Vesnice Longbourn ležela jen míli od Merytonu, což byla velmi příhodná vzdálenost pro slečny Bennetovy, které obvykle zatoužily se tam třikrát nebo čtyřikrát týdně vydat a navštívit tetu i modistku, jejíž krám byl zrovna přes ulici. Dvě nejmladší, Catherine a Lydia, tu byly obzvlášť horlivými návštěvnicemi. Neměly hlavy zatížené vědomostmi, nejevily nejmenší zájem o vzdělání a umění jako jejich sestry, a když neměly lepší náplň dne, byl tu vždycky výlet do Merytonu, kde pokaždé našly nějaké pobavení, a měly pak večer o čem vyprávět. Ačkoli kraj byl chudý na novinky, vždycky se jim podařilo něco se od tetičky dozvědět. A zrovna v tu dobu se dozvěděly novinu, která je naplnila radostí. Do kraje totiž právě dorazil pluk vojenské domobrany, měl tu zůstat přes zimu a jeho štáb se ubytoval v Merytonu. A tak si děvčata z návštěv u paní Philipsové přinášela spoustu zajímavých zpráv. Znala už jména důstojníků i jejich známých a každý den jim přinášel nové podrobnosti. Přestalo pro ně být tajemstvím, kde se důstojníci ubytovali, a brzy se s nimi začala seznamovat. Pan Philips postupně u všech důstojníků vykonal zdvořilostní návštěvu, a tím otevřel svým neteřím cestu k dosud nepoznané blaženosti. Nemluvily o ničem jiném než o důstojnících. Velké jmění pana Bingleyho, které uvádělo jejich matku v nadšení, nebylo v jejich očích ničím ve srovnání s výložkami důstojníků. Pan Bennet jednou ráno naslouchal jejich hovorům na toto téma a chladně poznamenal: „Z těch vašich pošetilých řečiček jsem po- chopil, že jste dvě nejhloupější holky v celém kraji. Už jsem to dost dlouho tušil, ale teď jste mě o tom přesvědčily.“ Catherine jeho slova zahanbila a ztichla. Lydia však s naprostou lhostejností k otcově poznámce vykládala dál s obdivem o kapitánu Carterovi a o tom, že by ho ráda ještě ten den před jeho zítřejší cestou do Londýna viděla. „Divím se, můj milý, že o svých vlastních dětech dokážete říct, že jsou hloupé. Kdybych já chtěla hovořit pohrdavě o něčích dětech, nevybrala bych si k tomu své vlastní.“ „Jsou-li mé děti hloupé, pak doufám, že si toho budu vždycky vědom.“
… dopis od slečny Bingleyové…
ýPITOLA SEDMÁ P an Bennet nevlastnil jiný majetek než statek, který mu vynášel dva tisíce liber ročně. Naneštěstí pro jeho dcery se toto dědictví vázalo na podmínku mužského potomka, a protože pan Bennet neměl syna, mělo připadnout vzdálenému příbuznému. Jmění jeho manželky, i když zcela odpovídalo jejímu společenskému postavení, nemohlo vynahradit nevýhodné ustanovení, které se týkalo vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber. Měla sestru, provdanou za otcova úředníka pana Philipse, který po něm převzal kancelář, a bratra, který byl váženým obchodníkem v Londýně.
40
41
Made with FlippingBook - Online magazine maker