„Jste na nás přísný.“ „Teď zas budu přemlouvat já ji,“ řekla slečna Lucasová. „Jdu ke klavíru, Elizo, a víš, co bude následovat.“ „Ty jsi mi ale pěkná přítelkyně! Vždycky mě nutíš, abych přede všemi hrála a zpívala. Kdybych byla ješitná a chtěla se vychloubat hudebním nadáním, byla bys neocenitelná, ale takhle bych se raději nepředváděla před lidmi, kteří jsou zvyklí naslouchat nejlepším umělcům.“ Na naléhání slečny Lucasové však dodala: „Tak dobrá, když to musí být, nedá se nic dělat.“ A pohlédnuvši vážně na pana Darcyho, dodala: „Máme takové pěkné staré rčení, které tady ovšem každý zná: Foukejte jen do své kaše, a ne do té, co není vaše. Takže já si také budu hledět jen svého a soustředím se na svůj zpěv.“ Zpívala a hrála pěkně, ačkoli vynikající výkon to nebyl. Když zazpívala jednu nebo dvě písně, vystřídala ji u klavíru přes naléhavou žádost mnoha posluchačů, aby zazpívala další píseň, její sestra Mary, celá žhavá, aby už seděla za klavírem. Byla v rodině jediná, jíž se nedostalo krásy, a proto se pilně vzdělávala a zdokonalovala a vždycky toužila své znalosti a umění předvést. Mary neměla nadání ani vkus, marnivost ji sice přiměla k pilnosti, úspěch však měla nevalný, protože se chovala pedanticky a nadmíru domýšlivě, což by muselo uškodit i dívce s větší dovedností, než byla její. Elizabeth byla ve hře přirozená a nenucená, a proto jí všichni naslouchali s mnohem větším potěšením, ačkoli nehrála z poloviny tak dobře jako Mary. Ta na konci dlouhého koncertu musela být ráda, že se jí dostalo trochu vděčného potlesku za skotské a irské písničky zahrané na žádost jejích mladších sester, které se s Lucasovými chlapci a dvěma nebo třemi důstojníky pustily v rohu místnosti do tance. Pan Darcy postával poblíž v tichém rozhořčení nad takto promar- něným večerem, kde se nedbalo o společenskou konverzaci, a byl příliš ponořen do svých úvah, takže si nepovšiml, že vedle něho stojí sir William Lucas, dokud nepromluvil: „Jak příjemná zábava pro mládež, pane Darcy! Koneckonců není nad tanec! Pokládám jej za nejlepší zakončení večera ve vybrané společnosti.“
„Zajisté, pane, a má také tu výhodu, že je oblíben i v méně vy- brané společnosti na celém světě. Každý divoch umí tancovat.“ Sir William se jen usmál. „Váš přítel tančí báječně,“ poznamenal po krátkém mlčení, když uviděl, jak se Bingley připojil k tanečníkům. „A nepochybuji, že i vy patříte k vyznavačům taneční vědy.“ „Asi jste mě viděl tančit v Merytonu, pane.“ „No ano, viděl, a pohled na to mi způsobil značné potěšení. Tančíte často u dvora?“ „Nikdy, pane.“ „Nepokládal byste si to za čest?“ „Takové cti se snažím vyhnout v kterémkoli prostředí.“ „Sám jsem kdysi pomýšlel na to, že se usadím ve městě, protože mám rád vyšší společnost. Ale nejsem si jist, že by londýnský vzduch svědčil mé paní.“ Odmlčel se a čekal na odpověď, jeho společník se k ní však neměl, a protože se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho projevit se jako dvorný muž a zvolal: „Proč netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte, pane Darcy, abych vám vybral tuto roztomilou mladou dámu za partnerku. Je skvělá tanečnice. Jistě neodmítnete si zatančit s takovou krasavicí.“ Chopil se její ruky a chtěl ji vložit do dlaně panu Darcymu. Ten byl sice nesmírně překvapen, ale neměl nic proti tomu. Elizabeth však okamžitě ucukla a řekla v rozpacích siru Williamovi: „Nemám naprosto v úmyslu tančit, pane. Jen si, prosím, nemyslete, že jsem sem zamířila, abych získala tanečníka.“ Pan Darcy ji se vší zdvořilostí a vážností požádal, aby mu prokázala tu čest a zatančila si s ním. Bylo to však marné a sir William, ať se ji sebevíc snažil přemluvit, ji v jejím rozhodnutí ne- zviklal. „Máte, myslím, ve městě dům?“ Pan Darcy s úklonou přisvědčil. „Tančíte tak báječně, slečno Elizo, že je od vás kruté odepřít mi potěšení vidět vás při tanci. Tento pán si obvykle na takovouto zábavu nepotrpí, jistě však nemá námitek a zatančí si.“
36
37
Made with FlippingBook - Online magazine maker