prkno a prospat se na něm aspoň do svítání, hostinská však zřejmě byla proti tomu, ustavičně vrtěla hlavou, zbytečně si tu a tam popotahujíc šaty, jejichž nepořádnost si teprve teď uvědomila, opět hrozil propuk- nout jakýsi patrně dávný spor o čistotu domu. 229 Pro znaveného K. nabyl rozhovor manželů nesmírného významu. Být odtud zase vyhnán mu připadalo jako neštěstí, které přesahovalo vše, co dosud zažil. K tomu nesmělo dojít, i kdyby se hostinský s hostinskou proti němu měli spojit. Číhavě oba pozoroval krče se na sudu, až hostinská, jejíž neobyčejná citlivost byla K. dávno nápadná, najednou ustoupila stranou – hovořila patrně s hostinským už o jiných věcech – a zvolala: „Jak se to na mne dívá! Pošli ho už konečně pryč!“ Avšak K., chápaje se příležitosti, a teď již zcela, téměř až lhostejně přesvědčen o tom, že zůstane, řekl: „Nedívám se na tebe, dívám se jen na tvé šaty.“ – „Proč na mé šaty?“ zeptala se hostinská rozčileně. K. pokrčil rameny. „Pojď!“ řekla hostinská hostinskému, „vždyť je opilý ten hulvát. Ať se tu vyspí z opice!“ A poručila ještě Pepině, která se na její zavolání rozcuchaná, unavená, líně držíc v ruce koště, vynořila ze tmy, aby K. hodila nějaký polštář.
25
K . . dyž se K. probudil, zdálo se mu nejdřív, že vůbec nespal, . v místnosti bylo stejně prázdno a teplo, všechny stěny ve tmě, . . jen žárovka nad pivními kohoutky, za okny noc. Když se však protáhl, polštář spadl a prkno i sudy zapraskaly, hned tu byla Pepina, teď se dověděl, že už je večer a on že spal hodně přes dvanáct hodin. Hostinská se po něm několikrát za den ptala, rovněž Gerstäcker, který tu ráno čekal potmě u piva, když K. mluvil s hostinskou, ale pak už si netroufal K. rušit, se tu byl mezitím na K. jednou podívat, a konečně prý přišla i Frída a postála chvilku u K., ale nepřišla ani tak kvůli němu, spíš si tu potřebovala všelicos připravit, neboť večer má zase nastoupit na staré místo. „Ona tě už asi nemá ráda?“ zeptala se Pepina, přinášejíc kávu a koláče. Ale už se neptala zlomyslně jako dřív, nýbrž smutně, jako by zatím byla poznala zlobu světa, před níž všechna vlastní zloba je bezmocná a nesmyslná; jako s druhem v utrpení mluvila teď s K., a když ochutnával kávu a jí se zdálo, že mu není dost sladká, odběhla a přinesla mu plnou cukřenku. Smutek jí ovšem nezabránil, aby se dnes nevyšňořila snad ještě víc než posledně; ve vlasech měla vpletenou spoustu mašlí a stuh, nad čelem a na spáncích byly vlasy pečlivě naondulované a na krku měla řetízek, který jí visel do hlubokého výstřihu blůzy. Když K., spokojený, že se konečně jednou vyspal a že se může napít dobré kávy, potají sáhl po jedné z mašlí a pokoušel se ji rozvázat, řekla Pepina
298
299
Made with FlippingBook - Online magazine maker