„Nechci se ve svém úsudku ukvapit, vždycky však říkám, co si myslím.“ „Já vím, ale to mě právě tak udivuje. Když jsi tak rozumná, jak můžeš být tak slepá k pošetilosti a hlouposti jiných lidí! Předstíraná upřímnost je hodně častá – člověk se s ní setká všude. Proje- vit však upřímnost bez okázalosti a bez postranních úmyslů – vyzdvihnout dobré vlastnosti každého člověka a ještě je zdůraznit a ty špatné pominout –, to uděláš jen ty. Takže tobě se zamlouvají i jeho sestry, že? Ty však nemají tak pěkné chování a vlastnosti jako on.“ „Zpočátku se zdá, že ne. Když však s nimi mluvíš, zjistíš, že jsou velmi příjemné. Slečna Bingleyová tu bude žít s bratrem a bude mu vést dům. Moc bych se mýlila, kdybychom v ní nenašly velmi pří- jemnou sousedku.“ Elizabeth mlčky naslouchala, přesvědčená ovšem nebyla. Slečny Bingleyovy svým chováním na plese nedaly najevo žádnou snahu být k ostatním hostům milé. A protože byla Elizabeth bystřejší pozorova- telka než její sestra, měla méně poddajnou povahu a její úsudek nebyl ovlivněn osobním zájmem, nebyla nijak nakloněna schvalovat jejich chování. Byly to ovšem jemné dámy, byly příjemné, když měly dobrou náladu, a dovedly být velmi roztomilé, když se jim zlíbilo. Byly však pyšné a domýšlivé. Nechyběla jim krása, vzdělání se jim dostalo v jedné z nejlepších soukromých škol v Londýně, obě měly značné bohatství, každá dvacet tisíc liber, byly však zvyklé utrácet víc, než měly, chodily do vznešené společnosti, a zkrátka a dobře měly veškeré předpoklady k tomu, aby smýšlely o sobě vysoko a ostatních si málo cenily. Pocházely z vážené rodiny na severu Anglie, což byla věc, která se jim vtiskla do paměti víc než to, že jmění jejich bratra a jejich vlastní bylo získáno obchodem. Pan Bingley zdědil po otci téměř stotisícové jmění, za něž jeho otec měl v úmyslu koupit panství, zemřel však dřív, než to mohl udělat. Pan Bingley chtěl otcův záměr uskutečnit a občas si už vybíral hrabství, kde by chtěl panství mít. Teď však měl pěkný dům а k dispozici celou usedlost – jeho přátelé, kteří dobře znali jeho
H. ÿomson
ýPITOLA ČTVRTÁ
J
ane byla doposud zdrženlivá, pokud šlo o to připojit se k chvále pana Bingleyho, sotva ale osaměla s Elizabeth, dala volný průchod svému obdivu. „Je to právě takový mladý muž, o jakém jsem snila,“ řekla. „Ro- zumný, milý, veselý. A má tak pěkné chování a ušlechtilé způsoby!“ „A navíc je velice hezký,“ dodala Elizabeth, „takoví mají mladí muži také být, pokud to jde. Takže je to ideální muž.“ „Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Takovou poklonu jsem nečekala.“ „Tys ji nečekala? Tak tedy já ji čekala za tebe. To je právě ten velký rozdíl mezi námi. Tebe poklony vždycky překvapí. Mě nikdy. Je samozřejmé, že pro tebe přišel ještě jednou. Musel vidět, že jsi pětkrát hezčí než kterákoli dívka v sále. Nepřičítej to jeho galantnosti. Je to jistě velmi příjemný mladý muž a dovolím ti, aby se ti líbil. Líbili se ti už mnohem hloupější mládenci.“ „Drahoušku Lizzy!“ „Víš, jsi příliš náchylná k tomu, o každém dobře smýšlet. Nikdy na nikom nevidíš chybu. V tvých očích jsou všichni lidé dobří a milí. Nikdy v životě jsem tě neslyšela mluvit o nikom špatně.“
22
23
Made with FlippingBook - Online magazine maker