obstarává Klammovi písemné práce, jež jsou ve vsi potřeba, jako první přijímá veškeré žádosti, které odtud Klammovi přicházejí.“ K., na něhož to všechno zatím nijak zvlášť nezapůsobilo, hleděl na hostinskou prázdným pohledem, a tak hostinská napůl v rozpacích dodala: „Tak je to zařízeno, všichni páni ze zámku mají své vesnické tajemníky.“ Momus, který naslouchal daleko pozorněji než K., řekl hostinské na doplnění: „Většina vesnických tajemníků pracuje jen pro jednoho pána, kdežto já pro dva, pro Klamma a pro Vallabena.“ – „Ano,“ řekla hostinská, která se už také rozpomněla, a obrátila se ke K.: „Pan Momus pracuje pro dva pány, pro Klamma a pro Vallabena, je tedy dvojnásobným tajemní- kem.“ 130 – „Dokonce dvojnásobným,“ řekl K. a kývl na Моmа, který k němu teď napůl skloněný vzhlédl, asi jako pokývneme na dítě, jež před námi vychvalují. Bylo-li v tom jisté pohrdání, pak buď nebylo zpozorováno, nebo bylo téměř vyžadováno. Zrovna před K., který nebyl ani hoden, aby směl třeba náhodou přijít Klammovi na oči, se tu zeširoka vypočítávají zásluhy člověka z Klammova nejbližšího okolí, a to s nepokrytým úmyslem vynutit K.-ovo uznání a chválu. A přece na to K. neměl ani pomyšlení; on, který se ze všech sil ucházel o jediný Klammův pohled, neměl například valné mínění o postavení takového Моmа, který směl před Klammovými zraky žít, byl dalek všeho obdivu, nebo dokonce závisti, neboť oč on usiloval, nebyla Klammova blízkost sama, nýbrž to, aby se on, K., jenom on, nikdo jiný, dostal se svými a ne jinými přáními ke Klammovi a aby u něho nikoli spočinul, nýbrž prošel kolem něho dál, do zámku. A podíval se na hodinky a řekl: „Teď už ale musím domů.“ Ihned se poměr změnil v Momův prospěch. „Ano, ovšem,“ řekl Momus, „školnické povinnosti volají. Ale chviličku mi ještě musíte věnovat. Jen pár krátkých otázek.“ – „Nechce se mi,“ řekl K. a chystal se zamířit ke dveřím. Momus uhodil jedním spisem o stůl a vstal: „Jménem Klam- movým vás vyzývám, abyste odpověděl na mé otázky.“ – „Jménem Klammovým?“ opakoval K., „cožpak on se stará o mé záležitosti?“ – „To nemohu posoudit,“ řekl Momus, „a vy asi teprve ne; můžeme to tedy
klidně nechat na něm. Vyzývám vás však, z titulu, který mi Klamm propůjčil, abyste zůstal a odpovídal.“ – „Pane zeměměřiči,“ vmísila se do toho hostinská, „dávám si pozor, abych vám ještě dále radila, mé dosavadní rady, míněné sebelíp, jste neslýchaným způsobem odmítl, a sem k panu tajemníkovi jsem přišla jen proto – nemám co skrývat –, abych úřad patřičně zpravila o vašem chování a vašich záměrech a sebe abych navždy zabezpečila před tím, aby vás u mne znovu ubytovali, tak je to mezi námi a tak už to asi zůstane, a řeknu-li teď, co si myslím, pak nikoli proto, abych vám pomohla, nýbrž abych panu tajemníkovi trochu usnadnila obtížný úkol jednat s někým, jako jste vy. Přesto však díky mé naprosté upřímnosti – jinak než upřímně s vámi jednat nedovedu, třebaže to činím s odporem – vám má slova mohou být k užitku, budete- -li jen chtít. Pro ten případ vás upozorňuji, že jediná cesta, jíž se můžete dostat ke Klammovi, vede tady přes protokoly pana tajemníka. Ale nechci přehánět, možná že cesta nevede až ke Klammovi, možná že končí daleko před ním, rozhodující bude, co uzná za vhodné pan tajemník. V každém případě je to však pro vás jediná cesta, která vede směrem ke Klammovi. A této jediné cesty se chcete vzdát jen a jen ze vzdoru?“ – „Ach paní hostinská,“ řekl K., „není to ani jediná cesta, ani nemá větší cenu než ostatní cesty. A vy, pane tajemníku, rozhodujete o tom, zda to, co bych tu řekl, smí nebo nesmí proniknout až ke Klammovi?“ – „Ovšem,“ řekl Momus a podíval se pyšně sklopenýma očima napravo a nalevo, kde nebylo nic k vidění, „k čemu bych byl jinak tajemníkem?“ – „Tak vidíte, paní hostinská,“ řekl K., „nepotřebuji cestu ke Klammovi, nýbrž nejdříve k panu tajemníkovi.“ – „Tuto cestu jsem vám chtěla otevřít,“ řekla hostinská, „nenabídla jsem vám dopoledne, že zařídím, aby vaše prosby došly ke Klammovi? Bylo by se to stalo přes pana tajemníka. Vy však jste to odmítl, a přece vám teď nezbude nic jiného než pouze tato cesta. Samo sebou, že po vašem dnešním po- čínání, po pokusu přepadnout Klamma, má ještě menší naději na úspěch. Avšak tato poslední, nejmenší, mizivá, vlastně už vůbec neexistující naděje je přece jen vaší jedinou nadějí.“ – „Jak to, paní
118
119
Made with FlippingBook - Online magazine maker