pak po skončení práce ve stáji přešel kočí pomalým houpavým krokem přes dvůr, uzavřel velká vrata, aby se vrátil, zvolna a doslova zabrán do vlastních stop ve sněhu, potom se uzavřel ve stáji, načež zhasla i všechna světla – pro koho by se mělo svítit? – a jenom nahoře v dřevěné galerii zůstala jasná štěrbina a trochu poutala bloudící zrak, tu přišlo K., jako by teď s ním byl přerušen všechen styk, a jako by byl teď ovšem svo- bodnější než kdy jindy a mohl na tomto místě jemu jinak zakázaném vyčkávat, jak dlouho chce, a jako by si byl tuhle svobodu vybojoval tak, jak by to sotvakdo druhý svedl, a nikdo se ho nesměl dotknout nebo ho zahnat, ba ani promluvit na něj nesměl, avšak – to přesvědčení bylo přinejmenším stejně silné – jako by zároveň nebylo nic nesmyslnějšího, nic zoufalejšího než tato svoboda, toto čekání, tato nezranitelnost.
9/ BOJ PROTI VÝSLECHU
A u tu se vzpamatoval a vracel se do domu, tentokrát nikoli podél . zdi, nýbrž rovnou sněhem, v chodbě narazil na hostinského, . který ho mlčky pozdravil a ukázal na dveře výčepu, poslechl jeho pokynu, protože byl prokřehlý a protože chtěl vidět nějaké lidi, byl však velmi zklamán, když u jednoho stolku, který sem byl asi naschvál přistaven, neboť jinak tu hostům stačily sudy, uviděl toho mladého pána a před ním – trapná podívaná pro K. – stála hostinská z hospody U Mostu. Pepina, pyšná, s hlavou nahoru, s věčně stejným úsměvem, v neotřesitelném vědomí vlastní důstojnosti, pohazujíc při každém pohybu copem, pobíhala sem a tam, přinesla pivo a pak inkoust a pero, neboť pán měl před sebou rozprostřené papíry, porovnával údaje, jež nacházel jednou na tom, podruhé na jiném papíře na druhém konci stolu, a chystal se psát. Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty, jako by odpočívala, hleděla na pána a na papíry, jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. „Pan zeměměřič, konečně,“ řekl pán, když K. vstoupil, krátce vzhlédl a pak se opět zabral do svých papírů. Rovněž hostinská o K. zavadila pouze lhostejným, nijak překva- peným pohledem. Zato Pepina jako by si ho všimla, až když přistoupil k výčepnímu pultu a objednal si koňak. K. se opřel o pult, přitiskl ruku na oči a nevšímal si ničeho. Pak usrkl koňaku a odstrčil ho, že se prý nedá pít. „Všichni páni ho pijí,“ řekla
112
113
Made with FlippingBook - Online magazine maker