Zámek

bude-li to považováno za nutné, má za to, že vystačí i s deseti slovy. V nejhlubší úctě a vrcholné netrpělivosti očekává rozhodnutí.“ K. při řeči zapomněl na všechno, jako by stál před Klammovými dveřmi a hovořil s dveřníkem. „Je to mnohem delší, než jsem myslel,“ řekl pak, „avšak musíš to vyřídit ústně, dopis psát nechci, ostatně nastoupil by stejně nekonečnou cestu jako spisy.“ Načmáral to tedy jen pro Barnabáše na zádech jednoho z pomocníků na kus papíru, zatímco druhý svítil, avšak mohl to psát už podle diktátu Barnabáše, jenž si vše zapamatoval a se školáckou přesností odříkával, nevšímaje si chybného napovídání pomocníků. „Tvá paměť je neobyčejná,“ řekl K. a podal mu papír, „teď však prosím prokaž, že jsi neobyčejný i v jiných věcech. A co přání? Nemáš žádná? Upřímně řečeno, s ohledem na mé poselství by mě trochu uklidnilo, kdybys nějaká měl.“ Nejdříve Barnabáš mlčel, pak řekl: „Mé sestry tě nechají pozdravovat.“ – „Tvé sestry,“ řekl K., „ovšem, ta velká, statná děvčata.“ – „Obě tě nechají pozdravovat, zvlášť Amálie,“ řekl Barnabáš, „ona mi dnes taky ze zámku přinesla dopis pro tebe.“ Drže se především tohoto sdělení, zeptal se K.: „Nemohla by taky zanést můj vzkaz na zámek? Nebo nemohli byste jít oba a zkusit štěstí spolu?“ – „Amálie nesmí do kanceláří,“ řekl Barnabáš, „jinak by to jistě ráda udělala.“ – „Možná že k vám zítra zajdu,“ řekl K., „jenom přijď dřív s odpovědí. Čekám na tebe ve škole. Pozdravuj ode mne sestry.“ Zdálo se, že K.-ův slib Barnabáše potěšil, když si podali na rozloučenou ruce, dotkl se ještě K.-ova ramene. K. bral ten dotyk – s úsměvem ovšem – jako vyznamenání, jako by teď bylo všechno zase jako tenkrát, kdy Barnabáš poprvé v plném lesku vstoupil mezi sedláky do lokálu. O něco spokojenější dovolil, aby si pomocníci cestou domů dělali, co chtějí.

11/ VE ŠKOLE

C elý prokřehlý dorazil domů, všude bylo tma, svíčky v lucernách dohořely, veden pomocníky, kteří se tu již vyznali, dotápal do jedné z tříd. „První chvályhodná věc, kterou jste vykonali,“ řekl připomínaje si Klammův dopis, Frída z kouta v polospánku křikla: „Nechte K. spát! Nerušte ho!“ Tolik K. zaměstnával její myšlenky, i když ji už zmohla ospalost a nevydržela na něj čekat. Rozsvítili, nemohli ovšem dostatečně vytáhnout knot, neboť v lampě bylo velmi málo petroleje. Mladá domácnost měla ještě všelijaké nedostatky. Bylo sice zatopeno, ale veliká místnost, jíž se používalo také k tělocviku – tělo- cvičné nářadí stálo kolem dokola a viselo od stropu –, už spotřebovala všechnu zásobu dřeva, také v ní předtím bylo příjemné teplo, jak K. ujišťovali, bohužel však zase úplně vychladla. V kůlně sice byly velké zásoby dřeva, jenže kůlna byla zavřená a klíč měl učitel, který povolil brát dříví jen na topení ve vyučovací době. Dalo by se to snést, kdyby tu byly postele, kam by si člověk zalezl. Ale nebylo tu nic než jeden jediný slamník, sice čistě povlečený Frídiným vlněným šátkem, to se muselo uznat, ale peřiny žádné, jen dvě hrubé, tuhé pokrývky, které nehřály. A i po tom ubohém slamníku se žádostivě dívali pomocníci, ovšem bez nejmenší naděje, že by na něj kdy směli ulehnout. S obavami se Frída dívala na K.; že dovede útulně zařídit i tu nejubožejší místnost, dokázala už v hospodě U Mostu, ale tady, úplně bez prostředků, se už

130

131

Made with FlippingBook - Online magazine maker