Brunsvík, nám přidělili tady tu chatrč, na několikrát jsme károu převezli svůj majetek, Barnabáš a já jsme táhli, otec s Amálií pomáhali tlačit, matka, kterou jsme sem dopravili hned první, nás vítala sedíc na bedně, neustále tiše naříkajíc. Ale vzpomínám si, že i během těch namáhavých jízd – které byly také velmi zahanbující, neboť často jsme potkali vůz s obilím, jehož doprovod před námi zmlkl a odvracel pohledy –, že jsme se s Barnabášem ani během těchto jízd nezdrželi a povídali jsme si o svých starostech a plánech, takže jsme se v rozhovoru někdy zastavili a teprve otcovo ,haló!‘ nám zase připomnělo povinnost. Avšak všechny ty rozklady ani po přestěhování nezměnily náš život, ledaže jsme teď pomalu začali pociťovat nouzi. Příspěvky od příbuzných ustaly, naše prostředky byly skoro vyčerpány, a právě tehdy začalo růst opovržení k nám, jak je dnes znáš. Lidé pozorovali, že nemáme sílu vyhrabat se z té dopisové historie, a velmi nám to zazlívali, nepodceňovali tíhu našeho osudu, ačkoli ji dobře neznali, kdybychom to byli překonali, byli by nás jaksepatří hluboce uctívali, poněvadž se nám to však nepodařilo, učinili deãnitivně to, co dosud činili jen prozatímně, vyloučili nás z každého společenství, věděli, že by pravděpodobně sami neobstáli ve zkoušce lépe než my, ale tím více bylo zapotřebí úplně se od nás oddělit. Teď už o nás přestali mluvit jako o lidech, jméno naší rodiny se už nevyslovovalo; když už o nás museli promluvit, jmenovali nás po Barnabášovi, nejnevinnějším z nás, i naše chatrč se stala vykřičenou, a zamyslíš-li se pořádně, přiznáš mi, že i tobě, když jsi sem prvně vkročil, připadlo to opovržení oprávněné; později, když k nám lidé zase tu a tam zašli, ohrnovali nos nad docela malichernými věcmi, třeba nad tím, že nad stolem visí ta olejová lampička. Kde jinde by měla viset než nad stolem, ale jim to připadalo nesnesitelné. Kdybychom ale pověsili lampu jinam, nic by to na jejich odporu nezměnilo. Vše, čím jsme byli a co jsme měli, stihlo stejné opovržení.“
19/ PROSEBNÉ CESTY
A
co jsme zatím dělali my? To nejhorší, co jsme mohli udělat, něco, zač bychom zasloužili opovržení spíš, než zač námi ve skutečnosti opovrhovali – zradili jsme Amálii, odpadli jsme od jejího mlčenlivého rozkazu, už jsme tak nemohli žít dál, nemohli jsme žít zcela bez naděje, a začali jsme každý po svém prosbami či útoky doléhat na zámek, aby nám odpustil. Věděli jsme sice, že nejsme s to něco odčinit, rovněž jsme věděli, že jediné nadějné spojení, které jsme měli se zámkem, totiž Sortini, úředník nakloněný našemu otci, se právě po té příhodě stalo nepřístupným, přesto jsme se dali do práce. Otec začal, začaly nesmyslné prosebné cesty k starostovi, tajemníkům, advokátům, písařům, většinou ho nepřijali, a jestliže byl přece jen lstí či náhodou přijat – jak jsme při takové zprávě zajásali a mnuli si ruce –, co nejrychleji jej odmítli a víckrát už nepřijali. Bylo také velmi lehké odpovědět mu, zámek to má vždycky tak lehké. Co vlastně chce? Co se mu stalo? Co mu má být odpuštěno? Kdy a kdo na zámku proti němu třeba jen hnul prstem? Jistě, zchudl, ztratil zákazníky a tak dále, ale to jsou úkazy den- ního života, věci spojené s řemeslem a s trhem, má se snad zámek starat o všechno? Vždyť se ve skutečnosti stará o všechno, ale nemůže přece hrubě zasahovat do vývoje prostě a jedině proto, aby posloužil zájmům jedince. Má snad vyslat své úředníky, aby běhali za otcovými zákazníky
222
223
Made with FlippingBook - Online magazine maker