ale nemohl ze sebe vypravit slova, byl příliš šťastný, že drží Frídu v rukou, příliš úzkostně šťastný, neboť se mu zdálo, že opustí-li ho Frída, opustí ho vše, co má. A Frída, jakoby posílena K.-ovým souhlasem, zaťala ruku v pěst, zabušila jí na dveře a zavolala: „Jsem u zeměměřiče! Jsem u zeměměřiče!“ Teď Klamm ovšem ztichl. 65 Avšak K. se zvedl, klekl si vedle Frídy a rozhlédl se kolem v kalném předjitřním světle. Co se to stalo? Kam se poděly jeho naděje? Čeho se teď mohl od Frídy nadít, když se vše prozradilo? Místo aby postupoval co nejobezřetněji, přiměřeně velikosti nepřítele i cíle, válí se tu celou noc v kalužích piva, jejichž pach ho teď omamoval. „Cos to udělala?“ řekl pro sebe. „Teď jsme oba ztraceni.“ – „Ne,“ řekla Frída, „jen já jsem ztracena, ale získala jsem přece tebe. Buď klidný. Ale podívej, jak se ti dva smějí.“ – „Kdo?“ zeptal se K. a otočil se. Na pultě seděli oba pomocníci, trochu nevyspalí, ale veselí, byla to veselost, jakou přináší věrné plnění povinností. „Co tu chcete?“ vykřikl K., jako by oni byli vším vinni, a hledal kolem sebe bič, který měla večer Frída. „Museli jsme tě přece hledat,“ řekli pomocníci, „když jsi nepřišel za námi dolů do hospody; hledali jsme tě potom u Barnabáše a konečně jsme tě našli tady, sedíme tady celou noc. Lehká služba to není.“ – „Potřebuji vás ve dne, ne v noci,“ řekl K., „ať už jste pryč.“ – „Teď je přece den,“ řekli a nehýbali se. Opravdu byl den, dveře na dvůr se otevřely, sedláci s Olgou, na niž K. úplně zapomněl, se hrnuli dovnitř, Olga byla plná života jako večer, i když měla šaty a vlasy zle pocuchané, už ve dveřích hledaly její oči K. „Proč jsi nešel se mnou domů?“ řekla skoro v slzách. „Kvůli takovéhle ženské!“ řekla pak a několikrát to opakovala. Frída, která na okamžik zmizela, se vrátila s malým uzlíkem prádla, Olga smutně 66 ustoupila. „Teď můžeme jít,“ řekla Frída, samozřejmě měla na mysli hospodu U Mostu, kam měl odejít K. s Frídou, za nimi pomocníci, tak vypadal ten průvod, sedláci dávali Frídě jasně najevo své opovržení, bylo to pochopitelné, neboť do nynějška jim tvrdě vládla, jeden dokonce chytil nějakou hůl a dělal, jako by nechtěl Frídu pustit, dokud hůl nepřeskočí, ale stačil jediný pohled, aby ho zahnala. Venku na sněhu si K. trochu oddychl, byl tak šťastný,
že je venku, že mu obtíže cesty najednou připadaly snesitelné, být sám, šlo by se mu ještě lépe. V hospodě šel rovnou do svého pokoje a lehl si na postel, Frída si ustlala vedle na podlaze, pomocníci sem vnikli také, byli zahnáni, vlezli ale zpátky oknem. K. byl příliš unaven, aby je znovu vyháněl. Hostinská přišla schválně nahoru, aby se pozdravila s Frídou, Frída jí říkala „matičko“, nastalo nepochopitelně srdečné vítání s líbáním a dlouhým objímáním. Klidu bylo v pokojíku vůbec málo, několikrát přidusaly i služky v mužských botách a něco přinesly nebo odnesly. Když potřebovaly něco z postele nacpané všelijakými věcmi, bezohled- ně to zpod K. vytáhly. Frídu zdravily jako sobě rovnou. Přes všechen ten rozruch setrval K. v posteli celý den a celou noc. Drobné posluhy mu obstarala Frída. Když konečně nazítří ráno dokonale osvěžen vstal, byl to už čtvrtý den jeho pobytu ve vsi.
48
49
Made with FlippingBook - Online magazine maker