podezdívku, odkud také, ovšem jen zdálky, lépe viděli do světnice, přidržujíce se mříží pobíhali sem a tam, potom se opět zastavili a úpěn- livě natahovali ke K. sepjaté ruce. Vyváděli tak dlouho, neohlížejíce se na marnost své námahy; počínali si jako zaslepení, nepřestali podle všeho ani tehdy, když K. stáhl závěs, aby se na ně nemusel dívat. V setmělé místnosti K. přistoupil k bradlům, aby se podíval po Frídě. Jak na ni pohlédl, vstala, urovnala si vlasy, otřela obličej a mlčky se hotovila uvařit kávu. Ačkoli věděla o všem, oznámil jí K. výslovně, že pomocníky propustil. Přikývla pouze. K. seděl v jedné lavici a sledoval její unavené pohyby. Bývala to svěžest a ráznost, co drobnému tělu dodávalo krásy; teď byla ta krása ta tam. Stačilo pár dní společného života s K. Práce ve výčepu nebyla lehká, ale patrně se pro ni přece jen víc hodila. Anebo bylo pravou příčinou jejího chátrání odloučení od Klamma? Klammova blízkost ji učinila tak nepochopitelně svůdnou, touto svůdností strhla K. a teď v jeho náručí uvadala. 139 „Frído,“ řekl K. Okamžitě odložila mlýnek na kávu a přisedla k němu do lavice. „Zlobíš se na mne?“ zeptala se. „Ne,“ řekl K., „myslím, že nemůžeš jinak. Žila sis tak spokojeně v Panském hostinci. Měl jsem tě tam nechat.“ – „Ano,“ řekla Frída a smutně se dívala před sebe, „měls mě tam nechat. Nejsem hodna toho, abych s tebou žila. Kdyby ses ode mne osvobodil, dosáhl bys možná všeho, co si přeješ. Z ohledu na mne se podrobuješ tomu tyranskému učiteli, vykonáváš tohle podřadné místo, pracně se ucházíš o rozmluvu s Klammem. Všechno pro mne, a já ti to ještě zle oplácím.“ – „Ne,“ řekl K. a chlácholivě ji objal paží, 140 „to všechno jsou maličkosti, které mě nebolí, a ke Klammovi nechci přece jen kvůli tobě. A co všechno tys učinila pro mne! Než jsem tě znal, chodil jsem tu jako v bludišti. Nikdo mě nepřijal, a komu jsem se vnutil, ten se mě rychle hleděl zbavit. A když už bych byl někde málem našel klid, zas tu byl někdo, před kým jsem prchal, třeba Barnabášovi lidé.“ – „Tys před nimi prchal? Vážně? Miláčku!“ zvolala Frída najednou živě a po jeho váhavém ano znovu upadla do své skleslosti. Ale i K. už ztratil odhodlání vypočítávat, jak se pro něj spojením s Frídou všechno
12/ POMOCNÍCI
S otva byli všichni pryč, řekl K. pomocníkům: „Jděte ven!“ Zmateni tímto nečekaným rozkazem poslechli, ale jak za nimi K. zamkl, chtěli zase zpátky, kňučeli venku a klepali na dveře. „Jste propuštěni!“ zvolal K. „Nikdy vás už nepřijmu k sobě do služby.“ To si ovšem nechtěli dát líbit a jali se bušit a kopat do dveří. „Zpátky k tobě, pane!“ volali, jako by on byl souší a oni tonuli v povodni. Ale K. neměl slitování, netrpělivě čekal, až nesnesitelný hluk donutí učitele zasáhnout. Stalo se to brzy. „Pusťte své zatracené pomocníky dovnitř!“ křičel učitel. „Propustil jsem je!“ křičel K. v odpověď, učiteli se tak mimo jiné naznačovalo, jak to vypadá, je-li někdo dost silný, aby výpověď nejen dal, ale také ji uskutečnil. Učitel se teď pokoušel upokojit pomocníky po dobrém, mají prý v klidu počkat, nakonec je K. bude muset pustit dovnitř. Pak odešel. A snad by už bylo ticho, kdyby na ně zase K. nezačal pokřikovat, že teď jsou deãnitivně propuštěni a nemají nejmenší naději, že budou opět přijati. Nato začali znovu hlučet jako předtím. Opět přišel učitel, ale teď už s nimi nevyjednával, nýbrž vyhnal je z domu nejspíš onou obávanou rákoskou. Za chvíli se objevili za okny tělocvičny, klepali na sklo a křičeli, ale slovům nebylo rozumět. Ani tam však nezůstali dlouho, nemohli v tom hlubokém sněhu poskakovat, jak si žádala jejich neklidná povaha. Hnali se proto k mřížovému plotu školní zahrady, vyskočili na kamennou
144
145
Made with FlippingBook - Online magazine maker