už zase v tichém, bílém dvoře, kde čekalo několik saní – se K. pomalu dověděl, oč šlo. Ani hostinský, ani hostinská 222 nedovedli pochopit, jak se K. mohl něčeho takového odvážit. Co vlastně provedl, ptal se K. pořád dokola, dlouho to však nemohl vyzvědět, neboť oběma byla vina přespříliš zřejmá, a ani zdaleka jim proto nepřišlo na mysl, že jednal v nejlepší vůli. Chápal jen velice pomalu. 223 Neměl právo být v té chodbě, vůbec měl přístup pouze do výčepu, a i to jen z milosti a do odvolání. Předvolá-li ho nějaký pán, musí se samo sebou dostavit na místo předvolání, avšak stále si musí být vědom toho – má snad přece aspoň normální lidský rozum? –, že je někde, kam vlastně nepatří, kam ho jen s krajním odporem povolal jeden z pánů jedině proto, že to vyžadovala a omlouvala úřední záležitost. Měl se proto rychle dostavit, podrobit se výslechu, potom však pokud možno ještě rychleji zmizet. Což tam na té chodbě vůbec neměl pocit veliké nepřístojnosti? Ale kdyby ho byl měl, jak by se tam byl mohl potloukat jako dobytek na pastvě? Copak nebyl předvolán k nočnímu výslechu a neví, proč jsou noční výslechy zavedeny? Noční výslechy – a tu se K. dostalo nového vysvětlení jejich smyslu – mají přece jedině ten účel, aby se strany, na něž se páni nevydrží dívat za dne, vyslechly rychle, v noci, za umělého osvětlení, a aby páni měli možnost hned po výslechu všechnu tu ošklivost zaspat. Ale K.-ovo chování bylo výsměchem všem bezpeč- nostním opatřením. I strašidla k ránu zmizí, ale K. tam zůstal s rukama v kapsách, jako by čekal, že neodejde-li on, odejde celá chodba se všemi pokoji i pány. A to by se bylo také docela určitě stalo – tím si může být jist –, kdyby to jen bylo nějak možné, neboť jemnocit pánů je bezmezný. Nikdo K. například nevyžene, ani mu neřekne, co je ovšem samozřejmé, totiž aby konečně šel, nikdo to neudělá, ačkoli se v jeho přítomnosti nejspíš třesou rozčilením a ráno, jejich nejmilejší čas, jim hořkne. Místo aby proti K. zakročili, raději trpí, přičemž ovšem se patrně kojí nadějí, že K. musí přece konečně pochopit to, co bije do očí, a jako trpí páni, tak i on sám bude muset nesnesitelně trpět tím, jak strašně nevhodně, všem na očích, tu po ránu postává v chodbě. Marná naděje. Nevědí nebo
nechtějí ve své laskavosti a blahosklonnosti vědět, že jsou i necitelná tvrdá srdce, jež žádná úcta neobměkčí. Vždyť i ta můra, to ubohé zvíře, hledá, když přichází den, tichý kout, kde se přitiskne, nejraději by se ztratila a je nešťastná, že nemůže? Naproti tomu K. si stoupne tam, kde je ho nejvíc vidět, a kdyby tím mohl zarazit příchod dne, udělal by to. Zarazit ho nemůže, ale oddálit, zbrzdit ho naneštěstí může. Což nepřihlížel rozdílení spisů? Něčemu, čemu nelze přihlížet, až na nejbližší účastníky. Něčemu, co ani hostinský, ani hostinská ve vlastním domě nesměli spatřit. O čem slyšeli vyprávět jen v narážkách, jako třeba dnes od sluhů. Cožpak nepozoroval, s jakými obtížemi postupovalo rozdílení spisů, což je samo o sobě nepochopitelné, neboť každý z pánů přece slouží jediné věci, nikdy nepomyslí na svůj prospěch, a musí proto ze všech sil přispívat k tomu, aby rozdílení spisů, ta důležitá, základní práce, probíhalo rychle a snadno a bezvadně? A cožpak K. doopravdy ani vzdáleně nevytušil, že hlavní příčinou všech obtíží bylo to, že rozdílení se muselo provádět při téměř zavřených dveřích, bez možnosti přímého styku mezi pány, kteří by se mezi sebou ovšem vmžiku dohodli, kdežto prostředkování sluhů nutně zabere málem hodiny, nikdy nemůže probí- hat hladce, je ustavičnou mukou jak pro pány, tak i pro sluhy a uškodí patrně i pozdější práci. A proč se páni nemohli dorozumět? Nu, cožpak to K. pořád ještě nechápe? Něco podobného se hostinské – a hostinský to za svou osobu též potvrdil – ještě nestalo a měli už přece co dělat s všelijakými odbojníky. Věci, které si jinak člověk netroufne vyslovit, musí se jemu dávat po lopatě, protože jinak nepochopí ani to nejnut- nější. Nu tedy, když už se to musí říci: kvůli němu, pouze a výhradně kvůli němu nemohli páni vyjít z pokojů, protože jsou ráno, krátce po probuzení, příliš ostýchaví, příliš zranitelní, než aby se vystavovali cizím pohledům, i když jsou úplně oblečeni, připadají si vysloveně příliš obnažení, než aby se ukazovali. Je těžko říci, proč se stydí, snad se ti věční dělníci stydí jen proto, že spali. Ale snad ještě víc než se ukazovat se stydí vídat cizí lidi; nechtějí, aby to, co šťastně překonali díky nočním výslechům, totiž pohled na těžko pro ně snesitelné strany, na ně nanovo
294
295
Made with FlippingBook - Online magazine maker