smůla! Když už jsem to však udělal, nemůžete se teď vyhnout tomu, abyste se s ním seznámily.“ Úžas jeho rodiny byl právě takový, jaký si přál. Nejvíc užasla paní Bennetová. Jakmile ale první výkřiky radosti ustaly, prohlásila, že tohle po celou tu dobu čekala. „Jaký vy jste hodný otec, můj drahý! Však jsem věděla, že vás nakonec přemluvím. Byla jsem si jistá, že své dcery máte příliš rád, než abyste zanedbal tu příležitost. Mám takovou radost! To se vám ale povedlo! Dopoledne jste se potichu vytratil, neřekl o tom ani slovo, až teď.“ „A nyní, Kiìy, můžeš kašlat, jak chceš,“ řekl pan Bennet. Po těch slovech odešel z pokoje, aby unikl hlasitým projevům nadšení své choti.
„Jakého máte skvělého tatínka, děvenky!“ řekla paní Bennetová, když se za jejím manželem zavřely dveře. „Nevím, jak se mu kdy za jeho dobrotu odvděčíte, a mně ostatně taky. V našem věku, to vám povídám, není zrovna příjemné seznamovat se každý den s novými lidmi. Ale pro vás uděláme všechno. Lydie, zlatíčko, i když jsi nejmladší, řekla bych, že si pan Bingley s tebou na příštím plese zatančí.“ „Ale o to nemám obavy,“ řekla Lydia sebevědomě, „jsem sice nejmladší, zato jsem nejvyšší.“ Zbytek večera strávily přemýšlením, kdy asi pan Bingley oplatí panu Bennetovi návštěvu a kdy by ho měly pozvat na oběd.
„… jsem sice nejmladší, zato jsem nejvyšší.“
12
13
Made with FlippingBook - Online magazine maker