a přikládá, a já se musím předklonit, až tě skoro probudím. A žádná kočka mě neleká – ach, znám přece kočky a znám neklidné, ustavičně rušené dřímání ve výčepu –, neleká mě kočka, 143 já sama si vymýšlím hrůzy. A nemusí to být žádná kočičí nestvůra, vytrhnu se při sebe- menším šelestu. Nejdřív se bojím, že se vzbudíš a se vším bude konec, a potom zase vyskočím a zapálím svíčku, aby ses jen rychle vzbudil a ochránil mě.“ – „O tom všem jsem nic nevěděl,“ řekl K., „jen v tušení všeho toho jsem je vyhnal, teď jsou ale pryč, teď je snad všechno zase v pořádku.“ – „Ano, konečně jsou pryč,“ řekla Frída, ale tvář měla ztrápe- nou, nikoli radostnou, „jenom nevíme, kdo jsou. Vyslanci Klammovi, říkám jim tak sama pro sebe žertem, ale třeba jsou jimi doopravdy. Jejich oči, prostomyslné, a přece jiskřící oči, mi nějak připomínají Klammovy oči, ano, to je ono, Klammův pohled je to, co na mne někdy zasvítí z jejich očí. A proto není pravda, když říkám, že se za ně stydím. Jen bych chtěla, aby to tak bylo. Vím sice, že jinde a u jiných lidí by totéž chování bylo hloupé a pohoršující, u nich tomu tak není, s úctou a obdivem se dívám na jejich hloupnutí. Jsou-li to však Klammovi vyslanci, kdo nás od nich osvobodí, a bylo by pak vůbec dobře, abychom od nich byli osvobozeni? Neměl bys pro ně naopak rychle doběhnout a být šťastný, jestliže ještě přijdou?“ – „Chceš, abych je pustil zase dovnitř?“ zeptal se K. „Ne, ne,“ řekla Frída, „nic nechci méně než to. Pohled na ně, kdyby se sem vřítili, jejich radost, že mě zase vidí, jejich dětinské poskakování a mužsky se napřahující ruce, to všechno bych snad vůbec nesnesla. Když si pak ale zase pomyslím, že zatvrdíš-li se vůči nim trvale, odepřeš třeba samotnému Klammovi přístup k sobě, tak bych tě ráda všemi prostředky ochránila před následky takového počínání. V tom případě bych chtěla, abys je sem vpustil. V tom případě sem s nimi! Na mne neber ohledy, co na mně záleží! Budu se bránit, pokud to půjde; i kdybych však měla podlehnout, podlehnu, ale pak s vědomím, že i to se stalo pro tebe.“ – „Posiluješ mě v mém úsudku, pokud jde o pomocníky,“ řekl K., „nikdy sem nevstoupí s mým svole- ním. Že jsem je dostal ven, dokazuje přece, že za jistých okolností je lze
zvládnout, a tudíž že v podstatě s Klammem nemají nic společného. Teprve včera jsem dostal od Klamma dopis, z něhož vysvítá, že Klamm je o pomocnících zcela špatně zpraven, a z toho je nutno opět vyvodit, že mu jsou naprosto lhostejní, neboť kdyby mu nebyli lhostejní, určitě by si o nich mohl opatřit přesné zprávy. Že ty však v nich vidíš Klamma, nedokazuje nic, neboť bohužel stále ještě jsi pod vlivem hostinské a vidíš Klamma všude. Stále ještě jsi Klammovou milenkou, zdaleka ještě ne mou ženou. Někdy mě to velmi rmoutí, je mi pak, jako bych byl všechno ztratil, mám pocit, jako bych právě teprve přišel do vsi, ne však pln nadějí jako tehdy ve skutečnosti, nýbrž s vědomím, že mě očekávají jen zklamání a že budu muset okusit jedno zklamání za druhým až do dna. Ale to se stává jen někdy,“ dodal K. s úsměvem, když viděl, jak se Frída pod jeho slovy hroutí, „a v podstatě to dokazuje i něco dobrého, totiž co pro mne znamenáš. A když mě teď vybízíš, abych volil mezi tebou a pomocníky, pak pomocníci již prohráli. Co je to za nápad volit mezi tebou a pomocníky! Teď se jich už však chci deãnitivně zbavit, ve slovech i myšlenkách. Kdoví, jestli ta slabost, která nás oba přepadla, nepochází z toho, že jsme pořád ještě nesnídali?“ – „Možná,“ řekla Frída s unaveným úsměvem a pustila se do práce. Také K. se opět chopil koštěte.
150
151
Made with FlippingBook - Online magazine maker