To ne, prosím, to ne! aneb Jak (ne)vykládat Kaüu * 3
Mezi námi a Kaåovými texty visí clona tisíců interpretací. I když jsme žádnou z nich nečetli, víme o nich – přešly už do kavárenských diskusí, učebnic i kulturního marketingu – a jejich pouhé množství v nás vyvolává sklon číst Kaåu jako zvěstování, ne jako literaturu. Té cloně se žádný jen trochu poučený čtenář nemůže zcela vyhnout, ale můžeme v ní stále znovu hledat nejpřímější cesty k textu samotnému a snažit se v něm vidět zase „jen“ literaturu. V následujících řádcích se o to pokouším prostým popisem některých strukturních znaků Kaåovy prózy – pro stručnost vycházím hlavně z obou nejznámějších romá- nových fragmentů, Procesu (1914–1915) a Zámku (1922). Na Kaåově způsobu vyprávění je na první pohled nápadné napětí mezi realističností detailu a ireálností celku. Realisticky založené po- stavy i prostředí vytvářejí v úhrnu fantastický, až snově neskutečný obraz odporující logice normálního myšlení a chování. V jednom narativním celku se tak bez přechodu a vysvětlování prolínají dvě ontologické roviny: v Procesu je reálný svět Josefa K. postupně překrýván a po- hlcován jakousi „druhou realitou“, světem soudu; v Zámku zahrnuje ten druhý, zámecký svět téměř celý prostor románu a vymykají se z něho částečně jen dvě postavy, zeměměřič K. a Amálie. Zámecký i soudní svět popisuje vypravěč s neúnavnou důkladností jako složitě organizovanou hierarchii – a takto bývá většinou i inter- pretován: jako analogie (symbol, alegorie) nějakého objektivně, mimo dílo existujícího hierarchického systému. Pro postižení speciãčností „kaåovského“ světa se mi zdá vhodnější jiný model, sférický, založený na napětí mezi centrem a periferií. Soud nebo zámek představují
3 3 * Text byl poprvé uveřejněn pod názvem „Kaåovy modely“ v Literárních novinách 30. 6. 1994 (pozn. vyd.).
379
Made with FlippingBook - Online magazine maker