Zámek

„Konečně jdete,“ řekla hostinská chabě. Ležela na zádech, zřejmě se jí těžce dýchalo, odhrnula peřinu. Vypadala v posteli mnohem mladší než v šatech, ale pod nočním čepečkem z jemných krajek, který měla na hlavě, ačkoli byl příliš malý a nedržel jí na účesu, budila její propadlá tvář soucit. „Jak jsem měl přijít,“ zeptal se K. jemně, „vždyť jste mne nedala zavolat.“ – „Neměl jste mě nechat čekat tak dlouho,“ řekla hostin- ská s umíněností nemocných. „Sedněte si,“ řekla a ukázala na pelest, „vy ostatní ale jděte pryč!“ Kromě pomocníků se sem tlačily i služky. „Mám jít taky, Gardeno?“ zeptal se hostinský. K. tak poprvé uslyšel jméno té ženy. „ Samozřejmě,“ řekla pomalu a roztržitě, jako by byla zaměstnána jinými myšlenkami, a dodala: „Proč zrovna ty bys tu měl zůstávat?“ Když však všichni zmizeli v kuchyni – i pomocníci poslechli tentokrát ihned, samozřejmě že se hnali za jednou ze služek –, byla Gardena přece jen natolik pozorná, aby si uvědomila, že by z kuchyně bylo slyšet všechno, co se tady mluví, neboť přístěnek neměl dveře, a tak poručila, aby všichni opustili kuchyň. Okamžitě se tak stalo. „Prosím vás, pane zeměměřiči,“ řekla pak Gardena, „hned vpředu ve skříni visí přehoz, podejte mi ho, chci se přikrýt, nesnesu peřinu, dýchá se mi tak těžko.“ A když jí K. šátek přinesl, řekla: „Podívejte, to je pěkný šátek, že?“ K. se zdálo, že je to obyčejný vlněný šátek, jen z dobré vůle ho ještě jednou ohmatal, nic však neřekl. „Ano, je to pěkný šátek,“ řekla Gardena a zahalila se jím. Ležela tu teď pokojně; všechno utrpení jako by z ní bylo sňato, dokonce ji napadlo, že jak ležela, má v nepořádku vlasy, posadila se tedy na chvilku a upravila si trochu účes kolem čepečku. Měla husté vlasy. K. začal být netrpělivý a řekl: „Nechala jste se, paní hostinská, ptát, jestli už mám nějaký nový byt.“ – „Já že se vás nechala ptát?“ řekla hostinská. „Ne, to je omyl.“ – „Váš muž se mě právě teď na to ptal.“ – „To věřím,“ řekla hostinská, „mám s tím člověkem soužení. Dokud jsem vás tu nechtěla, držel vás tu, teď, když jsem šťastná, že tu bydlíte, vyhání vás pryč. Tak podobně to dělá vždycky.“ – „Tolik jste tedy změnila své mínění o mně?“ zeptal se K. „Během jedné dvou hodin?“ – „Nezměnila jsem své

6/ DRUHÝ ROZHOVOR S HOSTINSKOU

P

řed hospodou na něj čekal hostinský. Netázán by se byl ne- odvážil promluvit, proto se ho K. zeptal, co chce. „Máš už nějaký nový byt?“ zeptal se hostinský se sklopenýma očima. „Ptáš se z příkazu své ženy,“ řekl K., „jsi na ní asi hodně závislý?“ – „Ne,“ řekl hostinský, „neptám se z jejího příkazu. Ale je kvůli tobě velmi rozčilená a nešťastná, nemůže pracovat, leží v posteli a ustavičně vzdychá a na- říká.“ – „Mám jít za ní?“ zeptal se K. „Prosím tě o to,“ řekl hostinský, „už jsem chtěl pro tebe jít k starostovi, poslouchal jsem za dveřmi, ale hovořili jste, nechtěl jsem rušit, také jsem měl starost o ženu, běžel jsem zpátky, ale nepustila mě k sobě, tak mi nezbývalo než na tebe čekat.“ – „Tak tedy rychle pojď,“ řekl K., „brzy ji uklidním.“ – „Jen aby se to podařilo,“ řekl hostinský. Prošli světlou kuchyní, kde tři nebo čtyři služky, každá v jiném koutě při své náhodné práci, téměř strnuly, když uviděly K. Už v kuchyni bylo slyšet sténání hostinské. Ležela v přístěnku bez oken, odděleném od kuchyně lehkou prkennou stěnou. Bylo v něm místo jen pro velikou manželskou postel a jednu skříň. Postel byla postavena tak, že z ní bylo možno přehlédnout celou kuchyň a dohlížet na práci. Naopak z ku- chyně nebylo do přístěnku vidět skoro vůbec, byla v něm úplná tma, jen červenobílé ložní prádlo trochu prosvítalo. Teprve když člověk vešel a oči si přivykly, daly se rozeznat jednotlivosti.

80

81

Made with FlippingBook - Online magazine maker