se u kamen, v nichž Frída zatopila, nechat pomocníky, kteří byli stejně horliví jako nešikovní, aby desetkrát běželi nahoru a dolů pro vodu na mytí, pro mýdlo, hřeben a zrcátko a nakonec, protože potichu, ale zřetelně takové přání naznačil, i pro skleničku rumu. Uprostřed tohoto rozkazování a obsluhování řekl K. spíš jen tak z příjemného rozmaru než v naději na úspěch: „Teď jděte pryč, vy dva, zatím nic nepotřebuji a chci si se slečnou Frídou promluvit o samotě,“ a když jim ve tváři neviděl přímo odpor, řekl ještě, aby je odškodnil: „Půjdeme pak všichni tři ke starostovi, počkejte na mne v lokále.“ Kupodivu poslechli, jen před odchodem ještě řekli: „Mohli bychom počkat také tady.“ A K. odpověděl: „Já vím, ale nechci.“ Pohněvalo jej však – a přece mu to přišlo i vhod –, když Frída, která se mu hned po odchodu pomocníků usadila na klíně, řekla: „Co máš, miláčku, proti pomocníkům? Před nimi nemusíme mít žádné tajnosti. Jsou věrní.“ – „Ach věrní,“ řekl K., „neustále kolem mě čmuchají, nic na tom není, ale je to hnusné.“ – „Myslím, že ti rozumím,“ řekla a pověsila se mu na krk a chtěla ještě něco říci, ale nemohla ze sebe dostat slova, a protože židle stála hned vedle postele, překotili se a spadli na ni. Tam leželi, ale ne v takové oddanosti jako tenkrát v noci. Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuřivě, se zkřivenými tvářemi, zarývajíce hlavu jeden druhému do prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim nedávala zapomenout, nýbrž připomínala jim povinnost hledat, jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svých tělech, a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali zbytek štěstí, přejížděly chvílemi jejich jazyky široce druhovu tvář. Teprve únava je utišila a naplnila vzájemnou vděčností. Pak také přišly nahoru služky. „Podívej, jak tu leží,“ řekla jedna a ze soucitu přes ně hodila šátek. Když se K. později vyprostil ze šátku a rozhlédl se kolem sebe, byli pomocníci, což ho neudivilo, zase ve svém koutě, a ukazujíce si prstem na K., napomínali jeden druhého k vážnosti a salutovali – avšak kromě toho seděla přímo u postele hostinská a pletla punčochu, drobná práce, která se málo hodila k její obrovité postavě, jež téměř zatemňovala pokoj.
4/ PRVNÍ ROZHOVOR S HOSTINSKOU
by si byl s Frídou rád důvěrně promluvil, ale pomocníci, s nimiž ostatně Frída tu a tam i žertovala nebo se s nimi smála, mu v tom bránili už jen svou vtíravou přítomností. Nároky neměli ovšem žádné, uložili se v koutě na podlaze na dvou starých sukních, bylo jejich ctižádostí, jak stále vykládali Frídě, nevyrušovat pana zeměměřiče a zabírat co možná nejméně místa, dělali v tom ohledu všelijaké pokusy, vždycky při tom ovšem bylo plno šuškání a chichotání, proplétali si ruce a nohy, krčili se k sobě, za soumraku bylo v jejich koutě vidět jediné veliké klubko. Přesto však člověk ze zkušeností získaných za bílého dne bohužel věděl, že jsou to velmi všímaví pozorovatelé, že na K. bez přestání civí, i když si třeba jakoby při dětské hře dělají z rukou dalekohledy a podobné hlouposti nebo po něm jen pomrkávají a zdánlivě se zabývají hlavně svými vousy, na nichž si velmi zakládali a jejichž délku a sílu si navzájem nesčíslněkrát porov- návali, a nechávali si je posuzovat dokonce i od Frídy. Často K. ze své postele s naprostou lhostejností přihlížel, jak ti tři vyvádějí. Když se konečně cítil dost silný, aby opustil postel, hnali se k němu všichni, aby mu posloužili. Natolik silný, aby se jejich službám ubránil, ještě nebyl, pozoroval, že tím vůči nim upadá do jisté závislosti, která by mohla mít zlé následky, ale nemohl proti tomu nic dělat. Také nebylo nijak nepříjemné napít se u stolu dobré kávy, kterou Frída přinesla, ohřát K.
50
51
Made with FlippingBook - Online magazine maker