„Jistěže, jenže ty naše jsou náhodou všechny chytré.“ „To je, jak si troufám tvrdit, jediná věc, v níž se neshodneme. Vždycky jsem doufal, že jsme v každé maličkosti zajedno, musím však s vámi nesouhlasit, neboť naše dvě nejmladší pokládám za neoby- čejně pošetilé.“ „Drahý manželi, nemůžete od mladých děvčat čekat, že budou mít tolik rozumu jako jejich rodiče. Mohu vám říct, že až budou v našem věku, přestanou se jako my o oècíry zajímat. Vzpomínám na doby, kdy se i mně velice líbily červené kabáty – a líbí se mi v hloubi srdce dosud –, a kdyby nějaký fešný plukovník s pěti nebo šesti tisíci příjmu ročně chtěl požádat o ruku jednu z mých dcer, neřekla bych ne. Podle mě to onehdy na večírku u sira Williama plukovníkovi Forsterovi v uniformě moc slušelo.“ „Matinko,“ zvolala Lydia, „tetička říká, že plukovník Forster a ka- pitán Carter už nechodí k slečně Watsonové tak často, jako když přijeli, vídá je teď víc postávat v Clarkově knihovně.“ Příchod sluhy, který přinášel slečně Bennetové dopis od slečny Bingleyové, zabránil paní Bennetové odpovědět. Psaníčko bylo z Netherèeldu a sluha čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily oči radostí, a zatímco dcera četla, začala se dychtivě nahlas vyptávat: „No tak, Jane, kdopak ti to píše? O čem píše? Copak v tom psaní stojí? No tak, Jane, pospěš si a pověz nám to. Honem nám to řekni, drahoušku.“ „Je od slečny Bingleyové,“ odpověděla Jane a začala číst psaní nahlas. Drahá přítelkyně, neslitujete-li se nad námi a nepovečeříte dnes s Louisou a se mnou, může se stát, že budeme nenávidět jedna druhou do konce života, neboť celý den, který dvě ženy stráví tête-à-tête , nikdy neskončí bez hádky. Tak prosím přijďte, co nejdřív můžete, hned jak dostanete tohle psaníčko. Můj bratr a ostatní pánové večeří s důstojníky.
„S důstojníky!“ zvolala Lydia. „To bych ráda věděla, proč nám o tom tetinka neřekla.“ „Večeří mimo dům,“ poznamenala paní Bennetová, „to je ovšem smůla.“ „Mohu si vzít kočár?“ zeptala se Jane. „Ne, má milá, jeď raději na koni. Vypadá to, že bude pršet, a budeš tam muset zůstat přes noc.“ „Chytře vymyšleno,“ podotkla Elizabeth, „jen aby jí nenabídli na zpáteční cestu svůj kočár.“ „Ale páni pojedou do Merytonu kočárem pana Bingleyho a Hurstovi nemají vlastní koně.“ „Ale já bych raději jela kočárem.“
Vaše Caroline Bingleyová
… a mnohomluvně ji radostně ujišťovala, že bude ošklivo.
42
43
Made with FlippingBook - Online magazine maker