Pepina krátce, vylila zbytek koňaku, vypláchla sklenku a postavila ji na polici. „Páni mají také lepší,“ řekl K. „Možná,“ řekla Pepina, „ale já ne,“ tím byla s K. hotova a opět byla k službám pánovi, který však nic nepotřeboval a za nímž teď Pepina pořád obloukem obcházela a uctivě se pokoušela nahlédnout mu přes rameno do papírů; byla to však jen jalová zvědavost a naparování, jež i hostinská pozorovala zamračeně a s nelibostí. Najednou však hostinská napjala sluch a soustředěně naslouchajíc civěla do prázdna. K. se otočil, neslyšel nic zvláštního, ani ostatní, jak se zdálo, nic neslyšeli, ale hostinská se rozběhla po špičkách dlouhými kroky k zadním dveřím vedoucím na dvůr, podívala se klíčovou dírkou, pak se s očima dokořán a celá rozpálená v tváři obrátila k ostatním, prstem je přivolala k sobě a teď se střídavě dívali klíčovou dírkou, hostinská měla sice největší podíl, avšak i na Pepinu se dostalo, pán byl z nich poměrně nejlhostejnější. Pepina i pán se brzy vrátili, jen hostinská se pořád ještě usilovně dívala klíčovou dírkou, hluboko sehnuta, málem vkleče, skoro to dělalo dojem, že teď už jen zapřísahává klíčovou dírku, aby ji nechala prolézt, neboť už dávno asi nebylo nic vidět. Když se konečně zvedla, rukama přejela obličej, urovnala vlasy, zhluboka se nadechla, dívala se, jako by musela přivykat oči na tuto místnost a lidi, a činila to s odporem, pravil K., ne aby mu potvrdili něco, co věděl, ale aby předešel útoku, z něhož měl téměř strach, tak byl teď zranitelný: „Klamm už tedy odjel?“ Hostinská kolem něho přešla beze slova, ale pán od stolku řekl: 129 „Ano, zajisté. Když jste nechal hlídání, mohl Klamm odjet. Je ovšem s podivem, jak je ten pán citlivý. Všimla jste si, paní hostinská, jak neklidně se rozhlížel?“ Hostinská si toho patrně nevšimla, ale pán pokračoval: „Nu, naštěstí už nebylo nic vidět, kočí zametl i stopy ve sněhu.“ – „Paní hostinská si ničeho nevšimla,“ řekl K., ale neřekl to jakoby s nadějí, nýbrž jen proto, že ho podráždilo pánovo tvrzení, které mělo zaznít tak konečně a neodvolatelně. „Třeba jsem zrovna nebyla u dírky,“ řekla hostinská hlavně proto, aby se pána zastala, potom však chtěla i Klammovi učinit po právu: „Nevěřím ovšem, že by
byl Klamm tak citlivý. My se o něj samo sebou bojíme a snažíme se ho ochránit a předpokládáme přitom, že je nesmírně citlivý. To je v pořád- ku a jistě je to Klammova vůle. Jak je tomu však ve skutečnosti, to nevíme. Zajisté, s někým, s kým nechce mluvit, nepromluví Klamm nikdy, i kdyby se ten někdo sebevíc namáhal a sebenesnesitelněji vnucoval, ale stačí přece už ten fakt, že s ním Klamm nikdy nepromluví, nikdy ho k sobě nepřipustí, proč by neměl ve skutečnosti snést pohled na někoho takového? Alespoň se to nedá dokázat, protože to nikdy nelze vyzkoušet.“ Pán horlivě přisvědčoval: „To je v podstatě i můj názor,“ řekl, „jestliže jsem se vyjádřil trochu jinak, pak proto, aby mi pan zeměměřič rozuměl. Pravda ovšem je, že když Klamm vyšel z domu, několikrát se rozhlédl kolem.“ – „Možná že mě hledal,“ řekl K. „Možná,“ řekl pán, „to mě nenapadlo.“ Všichni se rozesmáli, nejhlasitěji Pepina, která stěží něčemu rozuměla. „Když jsme tu teď pohromadě v tak dobré míře,“ řekl poté pán, „prosil bych vás snažně, pane zeměměřiči, abyste několika údaji doplnil mé spisy.“ – „Tady se hodně píše,“ řekl K. a zdálky pohlédl na spisy. „Ano, ošklivý zvyk,“ řekl pán a opět se zasmál, „ale snad ani ještě nevíte, kdo jsem. Jsem Momus, Klammův vesnický tajemník.“ Po těchto slovech všechno ve světnici zvážnělo; ačkoliv hostinská i Pepina pána samo- zřejmě znaly, přece zůstaly jako ohromené, když vyslovil své jméno a hodnost. A dokonce i pán, jako by řekl víc, než sám stačí pojmout rozumem, a jako by chtěl uniknout alespoň jakékoli dodatečné okázalosti, jež byla obsažena v jeho vlastních slovech, se pohroužil do spisů a začal psát, až v místnosti nebylo slyšet nic jiného než jeho pero. „Copak je to: vesnický tajemník?“ zeptal se K. po chvilce. Momus, teď, když se představil, považoval již za nemístné, aby sám takové věci vysvětloval, a tak řekla hostinská místo něho: „Pan Momus je Klammův tajemník jako kterýkoliv jiný tajemník, jenomže jeho úřední sídlo, a nemýlím-li se, i jeho úřední působnost,“ Momus od svých písemností živě vrtěl hlavou, a tak se hostinská opravila, „tedy pouze jeho úřední sídlo, nikoli úřední působnost, je omezeno na vesnici. Pan Momus
114
115
Made with FlippingBook - Online magazine maker