bohužel nemožné,“ řekl hostinský. „Zdá se, že ještě nevíte, že dům je určen výhradně pro pány ze zámku.“ – „Takový je snad předpis,“ řekl K., „ale jistě je možné nechat mě vyspat někde v koutě.“ – „Velice rád bych vám vyhověl,“ řekl hostinský, „ale nehledě k přísnému předpisu, o němž mluvíte jako cizinec, nelze to udělat také proto, že pánové jsou nadmíru citliví, jsem přesvědčen, že nejsou schopni, nebo aspoň připraveni, snést pohled na cizího člověka; kdybych vás tu tedy nechal přespat a náhodou se na vás přišlo – a náhody jsou vždy na straně pánů –, byl bych ztracen nejen já, ale i vy. 50 Zní to směšně, ale je to pravda.“ Tento vysoký, upnutý pán, jednou rukou opřený o zeď, druhou ruku v bok, nohy křížem, se zlehka skláněl ke K. a důvěrně s ním rozmlouval, jako by už ani nepatřil do vsi, i když jeho tmavé šaty měly něco selsky slavnostního. „Naprosto vám věřím,“ řekl K, „a nepodceňuji ani význam předpisu, i když jsem se tak nevhodně vyjádřil. Jen na jedno bych vás ještě rád upozornil, mám na zámku cenné styky a ještě cennější získám, ty vám budou zárukou proti jakémukoli nebezpečí, jež by mohlo vzniknout z toho, že zde přenocuji, a zaručuji vám, že jsem s to plně se vám za vaši malou úsluhu odvděčit.“ – „Já vím,“ řekl hostinský a ještě jednou opakoval: „To já vím.“ Teď by byl K. mohl důrazněji opakovat své přání, jenže zrovna tahle odpověď hostinského jej zmátla, 51 proto se jen zeptal: „Nocuje tu dnes hodně pánů ze zámku?“ – „V tomto ohledu je dnes situace výhodná,“ řekl hostinský mnohoslibně, „zůstal zde jen jeden pán.“ K. si zatím nemohl dovolit naléhat, na druhé straně doufal, že už je téměř přijat, zeptal se tedy jen, jak se pán jmenuje. „Klamm,“ řekl hostinský jako mimochodem, otáčeje se po své manželce, která sem přišustila v po- divně ošuntělých, staromódních, přespříliš nabíraných a zřasených, a přitom vybraně městských šatech. Přišla pro hostinského, pan přednosta má prý nějaké přání. Než však hostinský odešel, obrátil se ještě na K., jako by teď už o noclehu nerozhodoval on, nýbrž K. sám. K. se však nezmohl na slovo, obzvlášť ho popletla okolnost, že tu je zrovna jeho nadřízený. Aniž si to dovedl vysvětlit, necítil se vůči Klammovi tak volný jako vůči ostatku zámku, kdyby ho tu Klamm
přistihl, nebylo by na tom sice pro K. nic hrozného, jak by řekl hostinský, ale přece by to bylo jaksi trapně nevhodné, 52 jako kdyby lehkomyslně způsobil bolest někomu, komu je zavázán díky; přitom však jej tížilo pomyšlení, že se v takovýchto pochybnostech už jasně projevují obávané důsledky oné podřízenosti, onoho postavení dělníka, a že ani tady, kde vystupují tak zřetelně, není schopen je potlačit. A tak stál, kousal se do rtů a nic neříkal. Ještě jednou, než zmizel ve dveřích, otočil se hostinský po K., ten se za ním díval a nehýbal se z místa, dokud nepřišla Olga a neodtáhla ho pryč. „Cos po hostinském chtěl?“ zeptala se. „Chtěl jsem tu přespat,“ řekl K. „Budeš přece spát u nás,“ řekla Olga s údivem. „Ano, jistě,“ řekl K. a nechal na ní, jak si jeho slova vyloží.
38
39
Made with FlippingBook - Online magazine maker