá ty své úvahy. Ale nebudu si stěžovat. Nemůže to trvat dlouho. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív.“ Elizabeth se zadívala na sestru nevěřícně a starostlivě, ale neřekla nic. „Ty mi nevěříš,“ zvolala Jane a trochu se začervenala, „nemáš však k tomu žádný důvod. Budu na něj možná vzpomínat jako na nejpří- jemnějšího muže, jakého jsem poznala, ale to je všechno. Nemám už v co doufat, ani čeho se obávat, nemám mu co vyčítat. Bohudíky. Pro to se trápit nemusím. A časem tedy – se to jistě pokusím překonat.“ Silnějším hlasem hned nato dodala: „Teď je mi útěchou, že to byl z mé strany jen omyl, když jsem si představovala něco víc, a že jsem neublížila nikomu než sama sobě.“ „Drahá Jane!“ zvolala Elizabeth. „Jsi příliš šlechetná. S tou svou vlídností a nesobeckostí úplný anděl, nevím, co ti mám říct. Myslím, že jsem tě nikdy plně nedocenila nebo nemilovala tak, jak sis zasloužila.“ Jane horlivě popřela všechnu tu výjimečnou chválu, která vyply- nula jen ze sestřiny vřelé náklonnosti.
ýPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
P
řišel dopis od slečny Bingleyové a udělal konec všem do- hadům. Hned první věta oznamovala, že všichni zůstanou v Londýně přes zimu, a na konci vyřizovala slečna Bingleyová bratrovo politování, že se před odjezdem nestihl rozloučit s přáteli v Hertfordshiru. Bylo po všech nadějích. Jakmile byla Jane schopna dopis dočíst, nenašla kromě ujištění o vřelé náklonnosti pisatelčině téměř nic, co by ji mohlo trochu potěšit. Většinu dopisu zabralo vychvalování slečny Darcyové. Byly znovu vylíčeny její četné půvaby a Caroline se radostně pochlubila jejich vzrůstající důvěrností a neváhala předpovědět, že přání, s nímž se Jane svěřila v předešlém dopise, se jistě splní. S velkým potěšením psala rovněž, že bratr bydlí v domě pana Darcyho, a nadšeně se zmínila o plánech tohoto pána na nový nábytek. Jane pověděla Elizabeth zkráceně obsah dopisu a ta to vyslechla s tichým rozhořčením. Její srdce bylo rozděleno mezi starost o sestru a zlost na všechny ostatní. Carolininu ujišťování, že bratr cítí ná- klonnost k slečně Darcyové, nevěřila. Stále jako předtím nepochybo- vala o tom, že má opravdu rád Jane, ale jakkoli mu byla vždycky na-
162
163
Made with FlippingBook - Online magazine maker