hovořilo – pozorují při nočních výsleších pramálo z těch nepříznivých účinků, naopak, už předem se jim usilovně snaží čelit a nakonec se domnívají, že podali obzvlášť dobrý výkon. Čtete-li ale později pro- tokoly, divíte se jejich očividným slabinám. A jsou to vady, a to vždycky napolo neoprávněné zisky stran, které aspoň podle našich předpisů nelze napravit obvyklou krátkou cestou. Zcela určitě je jednou opraví některý kontrolní úřad, to však prospěje pouze právu, avšak oné straně to už neuškodí. Nejsou za těchto okolností stížnosti tajemníků velmi neoprávněné?“ K. upadl na chvilku do jakési polodřímoty, teď byl opět vyrušen. ,Nač tohle všechno?‘ ptal se sám sebe a díval se zpod pokleslých víček na Bürgela ne jako na úředníka, který s ním probírá obtížné otázky, nýbrž jako na něco, co mu brání spát a jehož jiného smyslu se nemůže dobrat. Bürgel však, zcela v zajetí svých myšlenkových pochodů, se usmál, jako by se mu právě povedlo K. trochu zmást. Avšak byl ochoten ihned ho přivést zpět na správnou cestu. „Nu,“ řekl, „říci o těchto stížnostech, že jsou oprávněné, to také zcela nejde. Noční výslechy nejsou sice nikde přímo předepsány, nepřestupujeme tedy žádný předpis, snažíme-li se jim vyhnout, ale poměry, přemíra práce, celý ráz činnosti úředníků na zámku, jejich značné zaneprázdnění, předpis, že výslech strany je nutno provést až po úplném skončení ostatního šetření, potom však okamžitě, to vše a mnohé jiné učinilo přece z noč- ních výslechů nevyhnutelnou nutnost. Jestliže se však staly nutností – říkám já –, je to přece také, aspoň nepřímo, výsledek předpisů, a šťourat do podstaty nočních výslechů znamenalo by pak skoro – samozřejmě trochu přeháním, proto to smím jako nadsázku vyslovit –, znamenalo by pak dokonce šťourat do předpisů. Naproti tomu mají úředníci možnost, aby se v rámci předpisů hleděli zajistit proti nočním výsle- chům a jejich snad jen zdánlivým nevýhodám, pokud to jde. Také to dělají, a to ve značné míře, a připouštějí pouze takové jednací předměty, jichž se v žádném ohledu netřeba příliš obávat, důkladně je před jednáním prozkoumají, a žádá-li si to výsledek zkoumání, odřeknou třeba na poslední chvíli veškeré výslechy, posilují se tím, že často
desetkrát předvolají některou stranu, než ji doopravdy přijmou, s obli- bou se dávají zastupovat kolegy, kteří nejsou příslušní pro dotyčný případ, a mohou jej proto snáze projednávat, stanoví jednání aspoň na začátek, nebo na konec noci a vyhýbají se středním hodinám – takových opatření je ještě spousta; dovedou si držet lidi od těla, páni tajemníci, jsou skoro stejně odolní jako zranitelní.“ K. spal, nebyl to sice ten pravý spánek, slyšel Bürgelova slova možná lépe než za smrtelně unaveného bdění předtím, slovo za slovem mu bušilo do uší, avšak tíživé vědomí bylo to tam, cítil se volněji, nebyl už vázán na Bürgela, jen sám občas po něm sáhl, nebyl ještě v hlubinách spánku, ale již se do něho nořil, nikdo už ho o to nemůže připravit. A bylo mu, jako by tím dosáhl velikého vítězství, a už zde také byla společnost, aby to oslavila, a on nebo také někdo jiný zvedl sklenku šampaňského na počest tohoto vítězství. A aby všichni věděli, oč jde, opakovaly se zápas i vítězství ještě jednou, nebo snad ani ne opakovaly, nýbrž teprv teď se odehrávaly, a již předtím byly oslaveny a slavily se bez ustání dál, protože výsledek byl naštěstí jistý. Nějaký tajemník, nahý, velice podobný soše jednoho řeckého boha, byl v boji s K. zahnán do úzkých. Bylo to velmi komické a K. se tomu ze spaní lehce usmíval, jak svými výpady neustále ruší tajemníka v jeho pyšném postoji a jak tajemník musí třeba honem použít vztyčené paže či zaťaté pěsti, aby kryl své slabiny, a jak je přitom vždycky ještě příliš pomalý. Boj netrval dlouho. Krok za krokem, a byly to veliké kroky, postupoval K. vpřed. Byl to vůbec zápas? Nebylo tu vážné překážky, jen tu a tam tajemník vypískl. Ten řecký bůh pištěl jako holka, když ji lechtají. A nakonec zmizel; K. byl sám ve velikém prostoru, bojovně se otáčel a hledal protivníka, ale nebyl tu už nikdo, i společnost se rozutekla, jen sklenka od šampaňského ležela rozbitá na zemi, K. ji rozšlápl nadobro. Ale střepy píchaly, s trhnutím se znovu probudil, bylo mu zle jako dítěti, když je vzbudí, přesto se ho při pohledu na Bürgelovu obnaženou hruď ještě ze sna dotkla myšlenka: „Tak tady máš toho svého řeckého boha! Vytáhni ho přece z peřin.“ – „Je však,“ říkal Bürgel, zamyšleně obraceje tvář ke stropu, jako by pátral
274
275
Made with FlippingBook - Online magazine maker