Zámek

pánovo roztrpčení nemohu vzbudit, natož abych si zasloužil jeho uznání! A být bez starosti, to už teprve nemohu.“ – „Vyřídím to,“ řekl Barnabáš, dívající se celou dobu kamsi mimo dopis, který by samo- zřejmě stejně nemohl číst, protože ho měl až těsně u nosu. „Ach,“ řekl K., „slibuješ, že to vyřídíš, ale mohu ti to doopravdy věřit? Tolik teď potřebuji důvěryhodného posla, víc než kdy jindy.“ K. se samou netrpělivostí kousal do rtů. „Pane,“ řekl Barnabáš lehce se skláněje, což K. opět málem svedlo, aby mu uvěřil, „já to určitě vyřídím; i to, cos mi uložil posledně, určitě vyřídím.“ – „Cože!“ zvolal K. „Copak jsi to ještě nevyřídil? Copak jsi nebyl druhý den na zámku?“ – „Ne,“ řekl Barnabáš, „tatínek je starý, sám jsi to viděl, a doma bylo zrovna spousta práce, musel jsem pomáhat, teď však půjdu opět brzy na zámek.“ – „Ale co to děláš, ty nepochopitelný člověče!“ zvolal K. „Copak Klammovy záležitosti nemají přednost před všemi ostatními? Máš vznešený úřad posla, a takhle mizerně jej zastáváš? Co je komu po práci tvého otce? Klamm čeká na zprávy, a ty, místo aby ses samým spěchem přetrhl, pustíš se raději do kydání hnoje.“ – „Tatínek je švec,“ řekl Barnabáš, „měl zakázky od Brunsvíka, a já jsem přece tatínkův tovaryš.“ – „Švec – zakázky – Brunsvík,“ zvolal K. zatrpkle, jako by každé to slovo navždy znehodnocoval. „A kdopak tu potřebuje boty na těch věčně prázdných cestách? A co je mi po celé té ševcovině, svěřil jsem ti poselství, ne abys je zapomněl a popletl u verpánku, nýbrž abys je okamžitě zanesl pánovi.“ K. se trošku uklidnil, když ho napadlo, že Klamm celou tu dobu prav- děpodobně nebyl na zámku, nýbrž v Panském hostinci, ale Barnabáš ho nanovo podráždil, když se jal odříkávat K.-ovu první zprávu na důkaz, že si ji dobře pamatuje. „Dost, nechci nic vědět,“ řekl K. „Nezlob se na mne, pane,“ řekl Barnabáš, a jako by chtěl K. nevědomky potrestat, odvrátil od něho oči a klopil je, ale spíš to bylo z úleku nad K.-ovým křikem. „Nezlobím se na tebe,“ řekl K. a jeho pobouření se teď obrátilo proti němu samému. „Na tebe ne, ale je pro mne velice zlé mít pro ty nejdůležitější věci jen takového posla.“ – „Podívej se,“ řekl Barnabáš a zdálo se, že na obranu své cti posla říká víc, než smí, „Klamm přece na

zprávy nečeká, mívá dokonce zlost, když přijdu, ,zas už nové zprávy,‘ povídal jednou, a většinou vstane, jak mě vidí přicházet, odejde do vedlejší místnosti a ani mě nepřijme. Není také stanoveno, že mám přijít s každým vzkazem ihned, kdyby to bylo stanoveno, přišel bych samozřejmě hned, ale nic o tom ustanoveno není, a kdybych nepřišel vůbec, ani by mě neupomínali. Když donesu nějaký vzkaz, dělám to dobrovolně.“ – „Dobrá,“ řekl K., pohlížeje zkoumavě na Barnabáše a schválně si nevšímaje pomocníků, kteří střídavě pomalu povylézali Barnabášovi za zády jako z propadliště a rychle zase mizeli s tichým hvízdnutím napodobujícím vítr, jako by je pohled na K. vylekal, takhle se bavili už dlouho, „jak to u Klamma chodí, to nevím; pochybuji ale, že by ses tam tak vyznal, a i kdyby ses vyznal, tyto věci bychom nemohli napravit. Vzkaz ale doručit můžeš, a o to tě žádám. Docela krátký vzkaz. Můžeš jej doručit hned zítra a hned zítra mi sdělit odpověď nebo alespoň vyřídit, jak jsi byl přijat? Můžeš a chceš to udělat? Mělo by to pro mne velkou cenu. A snad se mi pak naskytne příležitost, abych ti jaksepatří poděkoval, nebo máš snad už dnes nějaké přání, které bych ti mohl splnit?“ – „Určitě ten úkol splním,“ řekl Barnabáš. „A chceš si dát tu námahu a splnit ho co možná nejlíp, předat ho přímo Klammovi, přímo od Klamma převzít odpověď, a to všechno hned, zítra, ještě dopoledne, chceš to udělat?“ – „Udělám, co budu moci,“ řekl Barnabáš, „ale to dělám vždycky.“ – „Nebudeme se teď už o to přít,“ řekl K., „je to tvůj úkol: Zeměměřič prosí pana Klamma, aby mu dovolil osobně s ním promluvit, předem přijímá každou podmínku, na niž by bylo toto povolení vázáno. Je nucen o to žádat proto, že zatím všichni prostředníci naprosto selhali, jako důkaz uvádí, že dosud nevykonal ani tu nejmenší zeměměřičskou práci, a podle sdělení starosty obce ji ani nikdy vyko- návat nebude, v zoufalství a studu dnes proto četl dopis pana přednosty, pouze osobní slyšení u pana přednosty tu může pomoci. Zeměměřič si je vědom, jak mnoho žádá, ale vynasnaží se, aby pan přednosta pocítil jeho vyrušování co nejméně, podřídí se jakémukoli časovému omezení i stanovení počtu slov, jichž smí v rozmluvě použít, se hodlá podřídit,

128

129

Made with FlippingBook - Online magazine maker