obrátilo k dobrému. Pomalu odtáhl ruku a chvilku seděli mlčky, až pak Frída, jako by jí K.-ova paže dodávala teplo, které již nemůže postrádat, řekla: „Nesnesu ten život zde. Jestli si mě chceš udržet, musíme se vystěhovat, kamkoli, do jižní Francie, do Španělska.“ – „Vystěhovat se nemohu,“ řekl K., „přišel jsem sem, abych zde zůstal. Zůstanu zde.“ A v rozporu, který se ani nenamáhal vysvětlit, dodal jako pro sebe: „Co jiného by mě sem do té pustiny mohlo lákat než touha zůstat zde.“ Pak řekl: „Ale i ty tu chceš zůstat, je to přece tvá zem. Jen Klamm ti chybí, a to tě přivádí na zoufalé myšlenky.“ – „Klamm že mi chybí?“ zeptala se Frída. „Je to tu přeplněné Klammem, je tu překlammováno; chci pryč, abych mu unikla. Nechybí mi Klamm, nýbrž ty, kvůli tobě chci pryč; protože se tě tady, kde po mně všichni pasou, nemohu nasytit. 141 Kéž by mě raději připravili o tu pěknou tvářičku, kéž bych raději měla ubohé tělo, abych mohla žít s tebou v klidu.“ K. z toho vyrozuměl jen jediné. „Klamm je s tebou pořád ještě je ve spojení?“ zeptal se hned. „Volá tě?“ – „O Klammovi nic nevím,“ řekla Frída, „mluvím teď o těch druhých, například o pomocnících.“ – „Á, pomocníci!“ řekl K. překvapeně. „Dovolují si na tebe?“ – „Copak sis toho nevšiml?“ zeptala se Frída. „Ne,“ řekl K. a marně se rozpomínal na podrobnosti, „dotěrní a smyslní kluci to ovšem jsou, ale že by si na tebe troufali, to jsem nepozoroval.“ – „Ne?“ řekla Frída. „Nevšiml sis, jak nebyli k odehnání z našeho pokoje v hospodě U Mostu, jak žárlivě střežili naše styky, jak nakonec jeden lehl na mé místo na slamníku, jak teď vypovídali proti tobě, aby tě vystrnadili, zničili a aby mohli být se mnou sami? Ty sis toho nevšiml?“ K. se díval na Frídu a neodpovídal. Ty žaloby na pomocníky byly asi oprávněné, ale daly se také všechny vykládat mnohem nevinněji, z celé jejich směšné, dětinské, roztěkané, neukázněné povahy. A nemluvilo snad proti jejich obvinění i to, že se vždycky snažili chodit všude s K. a nezůstávat s Frídou? K. nadhodil něco v tom smyslu. „Pokry- tectví,“ řekla Frída, „tys to neprohlédl? A proč jsi je pak vůbec vyháněl, když ne z těchto důvodů?“ A šla k oknu, poodhrnula závěs, vyhlédla ven a pak přivolala K. Pořád ještě byli pomocníci venku u plotu, a ačkoli už
byli zjevně unaveni, přece jen čas od času sebrali síly a žadonivě vztahovali ruce ke škole. Jeden si napíchl vzadu kabát na tyčku plotu, aby se nemusel pořád držet. „Chudáci! Chudáci!“ řekla Frída. 142 „Proč jsem je vyhnal?“ zeptal se K. „Bezprostřední pohnutkou jsi byla ty.“ – „Já?“ zeptala se Frída, aniž odvrátila oči od okna. „Tvé příliš přívětivé chování k pomocníkům,“ řekl K., „to, že jsi jim promíjela jejich nezpůsoby, že ses jim smála, hladila je po vlasech, že jsi s nimi stále tak cítila, ,chudáci, chudáci‘, říkáš zase, a nakonec ten poslední případ, kdy jsi mnou klidně vykoupila pomoc- níky od výprasku.“ – „To je ono,“ řekla Frída, „o tom přece mluvím, to je to, co mě dělá nešťastnou, co mě od tebe oddaluje, a přitom nevím o žádném větším štěstí pro sebe než být s tebou, ustavičně, bez přestání, bez konce, a přitom se mi ve snu zdá, že tu na zemi není jediné klidné místo pro naši lásku, ve vsi ani nikde jinde, a představuji si proto hrob, hluboký a těsný, tam se objímáme jako v kleštích, já skrývám tvář na tvých prsou, ty svou na mých a nikdy nás už nikdo nespatří. Kdežto tady – podívej se na pomocníky! Oni nespínají ruce k tobě, nýbrž ke mně.“ – „A nedívám se po nich já, nýbrž ty,“ řekl K. „Samozřejmě já,“ řekla Frída skoro rozzlobeně, „o tom přece pořád mluvím. Co by na tom jinak bylo, že za mnou pomocníci běhají, i když jsou to Klammovi vyslanci.“ – „Klammovi vyslanci,“ řekl K., jehož toto označení, jakkoli mu hned připadalo přirozené, přece jen značně překvapilo. „Klammovi vyslanci, ovšem,“ řekla Frída, „i když jimi jsou, přece jen jsou to zároveň hloupí kluci, které je potřeba vychovávat metlou. Jací oškliví, černí kluci to jsou! A jak je mi protivný ten protiklad mezi jejich tvářemi, podle nichž vypadají na dospělé, skoro na studenty, a jejich dětinsky potrhlým chováním! Myslíš, že to nevidím? Stydím se za ně. Ale to je právě to, neodpuzují mě, nýbrž se za ně stydím. Pořád se po nich musím dívat. Když by bylo třeba se na ně zlobit, musím se smát. Když by jim člověk měl nabít, já je musím pohladit po vlasech. A když vedle tebe v noci ležím, nemohu spát a musím se přes tebe dívat, jak jeden, pevně zabalený do přikrývky, spí, a druhý klečí před otevřenými kamny
148
149
Made with FlippingBook - Online magazine maker