nejprve ani netkla – šel celé dny, klidně, krok za krokem! –, ale teď se přece jen přihlásily následky přílišné námahy, ovšem zrovna nevhod. Neodolatelně ho to táhlo, aby vyhledával nové známosti, ale s každou novou známostí rostla únava. 21 Jestli se ve svém dnešním rozpoložení přinutí dorazit aspoň ke vchodu do zámku, bude toho až dost. Vykročil tedy zase kupředu, ale byla to dlouhá cesta. Silnice, hlavní silnice ve vsi, nevedla totiž k zámeckému návrší, jen se k němu přibližovala, ale pak jako by úmyslně uhnula, a i když se od zámku nevzdalovala, ani se k němu nepřibližovala. K. pořád čekal, že teď už silnice konečně zatočí k zámku, a jen proto, že na to čekal, pokračoval v cestě; zřejmě pro únavu se mu nechtělo silnici opustit, také se divil, jak je ves dlouhá, že nebere konce, pořád a pořád malé domky a zamrzlá okna a sníh a liduprázdno – konečně se odtrhl od té silnice, jež ho poutala, pohltila jej úzká ulička, ještě hlubší sníh, byla to těžká práce zvedat bořící se nohy, pot mu vyrazil po těle, najednou se zastavil a nemohl dál. Nu, opuštěn není, napravo i nalevo jsou chalupy, udělal ze sněhu kouli a hodil ji do jednoho okna. Hned se otevřely dveře 22 – první dveře, které se za celou dobu, co šel vesnicí, otevřely – a v nich stál starý sedlák v hnědé kožešinové kazajce, s hlavou na stranu, vlídný a vetchý. „Mohl bych na chviličku k vám?“ zeptal se K. „Jsem velmi unaven.“ 23 Ani neposlouchal, co starý říká, vděčně přijal jakési prkno, které mu přisunuli a které ho rázem vysvobodilo ze sněhu, a několika kroky stanul ve světnici. Veliká světnice v pološeru. Příchozí zvenčí neviděl nejdříve vůbec nic. K. se zamotal a málem vrazil do nějakých necek, jakási ženská ruka ho zadržela. Z jednoho kouta se ozýval hlučný dětský křik. Z jiného kouta se valil dým a proměňoval přítmí v tmu. K. stál jako v oblacích. „Vždyť je opilý,“ řekl někdo. „Kdo jste?“ zvolal pánovitý hlas a pak, obraceje se zřejmě k staříkovi: „Proč jsi ho pouštěl dovnitř? Copak je možné pustit dovnitř kdekoho, kdo se potlouká po ulici?“ – „Jsem hraběcí zeměměřič,“ řekl K., pokoušeje se ospravedlnit před těmi, kteří
byli stále ještě neviditelní. „Ach, to je zeměměřič,“ pravil nějaký ženský hlas, 24 načež následovalo úplné ticho. „Vy mě znáte?“ zeptal se K. „Jistěže,“ řekl ještě zkrátka týž hlas. Že ho znali, nebylo pro něho podle všeho žádné doporučení. Konečně se dým trochu rozptýlil a K. se mohl pomalu orientovat. Vypadalo to tu na velké prádlo. Poblíž dveří se pralo. Dým se však valil z druhého kouta, kde se v jakémsi velkém škopku, jaký K. ještě nikdy neviděl – zabíral asi tolik místa jako dvě postele –, koupali v kouřící vodě dva muži. Ale ještě více překvapoval, aniž člověk přesně věděl, v čem ta překvapivost spočívá, kout napravo. Jakousi velkou škvírou, jedinou v celé zadní stěně světnice, pronikal, patrně ze dvora, bledý přísvit sněhu a dodával šatům ženy, která unaveně a pololežíc spočívala hluboko v koutě ve vysokém křesle, odlesku téměř hedvábného. Držela u prsu dítě. Kolem ní si hrálo pár dětí, podle všeho selských, ale ona jako by k nim nepatřila, ovšem, vždyť nemoc a zemdlenost zjemňuje i sedláky. „Sedněte si!“ řekl jeden z mužů, měl plnovous a ještě kníry, pod nimiž funěla věčně otevřená ústa, a ukázal rukou – vypadalo to směšně – přes okraj škopku na jakousi truhlici a postříkal přitom K. celý obličej teplou vodou. Na truhle už seděl klimbající stařík, který K. vpustil dovnitř. K. byl vděčný, že si může konečně sednout Teď už se o něho nikdo nestaral. Žena u necek, světlovlasá a mladistvě plná, si tiše prozpěvovala při práci, muži v lázni dusali a převalovali se, děti se k nim chtěly přiblížit, avšak mohutné cákance, jež neušetřily ani K., je pokaždé zahnaly pryč, žena v lenošce ležela jak bez života, ani na dítě u prsu se nepodívala, hleděla do neurčita vzhůru. K. se na ni asi dlouho díval, na ten neproměnný, krásný, smutný obraz, potom ale nejspíš usnul, neboť když ho najednou vytrhlo hlasité zavolání, spočíval hlavou vedle na staříkově rameni. Muži skončili koupání, a zatímco se teď ve škopku pod dozorem světlovlasé ženy proháněly děti, stáli již oblečení před K. Ukázalo se, že křiklounský vousáč byl z těch dvou méně významný. Druhý totiž, o nic větší než
16
17
Made with FlippingBook - Online magazine maker