teď dostatečně vzpamatoval, aby jako ozvěna opakoval, cokoli jeho zeť řekl. Až se Elizabeth divila, jak to lady Catherine může snést. Lady Catherine však zřejmě jejich přílišný obdiv těšil, usmívala se milostivě, obzvlášť když se na stole objevil některý pokrm, který ještě nejedli. Společnost mnoho řečí nenadělala. Elizabeth byla ochotna se rozhovořit, kdyby byla měla k tomu příležitost, seděla však mezi Charloìou a slečnou de Bourgh – ta první naslouchala lady Catherine a ta druhá neřekla při obědě ani slovo. Paní Jenkinsonová sledovala, jak málo slečna de Bourgh jí, a nutila ji, aby si vzala nějaký jiný chod, a měla obavy, jestli jí něco není. Maria měla strach vypustit slovíčko a páni jenom jedli a obdivovali. Když se dámy vrátily do salonu, nezbývalo jim než naslouchat lady Catherine, která mluvila bez ustání, dokud nebyla podávána káva. Vykládala svůj názor na všechno možné způsobem, který dokazoval, že není zvyklá, aby jí kdokoli odporoval. Vyptávala se Charloìy na domácí záležitosti zcela otevřeně a podrobně a dala jí spoustu rad, jak má spravovat domácnost. Vyložila jí, jak všechno zařídit v tak malé rodině, jako je její, a poučila ji také, jak se starat o krávy a drůbež. Elizabeth zjistila, že není nic, čemu by tato vznešená dáma nevěnovala pozornost, pokud jí to dávalo příležitost poroučet druhým. Při rozhovoru s paní Collinsovou se obracela se spoustou otázek na Marii a Elizabeth. Hlavně však na Elizabeth, o jejíž rodině a příbuzných toho věděla nejméně a která, jak řekla paní Collinsové, jí připadala jako velmi dobře vychovaná a půvabná dívka. Během večera se jí zeptala, kolik má sester, jestli jsou starší, nebo mladší než ona, jestli se některá nebude vdávat, jestli jsou hezké, kde nabyly vzdělání, jaký kočár si drží její otec a jak se jmenovala její matka za svobodna. Elizabeth pokládala její otázky za impertinentní, ale od- povídala na ně s naprostým klidem. Lady Catherine pak pozname- nala: „Panství vašeho otce zdědí pan Collins. Kvůli vám jsem tomu ráda,“ obrátila se k Charloìě, „ale jinak nevidím důvod, proč vylučovat ženy z dědictví. Rodina sira Lewise de Bourgh to nepovažovala za nutné. Hrajete a zpíváte, slečno Bennetová?“
„Trochu.“ „Pak si vás tedy někdy rádi poslechneme. Máme nádherný klavír, pravděpodobně mnohem lepší než – jednou ho vyzkoušíte. Hrají a zpívají vaše sestry?“ „Jedna ano.“ „Proč se to nenaučily všechny? Měly se to naučit. Slečny Webbso- vy hrají všechny a jejich otec nemá tak velký příjem jako váš. Kreslíte?“ „Ne, vůbec ne.“ „Cože, žádná z vás?“ „Ani jedna.“ „To je velmi zvláštní. Asi jste neměly příležitost. Vaše maminka vás měla odvézt každé jaro do Londýna, abyste se mohly učit u nějakého mistra.“ „Maminka by proti tomu nic nenamítala, ale tatínek Londýn nenávidí.“ „Neměly jste žádnou vychovatelku? Jak je to možné? Pět dcer vychovaných doma bez vychovatelky! Nikdy jsem něco takového neslyšela. Vaše paní matka musela být úplná otrokyně, aby vám všem dala nějaké vzdělání.“ Elizabeth sotva dokázala skrýt úsměv, když ji ujišťovala, že tomu tak nebylo. „Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Bez vychovatelky musela být vaše výchova zanedbána.“ „Ve srovnání s některými rodinami asi ano, ale ty z nás, které se chtěly učit, k tomu vždycky možnost měly. Byly jsme vedeny ke čtení a měly jsme všechny učitele, které jsme potřebovaly. Ty, kterým se do učení nechtělo, se učit nemusely.“ „Ano, nepochybně, ale tomu by právě vychovatelka zabránila, a kdybych znala vaši paní matku, velmi důtklivě bych jí poradila, aby si ji vzala. Vždycky říkám, že ve výchově nelze ničeho dosáhnout bez stálého a pravidelného vyučování, a to může poskytnout jen vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem v tomto směru „Máte ještě vychovatelku?“ „Nikdy jsme žádnou neměly.“
196
197
Made with FlippingBook - Online magazine maker