Zámek

zastrašit tím, že neustále třískala pravítkem do stolu, až hlava brněla. Když se K. a Frída oblékli, nejenže museli rozkazy a štulci nutit k oblékání pomocníky, kteří byli z těch událostí celí pryč, ale dokonce je museli zčásti sami obléci. Potom, když byli všichni hotovi, rozdělil K. nejbližší práce: Pomocníci dojdou pro dříví a zatopí, nejprve však v druhé učebně, odkud ještě hrozilo veliké nebezpečí – neboť tam už pravděpodobně byl učitel –, Frída utře podlahu a K. donese vodu a dá do pořádku to ostatní, na snídani zatím nebylo ani pomyšlení. Aby si K. udělal všeobecnou představu o učitelčině náladě, hodlal vyjít první, ostatní ho měli následovat, teprve až je zavolá, zařídil to tak jednak proto, že nechtěl, aby se situace předem zhoršila pro nějaké hlouposti pomocníků, a jednak proto, že chtěl pokud možno ušetřit Frídu, neboť ona byla ctižádostivá, on ne, ona byla citlivá, on ne, ona měla na mysli jen přítomné drobné ohavnosti, on však Barnabáše a budoucnost. Frída naslouchala jeho příkazům, skoro z něho nespouštěla oči. Sotva vyšel, zvolala učitelka za smíchu všech dětí, který pak už vůbec neustal: „Tak už se pán vyspal?“ A když si toho K. nevšímal – nebyla to ve skutečnosti opravdová otáz- ka –, nýbrž zamířil k umyvadlu, otázala se učitelka: „Co jste to udělali mé Mindě?“ Veliká, stará, tlustá kočka se líně rozvalovala na stole a učitelka prohlížela její tlapku, zřejmě trochu poraněnou. Přece měla tedy Frída pravdu, tato kočka na ni sice neskočila, neboť skákat už asi vůbec nemůže, ale přelezla ji, polekala se přítomnosti lidí v tomto jinak prázdném domě, rychle se schovala a v nezvyklém spěchu se poranila. K. se to snažil učitelce klidně vyložit, ona však se držela jen výsledku a řekla: „Nu ano, poranili jste ji, tím jste se tu uvedli. Jen se podívejte!“ a zavolala K. ke katedře, ukázala mu tlapku, a než se nadál, škrábla ho kočičími drápy po hřbetě ruky; drápy byly sice už tupé, avšak učitelka, neohlížejíc se tentokrát na kočku, přitlačila tak, že po nich přece jen zůstaly krvavé šrámy. „A teď si jděte po své práci,“ řekla netrpělivě a znovu se sklonila ke kočce. Frída, která s pomocníky přihlížela za bradly, při pohledu na krev vykřikla. K. ukázal ruku dětem a řekl: „Podívejte se, to mi udělala zlá, zákeřná kočka.“ Neřekl to ovšem kvůli dětem, jejichž křik

a smích byl už tak samozřejmý, že nepotřeboval žádné další příležitosti či podnětu a žádné slovo jím nemohlo proniknout nebo zapůsobit na ně. Poněvadž však i učitelka v odpověď na tu urážku po něm jen mrskla kosým pohledem a dále se zabývala kočkou, takže první nával vzteku se zdál být tím krvavým trestem ukojen, zavolal K. na Frídu a pomocníky a začalo se s prací. Když K. vynesl vědro se špinavou vodou, přinesl čistou vodu a jal se zametat třídu, vystoupil z jedné lavice asi dvanáctiletý chlapec, dotkl se jeho ruky a řekl něco, čemu v tom velkém hluku nebylo vůbec rozumět. Vtom náhle všechen hluk ustal, K. se otočil. Stalo se to, čeho se celé ráno obával. Ve dveřích stál učitel, každou rukou ten mužík držel za límec jednoho pomocníka. Chytil je asi, jak šli pro dříví, neboť vykřikoval mohutným hlasem a každé slovo odděloval pauzou: „Kdo se opovážil vloupat do dřevníku? Kde je ten chlap, ať ho rozdrtím?“ Tu vstala Frída z podlahy, již pracně drhla učitelce u nohou, podívala se po K., jako by chtěla nabrat síly, a pravila, přičemž v jejím pohledu i postoji bylo něco z její bývalé převahy: „To jsem udělala já, pane učiteli. Nevěděla jsem si jinak rady. Mělo-li být ráno ve třídách zatopeno, bylo třeba otevřít dřevník, jít si k vám v noci pro klíč jsem si netroufala, můj snoubenec byl v Panském hostinci, bylo možné, že tam zůstane přes noc, musela jsem se tedy rozhodnout sama. Jestli jsem udělala něco nesprávného, promiňte mi mou nezkušenost. Dostala jsem už od snoubence dost vyhubováno, když uviděl, co se stalo. Dokonce mi zakázal ráno zatopit, jelikož si myslel, že jste uzamčením dřevníku dal najevo, že si nepřejete, aby se topilo, dokud sám nepřijdete. Za to, že není zatopeno, může tedy on, ale že je vypáčený dřevník, to je má vina.“ – „Kdo vyrazil dveře?“ zeptal se učitel pomocníků, kteří se stále ještě marně snažili vytrhnout z jeho sevření. „Pán,“ řekli oba, a aby nebylo pochyb, ukázali na K. Frída se zasmála a její smích se zdál ještě prů- kaznější než její slova, pak do vědra začala ždímat hadr, jímž myla podlahu, jako by jejím vysvětlením byl případ skoncován a výpovědi pomocníků jako by byly jen dodatečný žert, až když opět zaklekla

138

139

Made with FlippingBook - Online magazine maker