Zámek

Franz Kafka: ZÁMEK Ilustrace Luis Scafati

Zámek

Franz Kaåa Zámek Ilustrace Luis Scafati Kresby Franz Kaåa

1/ PŘÍJEZD 1

ylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty. Pak se vydal hledat nocleh; v hospodě byli ještě vzhůru, hostinský sice neměl nic k pronajmutí, ale pozdní host ho velice překvapil a zmátl, a tak se rozhodl, že ho nechá přespat na slamníku v lokále, K. souhlasil. Pár sedláků sedělo ještě u piva, on se však s nikým nechtěl bavit, sám si snesl z půdy slamník a ulehl kousek od kamen. Bylo teplo, sedláci byli potichu, ještě si je unavenýma očima chvilku prohlížel, pak usnul. Ale krátce nato ho probudili. Nad ním stál vedle hostinského nějaký po městsku oblečený mladík, obličejem připomínal herce, s úzkýma očima a hustým obočím. Také sedláci tu ještě pořád byli, někteří si pootočili židle, aby líp viděli a slyšeli. Mladík se velmi zdvořile omluvil, že K. budí, představil se jako syn zámeckého kastelána 2 a řekl: „Tato vesnice patří zámku, kdo tu bydlí nebo nocuje, ten v jistém smyslu bydlí nebo nocuje na zámku. A to bez hraběcího povolení nikdo nesmí. Vy však takové povolení nemáte, anebo jste je aspoň nepředložil.“ K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: „Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?“

Translation © Vladimír Kaåa – dědicové, 1997 Postface © Jiří Stromšík, 1994

Illustrations © Luis Scafati ISBN: 978-80-88630-25-8

„Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,“ pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K.-ovými slovy. „А k přespání tu musí mít člověk povolení?“ ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu. „Jistěže musí mít povolení,“ odpověděl mladík a z otázky, s níž se obracel na hostinského a hosty, zazníval hluboký výsměch na K.-ovu adresu: „Nebo snad nemusí mít povolení?“ „To si tedy to povolení budu muset opatřit,“ řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát. „A od kohopak?“ zeptal se mladík. „Od pana hraběte,“ řekl K., „nic jiného mi nezbývá.“ „Teď o půlnoci povolení od pana hraběte?“ zvolal mladík a ustoupil o krok. „Ono to snad nejde?“ zeptal se K. s klidem. „Tak proč jste mě budil?“ Teď už byl mladík zlostí bez sebe. „To jsou tulácké manýry!“ vykřikl. „Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.“ 3 „Přestaňte s tou komedií,“ řekl K. nápadně tiše, lehl si a přetáhl přes sebe přikrývku, „zacházíte příliš daleko, mladíku, zítra si o vašem chování ještě promluvíme. Hostinský a ostatní pánové jsou svědky, pokud vůbec nějaké svědky potřebuji. Zatím vám řeknu jen tolik, že jsem zeměměřič a že mě sem povolal hrabě. Moji pomocníci s přístroji za mnou přijedou zítra. Nechtěl jsem se připravit o procházku ve sněhu, ale bohužel jsem několikrát zabloudil, a proto jsem přišel tak pozdě. A že je teď už příliš pozdě, abych se hlásil na zámku, to jsem věděl sám i bez vašeho poučování. Proto jsem taky vzal zavděk tady tím spaním, z něhož jste mě tak – mírně řečeno – nezdvořile vyrušil. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Dobrou noc, pánové.“ A K. se obrátil ke kamnům. „Zeměměřič?“ slyšel za sebou ještě rozpačitou otázku, pak bylo úplné ticho. Ale mladík se brzy vzpamatoval a pravil hostinskému natolik tlumeně, aby to vypadalo jako ohled na K.-ův spánek, a přitom tak hlasitě, aby mu K. rozuměl: „Zeptám se na to telefonicky.“ Vida,

Celkem vzato, odpovídal zámek, tak jak se zdálky jevil, K.-ovým představám. Nebyl to ani starobylý rytířský hrad, ani nová honosná budova, nýbrž protáhlá stavba, skládající se z několika málo dvou- patrových a spousty nízkých, na sebe natlačených stavení; kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připadat jako městečko. Jen jedinou věž viděl K., nebylo poznat, jestli patří k obytné budově, nebo ke kostelu. Kroužila kolem ní hejna vran. S očima upřenýma k zámku kráčel K. dál, o nic jiného 12 se nestaral. Ale když se přiblížil blíž, byl zámkem zklamán, přece jen měl před sebou pouze hodně ubohé městečko, shluk několika venkovských domků, pozoruhodných leda tím, že snad všecko tu bylo vystavěno z kamene, ale nátěr už dávno oprýskal a kámen jako by se drolil. K. si letmo připomněl své rodné městečko, to si s tímhle údajným zámkem v ničem nezadalo, a kdyby mu bylo šlo jen o prohlídku, 13 ani by se mu to dlouhé putování nevyplatilo a bývalo by rozumnější podívat se zas jednou domů, kam se už takovou dobu nedostal. A v duchu srovnával kostelní věž u nich doma s věží nahoře na kopci. Ta doma, jistá, odvážná, přímá, omlazená širokou střechou nahoře, uzavřená červenými taškami, pozemská stavba – jako bychom dokázali stavět něco jiného –, ale s vyšším cílem, než jaký má shluk nízkých domů, a s jasnějším výrazem, než jaký má kalný všední den. Věž tady na kopci – jediná, kterou bylo vidět – patří, jak se teď ukázalo, k nějakému obytnému domu, snad k hlavnímu zámeckému traktu, fádní okrouhlá stavba, zčásti milosrdně zarostlá břečťanem, s malými okénky, která se teď leskla ve slunci – mělo to v sobě něco šíleného –, a s arkýřovitým zakončením, jehož cimbuří se nejistě, nepravidelně, zubatě zarývalo do modrého nebe, jako by je tam načrtla bojácná či nedbalá dětská ruka. Vypadalo to, jako kdyby trudnomyslný obyvatel domu, jehož by vlastně měli zamknout někde v nejodlehlejším pokoji, prorazil střechu a vztyčil se, aby ho všichni viděli. K. se znovu zastavil, jako kdyby mu klid měl zbystřit soudnost. Byl však vyrušen. Za kostelem, u něhož stanul – vlastně to byla jen kaple

rozšířená do tvaru stodoly, aby stačila pojmout obec věřících –, stála škola. Nízké, podlouhlé stavení, v němž se podivuhodně spojovalo provizorium se starobylostí, bylo obklopeno zamřížovanou zahradou, která se teď podobala zasněženému poli. Zrovna vyšly ven děti s učitelem. V hustém hloučku, nespouštějíce z něho oči, brebentily na něho bez ustání ze všech stran. K. z jejich drmolení nerozuměl ani slovo. Učitel, mladý, drobný, úzký v ramenou, ale vůbec ne směšný, velice vzpřímený, už zdálky zpozoroval K., který byl zajisté kromě jeho skupinky široko daleko jediný člověk. K. pozdravil první, byl cizinec, a nadto mužíček působil velice panovačně. „Dobrý den, pane učiteli,“ řekl. Jako na povel děti zmlkly, náhlé ticho připravující jeho slova se učiteli patrně zamlouvalo. „Pán si prohlíží zámek?“ zeptal se přívětivěji, než K. čekal, ale takovým tónem, 14 jako by nebyl srozuměn s K.-ovým počínáním. „Ano,“ řekl K., „jsem tu cizí, dorazil jsem teprve včerejšího večera.“ – „Nelíbí se vám zámek?“ zeptal se učitel rychle. „Cože?“ otázal se K. trochu zaraženě a opakoval otázku mírněji: „Jestli se mi líbí zámek? 15 Proč myslíte, že by se mi neměl líbit?“ – „Nikomu cizímu se nelíbí,“ řekl učitel. 16 Aby neřekl něco nevhodného, zavedl K. 17 řeč jinam: „Vy nejspíš znáte hraběte?“ – „Neznám,“ řekl učitel a chtěl se odvrátit. Ale K. nepovolil a ptal se dál: „Jak to? Vy neznáte hraběte?“ – „Jak bych ho měl znát,“ řekl učitel potichu a nahlas dodal francouzsky: „Mějte ohled na ty nevinné děti.“ K. usoudil, že teď má právo se zeptat: 18 „Mohl bych vás, pane učiteli, někdy navštívit? Zůstanu tu delší dobu a už teď se cítím trochu opuštěný, k sedlákům nepatřím a do zámku asi taky ne.“ – „Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl,“ řekl učitel. „To je možné,“ řekl K., „to na mé situaci nic nemění. Mohu k vám někdy zajít?“ – „Bydlím v Labutí ulici u řezníka.“ Bylo to sice spíš udání adresy než pozvání, ale K. přesto řekl: „Dobrá, přijdu.“ Učitel kývl a pokračoval dál s houfem dětí, 19 které se hned zase daly do křiku. Brzy se ztratili v příkře se svažující uličce. Ale K. byl nesvůj, 20 ten rozhovor ho podráždil. Poprvé od chvíle, co přišel, pocítil opravdovou únavu. Dlouhá cesta sem jako by se ho

nejprve ani netkla – šel celé dny, klidně, krok za krokem! –, ale teď se přece jen přihlásily následky přílišné námahy, ovšem zrovna nevhod. Neodolatelně ho to táhlo, aby vyhledával nové známosti, ale s každou novou známostí rostla únava. 21 Jestli se ve svém dnešním rozpoložení přinutí dorazit aspoň ke vchodu do zámku, bude toho až dost. Vykročil tedy zase kupředu, ale byla to dlouhá cesta. Silnice, hlavní silnice ve vsi, nevedla totiž k zámeckému návrší, jen se k němu přibližovala, ale pak jako by úmyslně uhnula, a i když se od zámku nevzdalovala, ani se k němu nepřibližovala. K. pořád čekal, že teď už silnice konečně zatočí k zámku, a jen proto, že na to čekal, pokračoval v cestě; zřejmě pro únavu se mu nechtělo silnici opustit, také se divil, jak je ves dlouhá, že nebere konce, pořád a pořád malé domky a zamrzlá okna a sníh a liduprázdno – konečně se odtrhl od té silnice, jež ho poutala, pohltila jej úzká ulička, ještě hlubší sníh, byla to těžká práce zvedat bořící se nohy, pot mu vyrazil po těle, najednou se zastavil a nemohl dál. Nu, opuštěn není, napravo i nalevo jsou chalupy, udělal ze sněhu kouli a hodil ji do jednoho okna. Hned se otevřely dveře 22 – první dveře, které se za celou dobu, co šel vesnicí, otevřely – a v nich stál starý sedlák v hnědé kožešinové kazajce, s hlavou na stranu, vlídný a vetchý. „Mohl bych na chviličku k vám?“ zeptal se K. „Jsem velmi unaven.“ 23 Ani neposlouchal, co starý říká, vděčně přijal jakési prkno, které mu přisunuli a které ho rázem vysvobodilo ze sněhu, a několika kroky stanul ve světnici. Veliká světnice v pološeru. Příchozí zvenčí neviděl nejdříve vůbec nic. K. se zamotal a málem vrazil do nějakých necek, jakási ženská ruka ho zadržela. Z jednoho kouta se ozýval hlučný dětský křik. Z jiného kouta se valil dým a proměňoval přítmí v tmu. K. stál jako v oblacích. „Vždyť je opilý,“ řekl někdo. „Kdo jste?“ zvolal pánovitý hlas a pak, obraceje se zřejmě k staříkovi: „Proč jsi ho pouštěl dovnitř? Copak je možné pustit dovnitř kdekoho, kdo se potlouká po ulici?“ – „Jsem hraběcí zeměměřič,“ řekl K., pokoušeje se ospravedlnit před těmi, kteří

byli stále ještě neviditelní. „Ach, to je zeměměřič,“ pravil nějaký ženský hlas, 24 načež následovalo úplné ticho. „Vy mě znáte?“ zeptal se K. „Jistěže,“ řekl ještě zkrátka týž hlas. Že ho znali, nebylo pro něho podle všeho žádné doporučení. Konečně se dým trochu rozptýlil a K. se mohl pomalu orientovat. Vypadalo to tu na velké prádlo. Poblíž dveří se pralo. Dým se však valil z druhého kouta, kde se v jakémsi velkém škopku, jaký K. ještě nikdy neviděl – zabíral asi tolik místa jako dvě postele –, koupali v kouřící vodě dva muži. Ale ještě více překvapoval, aniž člověk přesně věděl, v čem ta překvapivost spočívá, kout napravo. Jakousi velkou škvírou, jedinou v celé zadní stěně světnice, pronikal, patrně ze dvora, bledý přísvit sněhu a dodával šatům ženy, která unaveně a pololežíc spočívala hluboko v koutě ve vysokém křesle, odlesku téměř hedvábného. Držela u prsu dítě. Kolem ní si hrálo pár dětí, podle všeho selských, ale ona jako by k nim nepatřila, ovšem, vždyť nemoc a zemdlenost zjemňuje i sedláky. „Sedněte si!“ řekl jeden z mužů, měl plnovous a ještě kníry, pod nimiž funěla věčně otevřená ústa, a ukázal rukou – vypadalo to směšně – přes okraj škopku na jakousi truhlici a postříkal přitom K. celý obličej teplou vodou. Na truhle už seděl klimbající stařík, který K. vpustil dovnitř. K. byl vděčný, že si může konečně sednout Teď už se o něho nikdo nestaral. Žena u necek, světlovlasá a mladistvě plná, si tiše prozpěvovala při práci, muži v lázni dusali a převalovali se, děti se k nim chtěly přiblížit, avšak mohutné cákance, jež neušetřily ani K., je pokaždé zahnaly pryč, žena v lenošce ležela jak bez života, ani na dítě u prsu se nepodívala, hleděla do neurčita vzhůru. K. se na ni asi dlouho díval, na ten neproměnný, krásný, smutný obraz, potom ale nejspíš usnul, neboť když ho najednou vytrhlo hlasité zavolání, spočíval hlavou vedle na staříkově rameni. Muži skončili koupání, a zatímco se teď ve škopku pod dozorem světlovlasé ženy proháněly děti, stáli již oblečení před K. Ukázalo se, že křiklounský vousáč byl z těch dvou méně významný. Druhý totiž, o nic větší než

přišli.“ – „Ostatně,“ řekl K. po delší chvilce, „velice jste se opozdili, jste velmi nedbalí.“ – „Bylo to daleko,“ řekl jeden. „Daleko,“ opakoval K., „ale já vás potkal, jak jdete ze zámku.“ – „Ano,“ řekli bez dalšího vy- světlování. „Kde máte přístroje?“ zeptal se K. „Nemáme žádné přístroje,“ řekli. „Přístroje, které jsem vám svěřil,“ řekl K. „Žádné přístroje nemáme,“ opakovali. „Ach, co vy jste za lidi!“ řekl K., „vyznáte se vůbec v zeměměřičství?“ – „Ne,“ řekli. „Jestliže jste ale moji staří pomocníci, musíte se v něm přece vyznat,“ řekl K. Mlčeli. „Tak pojďte,“ řekl K. a postrčil je před sebou do domu.

2/ BARNABÁŠ

eděli pak všichni tři skoro mlčky v hostinské místnosti u piva, u malého stolku, K. uprostřed, nalevo a napravo pomocníci. Kromě nich seděli už jen u jednoho stolu sedláci, podobně jako večer předtím. „Je to s vámi potíž,“ řekl K. a porovnával už pokolikáté jejich tváře, „jakpak vás mám rozpoznat? Lišíte se od sebe jen jménem, jinak jste si podobní jako,“ – zarazil se, pak bezděčně pokračoval –, „jinak jste si podobní jako hadi.“ Usmáli se. „Ostatní nás rozeznávají dobře,“ ospravedlňovali se. „To věřím,“ řekl K., „sám jsem toho byl přece svědkem, ale já mám k vidění jen oči a těma vás rozeznat nedokážu. Budu s vámi proto jednat jako s jedním člověkem a oběma budu říkat Arture, tak se přece jeden z vás jmenuje. Ty?“ zeptal se K. jednoho. „Ne,“ řekl muž, „já jsem Jeremiáš.“ – „To je jedno,“ řekl K., „budu vám oběma říkat Arture. Když Artura někam pošlu, půjdete oba, když dám Arturovi nějakou práci, budete to dělat oba, to má sice pro mne tu nevýhodu, že vás nemohu použít na různé práce, ale zato zase výhodu, že za všecko, co vám uložím, budete odpovídat oba. Jak si mezi sebou práci rozdělíte, je mi jedno, jen se nesmíte jeden na druhého vymlouvat, pro mne jste jeden jediný člověk.“ Uvažovali o tom a řekli: „To by nám bylo dost nepříjemné.“ – „To si myslím,“ řekl K., „samo sebou že je vám to nepříjemné, ale tak to zůstane.“ Už hezkou chvilku pozoroval K. jednoho ze sedláků, jak se šourá kolem stolu, konečně se rozhodl, přistoupil k jednomu z pomocníků

bohužel nemožné,“ řekl hostinský. „Zdá se, že ještě nevíte, že dům je určen výhradně pro pány ze zámku.“ – „Takový je snad předpis,“ řekl K., „ale jistě je možné nechat mě vyspat někde v koutě.“ – „Velice rád bych vám vyhověl,“ řekl hostinský, „ale nehledě k přísnému předpisu, o němž mluvíte jako cizinec, nelze to udělat také proto, že pánové jsou nadmíru citliví, jsem přesvědčen, že nejsou schopni, nebo aspoň připraveni, snést pohled na cizího člověka; kdybych vás tu tedy nechal přespat a náhodou se na vás přišlo – a náhody jsou vždy na straně pánů –, byl bych ztracen nejen já, ale i vy. 50 Zní to směšně, ale je to pravda.“ Tento vysoký, upnutý pán, jednou rukou opřený o zeď, druhou ruku v bok, nohy křížem, se zlehka skláněl ke K. a důvěrně s ním rozmlouval, jako by už ani nepatřil do vsi, i když jeho tmavé šaty měly něco selsky slavnostního. „Naprosto vám věřím,“ řekl K, „a nepodceňuji ani význam předpisu, i když jsem se tak nevhodně vyjádřil. Jen na jedno bych vás ještě rád upozornil, mám na zámku cenné styky a ještě cennější získám, ty vám budou zárukou proti jakémukoli nebezpečí, jež by mohlo vzniknout z toho, že zde přenocuji, a zaručuji vám, že jsem s to plně se vám za vaši malou úsluhu odvděčit.“ – „Já vím,“ řekl hostinský a ještě jednou opakoval: „To já vím.“ Teď by byl K. mohl důrazněji opakovat své přání, jenže zrovna tahle odpověď hostinského jej zmátla, 51 proto se jen zeptal: „Nocuje tu dnes hodně pánů ze zámku?“ – „V tomto ohledu je dnes situace výhodná,“ řekl hostinský mnohoslibně, „zůstal zde jen jeden pán.“ K. si zatím nemohl dovolit naléhat, na druhé straně doufal, že už je téměř přijat, zeptal se tedy jen, jak se pán jmenuje. „Klamm,“ řekl hostinský jako mimochodem, otáčeje se po své manželce, která sem přišustila v po- divně ošuntělých, staromódních, přespříliš nabíraných a zřasených, a přitom vybraně městských šatech. Přišla pro hostinského, pan přednosta má prý nějaké přání. Než však hostinský odešel, obrátil se ještě na K., jako by teď už o noclehu nerozhodoval on, nýbrž K. sám. K. se však nezmohl na slovo, obzvlášť ho popletla okolnost, že tu je zrovna jeho nadřízený. Aniž si to dovedl vysvětlit, necítil se vůči Klammovi tak volný jako vůči ostatku zámku, kdyby ho tu Klamm

přistihl, nebylo by na tom sice pro K. nic hrozného, jak by řekl hostinský, ale přece by to bylo jaksi trapně nevhodné, 52 jako kdyby lehkomyslně způsobil bolest někomu, komu je zavázán díky; přitom však jej tížilo pomyšlení, že se v takovýchto pochybnostech už jasně projevují obávané důsledky oné podřízenosti, onoho postavení dělníka, a že ani tady, kde vystupují tak zřetelně, není schopen je potlačit. A tak stál, kousal se do rtů a nic neříkal. Ještě jednou, než zmizel ve dveřích, otočil se hostinský po K., ten se za ním díval a nehýbal se z místa, dokud nepřišla Olga a neodtáhla ho pryč. „Cos po hostinském chtěl?“ zeptala se. „Chtěl jsem tu přespat,“ řekl K. „Budeš přece spát u nás,“ řekla Olga s údivem. „Ano, jistě,“ řekl K. a nechal na ní, jak si jeho slova vyloží.

situaci, a tak se zničehonic zeptal: „Znáte pana Klamma?“ Olga se za- smála. „Proč se směješ?“ zeptal se K. pohněvaně. „Já se přece nesměju,“ řekla, ale smála se dál. „Olga je ještě úplné dítě,“ řekl K. a naklonil se daleko přes nálevní pult, aby znovu připoutal Frídin pohled. Ona však klopila oči a řekla tiše: „Chcete pana Klamma vidět?“ K. o to požádal. Ukázala na dveře nalevo vedle sebe. „Tady je taková malá špehýrka, tudy se můžete podívat.“ – „A co ti lidé tady?“ zeptal se K. Ohrnula spodní ret a neobyčejně měkkou rukou táhla K. ke dveřím. Tou malou špe- hýrkou, která tu byla vyvrtána zřejmě kvůli pozorování, přehlédl skoro celý vedlejší pokoj. U psacího stolu vprostřed pokoje seděl na pohodlné lenošce v ostrém světle elektrické lampy, visící před ním, pan Klamm. Středně velký, tlustý, nemotorný muž. Obličej měl ještě hladký, ale tváře již trochu poklesaly pod tíhou stáří. Černé kníry měl nakroucené. Oči kryl nakřivo nasazený skřipec se zrcadlícími se skly. Kdyby byl pan Klamm seděl těsně u stolu, byl by K. viděl jen jeho proãl; ale protože byl k němu Klamm hodně otočen, viděl mu přímo do obličeje. Jeho levý loket ležel na stole, pravá ruka s viržinkem 54 spočívala na koleně. Na stole stála sklenice s pivem; přes vysokou okrajovou lištu stolu K. dobře neviděl, neleží-li tam nějaké spisy, zdálo se mu však, že stůl je prázdný. Pro jistotu požádal Frídu, aby se také podívala a řekla, co vidí. Protože však byla před chvilkou v pokoji, mohla mu rovnou potvrdit, že na stole žádné spisy neleží. K. se zeptal Frídy, jestli už má odejít, odpověděla mu však, že se může dívat, jak dlouho chce. K. teď zůstal s Frídou o samotě, Olga se, jak letmo zjistil, přece jen dostala ke svému známému, seděla na vysokém sudu a klátila nohama. „Frído,“ zašeptal K., „vy pana Klamma znáte velmi dobře?“ – „Ach ano,“ řekla, „velmi dobře.“ Stála opřena vedle K., a jak si K. teprve teď všiml, koketně si urovnávala lehkou krémovou blůzu s výstřihem, která jaksi cize spočívala na jejím hubeném těle. Pak řekla: „Copak si nevzpomínáte, jak se Olga smála?“ – „Ano, ta nevychovaná holka,“ řekl K. „Nuže,“ řekla smířlivě, „měla se proč smát, ptal jste se, jestli znám Klamma, a já přece jsem,“ – tu se bezděky trochu napřímila a znovu přejela K. vítězným

3/ FRÍDA

e výčepu veliké, uprostřed docela prázdné místnosti, sedělo při zdech u sudů a na nich několik sedláků, kteří však vypadali jinak než lidé v K.-ově hospodě. Byli oblečeni čistotněji a jednotněji, do šedožlutavé hrubé látky, kazajky byly nabírané, kalhoty přiléhavé. Byli to drobní, na první pohled jeden druhému velmi podobní muži, s plochými, kostnatými, a přece zaoblenými tvářemi. Všichni byli klidní a skoro se nehýbali, jen pohledem sledovali příchozí, avšak pomalu a lhostejně. Přesto na K. jaksi zapůsobili, protože jich bylo tolik a protože bylo takové ticho. Opět uchopil Olgu za paži, aby tak těmto lidem vysvětlil svou přítomnost. V jednom rohu vstal nějaký muž, Olžin známý, a chtěl k nim přistoupit, 53 avšak K. ji rukou, jíž byl do ní zavěšen, otočil jiným směrem, nikdo kromě ní si toho nemohl všimnout, strpěla to, dívajíc se s úsměvem stranou. Pivo čepovala mladá dívka jménem Frída. Nevzhledná, drobná, světlovlasá dívka se smutnými rysy a pohublými tvářemi, která však překvapovala svým pohledem, v němž byla zvláštní převaha. Když tento pohled padl na K., připadalo mu, že tento pohled již vyřídil věci, jež se ho týkají a o jejichž existenci on sám ještě ani neví, o jejichž existenci ho však přesvědčoval tento pohled. K. nepřestával po Frídě pokukovat ani poté, co se dala do řeči s Olgou. Nezdálo se, že by Olga a Frída byly přítelkyně, prohodily spolu jen pár chladných slov. K. chtěl zachránit V

ale nemohl ze sebe vypravit slova, byl příliš šťastný, že drží Frídu v rukou, příliš úzkostně šťastný, neboť se mu zdálo, že opustí-li ho Frída, opustí ho vše, co má. A Frída, jakoby posílena K.-ovým souhlasem, zaťala ruku v pěst, zabušila jí na dveře a zavolala: „Jsem u zeměměřiče! Jsem u zeměměřiče!“ Teď Klamm ovšem ztichl. 65 Avšak K. se zvedl, klekl si vedle Frídy a rozhlédl se kolem v kalném předjitřním světle. Co se to stalo? Kam se poděly jeho naděje? Čeho se teď mohl od Frídy nadít, když se vše prozradilo? Místo aby postupoval co nejobezřetněji, přiměřeně velikosti nepřítele i cíle, válí se tu celou noc v kalužích piva, jejichž pach ho teď omamoval. „Cos to udělala?“ řekl pro sebe. „Teď jsme oba ztraceni.“ – „Ne,“ řekla Frída, „jen já jsem ztracena, ale získala jsem přece tebe. Buď klidný. Ale podívej, jak se ti dva smějí.“ – „Kdo?“ zeptal se K. a otočil se. Na pultě seděli oba pomocníci, trochu nevyspalí, ale veselí, byla to veselost, jakou přináší věrné plnění povinností. „Co tu chcete?“ vykřikl K., jako by oni byli vším vinni, a hledal kolem sebe bič, který měla večer Frída. „Museli jsme tě přece hledat,“ řekli pomocníci, „když jsi nepřišel za námi dolů do hospody; hledali jsme tě potom u Barnabáše a konečně jsme tě našli tady, sedíme tady celou noc. Lehká služba to není.“ – „Potřebuji vás ve dne, ne v noci,“ řekl K., „ať už jste pryč.“ – „Teď je přece den,“ řekli a nehýbali se. Opravdu byl den, dveře na dvůr se otevřely, sedláci s Olgou, na niž K. úplně zapomněl, se hrnuli dovnitř, Olga byla plná života jako večer, i když měla šaty a vlasy zle pocuchané, už ve dveřích hledaly její oči K. „Proč jsi nešel se mnou domů?“ řekla skoro v slzách. „Kvůli takovéhle ženské!“ řekla pak a několikrát to opakovala. Frída, která na okamžik zmizela, se vrátila s malým uzlíkem prádla, Olga smutně 66 ustoupila. „Teď můžeme jít,“ řekla Frída, samozřejmě měla na mysli hospodu U Mostu, kam měl odejít K. s Frídou, za nimi pomocníci, tak vypadal ten průvod, sedláci dávali Frídě jasně najevo své opovržení, bylo to pochopitelné, neboť do nynějška jim tvrdě vládla, jeden dokonce chytil nějakou hůl a dělal, jako by nechtěl Frídu pustit, dokud hůl nepřeskočí, ale stačil jediný pohled, aby ho zahnala. Venku na sněhu si K. trochu oddychl, byl tak šťastný,

že je venku, že mu obtíže cesty najednou připadaly snesitelné, být sám, šlo by se mu ještě lépe. V hospodě šel rovnou do svého pokoje a lehl si na postel, Frída si ustlala vedle na podlaze, pomocníci sem vnikli také, byli zahnáni, vlezli ale zpátky oknem. K. byl příliš unaven, aby je znovu vyháněl. Hostinská přišla schválně nahoru, aby se pozdravila s Frídou, Frída jí říkala „matičko“, nastalo nepochopitelně srdečné vítání s líbáním a dlouhým objímáním. Klidu bylo v pokojíku vůbec málo, několikrát přidusaly i služky v mužských botách a něco přinesly nebo odnesly. Když potřebovaly něco z postele nacpané všelijakými věcmi, bezohled- ně to zpod K. vytáhly. Frídu zdravily jako sobě rovnou. Přes všechen ten rozruch setrval K. v posteli celý den a celou noc. Drobné posluhy mu obstarala Frída. Když konečně nazítří ráno dokonale osvěžen vstal, byl to už čtvrtý den jeho pobytu ve vsi.

se u kamen, v nichž Frída zatopila, nechat pomocníky, kteří byli stejně horliví jako nešikovní, aby desetkrát běželi nahoru a dolů pro vodu na mytí, pro mýdlo, hřeben a zrcátko a nakonec, protože potichu, ale zřetelně takové přání naznačil, i pro skleničku rumu. Uprostřed tohoto rozkazování a obsluhování řekl K. spíš jen tak z příjemného rozmaru než v naději na úspěch: „Teď jděte pryč, vy dva, zatím nic nepotřebuji a chci si se slečnou Frídou promluvit o samotě,“ a když jim ve tváři neviděl přímo odpor, řekl ještě, aby je odškodnil: „Půjdeme pak všichni tři ke starostovi, počkejte na mne v lokále.“ Kupodivu poslechli, jen před odchodem ještě řekli: „Mohli bychom počkat také tady.“ A K. odpověděl: „Já vím, ale nechci.“ Pohněvalo jej však – a přece mu to přišlo i vhod –, když Frída, která se mu hned po odchodu pomocníků usadila na klíně, řekla: „Co máš, miláčku, proti pomocníkům? Před nimi nemusíme mít žádné tajnosti. Jsou věrní.“ – „Ach věrní,“ řekl K., „neustále kolem mě čmuchají, nic na tom není, ale je to hnusné.“ – „Myslím, že ti rozumím,“ řekla a pověsila se mu na krk a chtěla ještě něco říci, ale nemohla ze sebe dostat slova, a protože židle stála hned vedle postele, překotili se a spadli na ni. Tam leželi, ale ne v takové oddanosti jako tenkrát v noci. Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuřivě, se zkřivenými tvářemi, zarývajíce hlavu jeden druhému do prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim nedávala zapomenout, nýbrž připomínala jim povinnost hledat, jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svých tělech, a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali zbytek štěstí, přejížděly chvílemi jejich jazyky široce druhovu tvář. Teprve únava je utišila a naplnila vzájemnou vděčností. Pak také přišly nahoru služky. „Podívej, jak tu leží,“ řekla jedna a ze soucitu přes ně hodila šátek. Když se K. později vyprostil ze šátku a rozhlédl se kolem sebe, byli pomocníci, což ho neudivilo, zase ve svém koutě, a ukazujíce si prstem na K., napomínali jeden druhého k vážnosti a salutovali – avšak kromě toho seděla přímo u postele hostinská a pletla punčochu, drobná práce, která se málo hodila k její obrovité postavě, jež téměř zatemňovala pokoj.

4/ PRVNÍ ROZHOVOR S HOSTINSKOU

by si byl s Frídou rád důvěrně promluvil, ale pomocníci, s nimiž ostatně Frída tu a tam i žertovala nebo se s nimi smála, mu v tom bránili už jen svou vtíravou přítomností. Nároky neměli ovšem žádné, uložili se v koutě na podlaze na dvou starých sukních, bylo jejich ctižádostí, jak stále vykládali Frídě, nevyrušovat pana zeměměřiče a zabírat co možná nejméně místa, dělali v tom ohledu všelijaké pokusy, vždycky při tom ovšem bylo plno šuškání a chichotání, proplétali si ruce a nohy, krčili se k sobě, za soumraku bylo v jejich koutě vidět jediné veliké klubko. Přesto však člověk ze zkušeností získaných za bílého dne bohužel věděl, že jsou to velmi všímaví pozorovatelé, že na K. bez přestání civí, i když si třeba jakoby při dětské hře dělají z rukou dalekohledy a podobné hlouposti nebo po něm jen pomrkávají a zdánlivě se zabývají hlavně svými vousy, na nichž si velmi zakládali a jejichž délku a sílu si navzájem nesčíslněkrát porov- návali, a nechávali si je posuzovat dokonce i od Frídy. Často K. ze své postele s naprostou lhostejností přihlížel, jak ti tři vyvádějí. Když se konečně cítil dost silný, aby opustil postel, hnali se k němu všichni, aby mu posloužili. Natolik silný, aby se jejich službám ubránil, ještě nebyl, pozoroval, že tím vůči nim upadá do jisté závislosti, která by mohla mít zlé následky, ale nemohl proti tomu nic dělat. Také nebylo nijak nepříjemné napít se u stolu dobré kávy, kterou Frída přinesla, ohřát K.

S pohledem těkajícím v dálce, s tváří přitisknutou na K.-ovu hruď, řekla Frída: „Určitě je to tak, jak říká matička: Klamm už o mně nechce vědět. Ale samozřejmě ne kvůli tomu, žes přišel ty, miláčku, nic takového by s ním nepohnulo. To už si spíš myslím, že je to jeho dílo, že jsme se tam pod tím pultem nalezli, požehnaná, nikoli prokletá budiž ta hodina.“ „Je-li tomu tak,“ řekl K. pomalu, neboť Frídina slova byla sladká, zavřel na několik vteřin oči, aby ho prostoupila, „je-li tomu tak, je ještě méně důvodů, proč se obávat rozhovoru s Klammem.“ „Opravdu,“ řekla hostinská a shlížela na K. ze své výšky, „připomí- náte mi někdy mého muže, jste také tak vzdorovitý a dětinský jako on. Jste tu pár dní, a už chcete znát všechno lépe než místní usedlíci, lépe než já, stará žena, a než Frída, která toho v Panském hostinci tolik viděla a slyšela. Nepopírám, že je možné udělat taky jednou něco docela proti předpisům a proti starým zvyklostem, já nic takového nikdy nezažila, ale jsou 72 prý takové příklady, je to možné, ale pak se to určitě nedělá tak, jak to děláte vy, když pořád jen říkáte ne, ne a přísaháte na svou hlavu a neposloucháte dobře míněné rady. Cožpak si myslíte, že mám starost o vás? Starala jsem se o vás, dokud jste byl sám? Ačkoli by to bývalo dobře a lecčemu se bylo možno vyhnout. Jediné, co jsem o vás tenkrát řekla manželovi, bylo: ,Drž se od něho dál.‘ Dodnes bych se podle toho chovala, kdyby teď do vašeho osudu nebyla zatažena Frída. Jí máte co děkovat – ať se vám to líbí, nebo ne – za mou péči, ba dokonce za mou pozornost. A nesmíte mě jednoduše odmítnout, protože mně, která jediná bdí s mateřskou starostlivostí nad Frídičkou, jste ve všem všudy odpovědný. Možná že má Frída pravdu a že všechno, co se stalo, je Klammova vůle, ale o Klammovi teď nic nevím, nikdy s ním nebudu mluvit, je mi naprosto nedostupný, vy ale sedíte tady, držíte mou Frídu a já – proč bych to zamlčovala? – držím vás. Ano, držím, neboť zkuste si, mladý muži, vykážu-li vás z domu i já, najít někde ve vsi přístřeší, nebo třeba jen psí boudu.“ „Díky,“ řekl K., „to jsou upřímná slova a já vám naprosto věřím. Tak nejisté je tedy mé postavení, a tím i postavení Frídino.“

„Konečně jdete,“ řekla hostinská chabě. Ležela na zádech, zřejmě se jí těžce dýchalo, odhrnula peřinu. Vypadala v posteli mnohem mladší než v šatech, ale pod nočním čepečkem z jemných krajek, který měla na hlavě, ačkoli byl příliš malý a nedržel jí na účesu, budila její propadlá tvář soucit. „Jak jsem měl přijít,“ zeptal se K. jemně, „vždyť jste mne nedala zavolat.“ – „Neměl jste mě nechat čekat tak dlouho,“ řekla hostin- ská s umíněností nemocných. „Sedněte si,“ řekla a ukázala na pelest, „vy ostatní ale jděte pryč!“ Kromě pomocníků se sem tlačily i služky. „Mám jít taky, Gardeno?“ zeptal se hostinský. K. tak poprvé uslyšel jméno té ženy. „ Samozřejmě,“ řekla pomalu a roztržitě, jako by byla zaměstnána jinými myšlenkami, a dodala: „Proč zrovna ty bys tu měl zůstávat?“ Když však všichni zmizeli v kuchyni – i pomocníci poslechli tentokrát ihned, samozřejmě že se hnali za jednou ze služek –, byla Gardena přece jen natolik pozorná, aby si uvědomila, že by z kuchyně bylo slyšet všechno, co se tady mluví, neboť přístěnek neměl dveře, a tak poručila, aby všichni opustili kuchyň. Okamžitě se tak stalo. „Prosím vás, pane zeměměřiči,“ řekla pak Gardena, „hned vpředu ve skříni visí přehoz, podejte mi ho, chci se přikrýt, nesnesu peřinu, dýchá se mi tak těžko.“ A když jí K. šátek přinesl, řekla: „Podívejte, to je pěkný šátek, že?“ K. se zdálo, že je to obyčejný vlněný šátek, jen z dobré vůle ho ještě jednou ohmatal, nic však neřekl. „Ano, je to pěkný šátek,“ řekla Gardena a zahalila se jím. Ležela tu teď pokojně; všechno utrpení jako by z ní bylo sňato, dokonce ji napadlo, že jak ležela, má v nepořádku vlasy, posadila se tedy na chvilku a upravila si trochu účes kolem čepečku. Měla husté vlasy. K. začal být netrpělivý a řekl: „Nechala jste se, paní hostinská, ptát, jestli už mám nějaký nový byt.“ – „Já že se vás nechala ptát?“ řekla hostinská. „Ne, to je omyl.“ – „Váš muž se mě právě teď na to ptal.“ – „To věřím,“ řekla hostinská, „mám s tím člověkem soužení. Dokud jsem vás tu nechtěla, držel vás tu, teď, když jsem šťastná, že tu bydlíte, vyhání vás pryč. Tak podobně to dělá vždycky.“ – „Tolik jste tedy změnila své mínění o mně?“ zeptal se K. „Během jedné dvou hodin?“ – „Nezměnila jsem své

6/ DRUHÝ ROZHOVOR S HOSTINSKOU

řed hospodou na něj čekal hostinský. Netázán by se byl ne- odvážil promluvit, proto se ho K. zeptal, co chce. „Máš už nějaký nový byt?“ zeptal se hostinský se sklopenýma očima. „Ptáš se z příkazu své ženy,“ řekl K., „jsi na ní asi hodně závislý?“ – „Ne,“ řekl hostinský, „neptám se z jejího příkazu. Ale je kvůli tobě velmi rozčilená a nešťastná, nemůže pracovat, leží v posteli a ustavičně vzdychá a na- říká.“ – „Mám jít za ní?“ zeptal se K. „Prosím tě o to,“ řekl hostinský, „už jsem chtěl pro tebe jít k starostovi, poslouchal jsem za dveřmi, ale hovořili jste, nechtěl jsem rušit, také jsem měl starost o ženu, běžel jsem zpátky, ale nepustila mě k sobě, tak mi nezbývalo než na tebe čekat.“ – „Tak tedy rychle pojď,“ řekl K., „brzy ji uklidním.“ – „Jen aby se to podařilo,“ řekl hostinský. Prošli světlou kuchyní, kde tři nebo čtyři služky, každá v jiném koutě při své náhodné práci, téměř strnuly, když uviděly K. Už v kuchyni bylo slyšet sténání hostinské. Ležela v přístěnku bez oken, odděleném od kuchyně lehkou prkennou stěnou. Bylo v něm místo jen pro velikou manželskou postel a jednu skříň. Postel byla postavena tak, že z ní bylo možno přehlédnout celou kuchyň a dohlížet na práci. Naopak z ku- chyně nebylo do přístěnku vidět skoro vůbec, byla v něm úplná tma, jen červenobílé ložní prádlo trochu prosvítalo. Teprve když člověk vešel a oči si přivykly, daly se rozeznat jednotlivosti.

dobře zastával, dále pan starosta soudil, že s vámi získáme i síly vaší ženy a pomocníků, takže bude možno udržovat ve vzorném pořádku nejen školu, nýbrž i školní zahradu. To všechno jsem snadno vyvrátil. Nakonec už neměl pan starosta vůbec nic, co by uvedl ve váš prospěch, smál se a řekl jen, že jste přece zeměměřič, a budete tedy umět obzvlášť pěkně rovně vyznačit záhony ve školní zahradě. Nu, proti žertům se nedá nic namítat, a tak jsem s tím příkazem šel za vámi.“ – „Děláte si zbytečné starosti, pane učiteli,“ řekl K., „ani mě nenapadne, abych to místo přijal.“ – „Výborně,“ řekl učitel, „výborně, odmítáte zcela bez výhrad,“ a sebral klobouk, uklonil se a odešel. Hned nato přišla nahoru Frída se zděšeným obličejem, košili nesla nevyžehlenou, na otázky neodpovídala, aby ji rozptýlil, vyprávěl jí K. o učiteli a o jeho nabídce, sotva to vyslechla, hodila košili na postel a zase odběhla. Za chvíli byla zpátky, jenže s učitelem, který se tvářil mrzutě a ani nepozdravil. Frída ho prosila o trochu strpení – patrně to učinila cestou nahoru již několikrát –, vtáhla pak K. postranními dveřmi, o nichž vůbec nevěděl, na sousední půdu 117 a tam mu konečně v roz- čilení a bez dechu vypověděla, co se jí stalo. Hostinská je prý rozhořčena, že se před K. snížila k vyznáním, a co horšího, k ústupkům ohledně jeho rozmluvy s Klammem, aniž dosáhla čehokoli jiného než, jak řekla, chladného a nadto neupřímného odmítnutí, a je teď rozhodnuta nestrpět už nadále K. ve svém domě; má-li prý nějaké styky se zámkem, ať jich hodně rychle využije, neboť ještě dnes, hned teď, musí dům opustit a ona ho znovu přijme leda na přímý úřední rozkaz a nátlak, doufá však prý, že k tomu nedojde, protože i ona má své styky se zámkem a uplatní je. Ostatně se prý do hospody dostal jen pro hostinského nedbalost a není prý na tom ani jinak zvlášť zle, neboť ještě dnes ráno se chlubil, že má k dispozici jiný nocleh. Frída má prý ovšem zůstat, kdyby se Frída odstěhovala s K., bude prý ona, hostinská, hluboce nešťastná, už dole v kuchyni se při pouhém pomyšlení na to s pláčem zhroutila vedle krbu, ubohá žena s nemocným srdcem, ale jak jinak se má zachovat, teď, když se – alespoň podle její představy – jedná

slovo!“ Políbila K. na rozloučenou, a protože neobědval, dala mu s se- bou balíček s chlebem a salámem, který pro něho zdola přinesla, připomněla mu, aby už pak nechodil sem, ale rovnou do školy, a srukou na jeho rameni ho vyprovodila až za dveře.

8/ ČEKÁNÍ NA KLAMMA

Z počátku byl K. rád, že unikl z chumlu služek a pomocníků v teplém pokoji. Také trochu mrzlo, sníh ztuhl, šlo se snadněji. Začalo se už ovšem stmívat, i přidal do kroku. Zámek, jehož obrysy se již rozplývaly, byl tichý jako vždy, ještě nikdy tam K. nezpozoroval sebemenší známku života, snad ani nebylo možné z té dálky něco rozeznat, a přece po tom oči toužily a nechtělo se jim snášet to ticho. Když se K. na zámek zadíval, připadalo mu někdy, jako by pozoroval někoho, kdo klidně sedí a hledí před sebe, ne snad ponořen v myšlenkách, a tak uzavřen všemu kolem, nýbrž volný a bez starosti; jako by byl sám a nikdo ho nepozoroval; a přece si musel všimnout, že je pozorován, avšak ani v nejmenším to nenarušilo jeho klid, a opravdu – nebylo zřejmé, je-li to příčina či následek –, pozoro- vatelovy pohledy na něm nedokázaly spočinout a zase z něho sklouzly. Tento dojem dnes ještě zesiloval časný soumrak, čím déle se K. díval, tím méně rozeznával, tím hlouběji se nořilo vše do tmy. Zrovna když K. přicházel k Panskému hostinci, kde se dosud nesvítilo, otevřelo se v prvním patře okno, nějaký mladý, tlustý, vyholený pán v kožichu se vyklonil a zůstal v okně. Zdálo se, že na K.-ův pozdrav neodpověděl sebemenším kývnutím. Ani v chodbě, ani ve výčepu nezastihl K. nikoho, zápach zvětralého piva byl ještě horší než minule, něco takového v hospodě U Mostu nebylo. K. ihned zamířil ke dveřím,

102

103

pak po skončení práce ve stáji přešel kočí pomalým houpavým krokem přes dvůr, uzavřel velká vrata, aby se vrátil, zvolna a doslova zabrán do vlastních stop ve sněhu, potom se uzavřel ve stáji, načež zhasla i všechna světla – pro koho by se mělo svítit? – a jenom nahoře v dřevěné galerii zůstala jasná štěrbina a trochu poutala bloudící zrak, tu přišlo K., jako by teď s ním byl přerušen všechen styk, a jako by byl teď ovšem svo- bodnější než kdy jindy a mohl na tomto místě jemu jinak zakázaném vyčkávat, jak dlouho chce, a jako by si byl tuhle svobodu vybojoval tak, jak by to sotvakdo druhý svedl, a nikdo se ho nesměl dotknout nebo ho zahnat, ba ani promluvit na něj nesměl, avšak – to přesvědčení bylo přinejmenším stejně silné – jako by zároveň nebylo nic nesmyslnějšího, nic zoufalejšího než tato svoboda, toto čekání, tato nezranitelnost.

9/ BOJ PROTI VÝSLECHU

A u tu se vzpamatoval a vracel se do domu, tentokrát nikoli podél . zdi, nýbrž rovnou sněhem, v chodbě narazil na hostinského, . který ho mlčky pozdravil a ukázal na dveře výčepu, poslechl jeho pokynu, protože byl prokřehlý a protože chtěl vidět nějaké lidi, byl však velmi zklamán, když u jednoho stolku, který sem byl asi naschvál přistaven, neboť jinak tu hostům stačily sudy, uviděl toho mladého pána a před ním – trapná podívaná pro K. – stála hostinská z hospody U Mostu. Pepina, pyšná, s hlavou nahoru, s věčně stejným úsměvem, v neotřesitelném vědomí vlastní důstojnosti, pohazujíc při každém pohybu copem, pobíhala sem a tam, přinesla pivo a pak inkoust a pero, neboť pán měl před sebou rozprostřené papíry, porovnával údaje, jež nacházel jednou na tom, podruhé na jiném papíře na druhém konci stolu, a chystal se psát. Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty, jako by odpočívala, hleděla na pána a na papíry, jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. „Pan zeměměřič, konečně,“ řekl pán, když K. vstoupil, krátce vzhlédl a pak se opět zabral do svých papírů. Rovněž hostinská o K. zavadila pouze lhostejným, nijak překva- peným pohledem. Zato Pepina jako by si ho všimla, až když přistoupil k výčepnímu pultu a objednal si koňak. K. se opřel o pult, přitiskl ruku na oči a nevšímal si ničeho. Pak usrkl koňaku a odstrčil ho, že se prý nedá pít. „Všichni páni ho pijí,“ řekla

112

113

Pepina krátce, vylila zbytek koňaku, vypláchla sklenku a postavila ji na polici. „Páni mají také lepší,“ řekl K. „Možná,“ řekla Pepina, „ale já ne,“ tím byla s K. hotova a opět byla k službám pánovi, který však nic nepotřeboval a za nímž teď Pepina pořád obloukem obcházela a uctivě se pokoušela nahlédnout mu přes rameno do papírů; byla to však jen jalová zvědavost a naparování, jež i hostinská pozorovala zamračeně a s nelibostí. Najednou však hostinská napjala sluch a soustředěně naslouchajíc civěla do prázdna. K. se otočil, neslyšel nic zvláštního, ani ostatní, jak se zdálo, nic neslyšeli, ale hostinská se rozběhla po špičkách dlouhými kroky k zadním dveřím vedoucím na dvůr, podívala se klíčovou dírkou, pak se s očima dokořán a celá rozpálená v tváři obrátila k ostatním, prstem je přivolala k sobě a teď se střídavě dívali klíčovou dírkou, hostinská měla sice největší podíl, avšak i na Pepinu se dostalo, pán byl z nich poměrně nejlhostejnější. Pepina i pán se brzy vrátili, jen hostinská se pořád ještě usilovně dívala klíčovou dírkou, hluboko sehnuta, málem vkleče, skoro to dělalo dojem, že teď už jen zapřísahává klíčovou dírku, aby ji nechala prolézt, neboť už dávno asi nebylo nic vidět. Když se konečně zvedla, rukama přejela obličej, urovnala vlasy, zhluboka se nadechla, dívala se, jako by musela přivykat oči na tuto místnost a lidi, a činila to s odporem, pravil K., ne aby mu potvrdili něco, co věděl, ale aby předešel útoku, z něhož měl téměř strach, tak byl teď zranitelný: „Klamm už tedy odjel?“ Hostinská kolem něho přešla beze slova, ale pán od stolku řekl: 129 „Ano, zajisté. Když jste nechal hlídání, mohl Klamm odjet. Je ovšem s podivem, jak je ten pán citlivý. Všimla jste si, paní hostinská, jak neklidně se rozhlížel?“ Hostinská si toho patrně nevšimla, ale pán pokračoval: „Nu, naštěstí už nebylo nic vidět, kočí zametl i stopy ve sněhu.“ – „Paní hostinská si ničeho nevšimla,“ řekl K., ale neřekl to jakoby s nadějí, nýbrž jen proto, že ho podráždilo pánovo tvrzení, které mělo zaznít tak konečně a neodvolatelně. „Třeba jsem zrovna nebyla u dírky,“ řekla hostinská hlavně proto, aby se pána zastala, potom však chtěla i Klammovi učinit po právu: „Nevěřím ovšem, že by

byl Klamm tak citlivý. My se o něj samo sebou bojíme a snažíme se ho ochránit a předpokládáme přitom, že je nesmírně citlivý. To je v pořád- ku a jistě je to Klammova vůle. Jak je tomu však ve skutečnosti, to nevíme. Zajisté, s někým, s kým nechce mluvit, nepromluví Klamm nikdy, i kdyby se ten někdo sebevíc namáhal a sebenesnesitelněji vnucoval, ale stačí přece už ten fakt, že s ním Klamm nikdy nepromluví, nikdy ho k sobě nepřipustí, proč by neměl ve skutečnosti snést pohled na někoho takového? Alespoň se to nedá dokázat, protože to nikdy nelze vyzkoušet.“ Pán horlivě přisvědčoval: „To je v podstatě i můj názor,“ řekl, „jestliže jsem se vyjádřil trochu jinak, pak proto, aby mi pan zeměměřič rozuměl. Pravda ovšem je, že když Klamm vyšel z domu, několikrát se rozhlédl kolem.“ – „Možná že mě hledal,“ řekl K. „Možná,“ řekl pán, „to mě nenapadlo.“ Všichni se rozesmáli, nejhlasitěji Pepina, která stěží něčemu rozuměla. „Když jsme tu teď pohromadě v tak dobré míře,“ řekl poté pán, „prosil bych vás snažně, pane zeměměřiči, abyste několika údaji doplnil mé spisy.“ – „Tady se hodně píše,“ řekl K. a zdálky pohlédl na spisy. „Ano, ošklivý zvyk,“ řekl pán a opět se zasmál, „ale snad ani ještě nevíte, kdo jsem. Jsem Momus, Klammův vesnický tajemník.“ Po těchto slovech všechno ve světnici zvážnělo; ačkoliv hostinská i Pepina pána samo- zřejmě znaly, přece zůstaly jako ohromené, když vyslovil své jméno a hodnost. A dokonce i pán, jako by řekl víc, než sám stačí pojmout rozumem, a jako by chtěl uniknout alespoň jakékoli dodatečné okázalosti, jež byla obsažena v jeho vlastních slovech, se pohroužil do spisů a začal psát, až v místnosti nebylo slyšet nic jiného než jeho pero. „Copak je to: vesnický tajemník?“ zeptal se K. po chvilce. Momus, teď, když se představil, považoval již za nemístné, aby sám takové věci vysvětloval, a tak řekla hostinská místo něho: „Pan Momus je Klammův tajemník jako kterýkoliv jiný tajemník, jenomže jeho úřední sídlo, a nemýlím-li se, i jeho úřední působnost,“ Momus od svých písemností živě vrtěl hlavou, a tak se hostinská opravila, „tedy pouze jeho úřední sídlo, nikoli úřední působnost, je omezeno na vesnici. Pan Momus

114

115

Page 1 Page 2-3 Page 4-5 Page 6-7 Page 8-9 Page 10-11 Page 12-13 Page 14-15 Page 16-17 Page 18-19 Page 20-21 Page 22-23 Page 24-25 Page 26-27 Page 28-29 Page 30-31 Page 32-33 Page 34-35 Page 36-37 Page 38-39 Page 40-41 Page 42-43 Page 44-45 Page 46-47 Page 48-49 Page 50-51 Page 52-53 Page 54-55 Page 56-57 Page 58-59 Page 60-61 Page 62-63 Page 64-65 Page 66-67 Page 68-69 Page 70-71 Page 72-73 Page 74-75 Page 76-77 Page 78-79 Page 80-81 Page 82-83 Page 84-85 Page 86-87 Page 88-89 Page 90-91 Page 92-93 Page 94-95 Page 96-97 Page 98-99 Page 100-101 Page 102-103 Page 104-105 Page 106-107 Page 108-109 Page 110-111 Page 112-113 Page 114-115 Page 116-117 Page 118-119 Page 120-121 Page 122-123 Page 124-125 Page 126-127 Page 128-129 Page 130-131 Page 132-133 Page 134-135 Page 136-137 Page 138-139 Page 140-141 Page 142-143 Page 144-145 Page 146-147 Page 148-149 Page 150-151 Page 152-153 Page 154-155 Page 156-157 Page 158-159 Page 160-161 Page 162-163 Page 164-165 Page 166-167 Page 168-169 Page 170-171 Page 172-173 Page 174-175 Page 176-177 Page 178-179 Page 180-181 Page 182-183 Page 184-185 Page 186-187 Page 188-189 Page 190-191 Page 192-193 Page 194-195 Page 196-197 Page 198-199 Page 200-201 Page 202-203 Page 204-205 Page 206-207 Page 208-209 Page 210-211 Page 212-213 Page 214-215 Page 216-217 Page 218-219 Page 220-221 Page 222-223 Page 224-225 Page 226-227 Page 228-229 Page 230-231 Page 232-233 Page 234-235 Page 236-237 Page 238-239 Page 240-241 Page 242-243 Page 244-245 Page 246-247 Page 248-249 Page 250-251 Page 252-253 Page 254-255 Page 256-257 Page 258-259 Page 260-261 Page 262

Made with FlippingBook - Online magazine maker