„Ano, vždycky,“ odpověděla, aniž věděla, co říká, neboť byla v myšlenkách daleko, jak se hned nato ukázalo, když najednou zvo- lala: „Vzpomínám si, co jste kdysi řekl, pane Darcy – těžko odpouštíte a váš hněv je nesmiřitelný. Doufám však, že všechno dobře uvážíte, než k takovému názoru o někom dospějete .“ „To ano,“ řekl pevným hlasem. „A že si nikdy nedovolíte nechat se zaslepit předsudky.“ „Doufám, že nedovolím.“ „Ti, kdo nikdy nemění svůj názor, by si měli být obzvlášť jisti, že hned napoprvé soudili spravedlivě.“ „Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?“ „Chtěla bych si udělat obrázek vaší povahy,“ odpověděla a snažila se, aby její slova vyzněla lehce. „Snažím se ji pochopit.“ „A jak jste uspěla?“ Potřásla hlavou. „Vůbec se mi to nedaří. Vyslechla jsem o vás tolik různých mínění, že jsem z toho celá zmatená.“ „Rád věřím, že se soudy o mně mohou hodně lišit,“ pravil vážně, „a přál bych si, slečno Bennetová, abyste si obraz mé povahy nedělala v tuto chvíli, protože mám důvod se obávat, že výsledek by nebyl ke cti nikomu z nás.“ „Jestliže to však neudělám teď, nemusím už k tomu mít další příležitost.“ „Rozhodně bych vám nechtěl překážet v další zábavě,“ odpověděl chladně. Neřekla už nic, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli. Oba byli roztrpčeni, ne však ve stejné míře, neboť Darcy k ní v srdci choval dost silný cit, aby jí dovedl rychle odpustit, a svůj hněv obrátil proti někomu jinému. Brzy potom, co se rozloučili, se přihnala slečna Bingleyová a oslovila ji s výrazem zdvořilého pohrdání: „Tak jsem, slečno Elizo, slyšela, že vás zcela okouzlil George Wickham! Vaše sestra se mnou o něm mluvila a vyptávala se mě na tisíc věcí, a tak jsem zjistila, že ten mladík vám mezi jiným zapomněl sdělit, že je syn starého Wickhama, správce nebožtíka pana Darcyho. Dovolte, abych vám přátelsky poradila nevěřit slepě všemu, co vám
„Člověk tak často nevidí někoho tak krásně tančit.“
„Co byste řekla knihám?“ zeptal se s úsměvem. „Knihám – ach ne –, jsem přesvědčena, že jsme nikdy nečetli tytéž knihy, a jestli ano, tak ne se stejnými pocity.“ „Je mi líto, že si to myslíte. Ovšem jestliže tomu tak je, nechybí nám aspoň námět k hovoru, můžeme porovnávat své rozdílné ná- zory.“ „Ne, to nejde. Nemohu mluvit o knihách na plese, tady mám pořád hlavu plnou jiných věcí.“ „V takovém prostředí vás tedy vždycky zajímá přítomnost?“ řekl s pochybovačným pohledem.
118
119
Made with FlippingBook - Online magazine maker