napít horké dobré kávy, celý ožil a rozvázal a začal se horlivě a naléhavě vyptávat, jako by chtěl v rychlosti vyzvědět to nejhlavnější a mohl pak samostatně převzít rozhodování za K. a za Frídu. V celé jeho bytosti bylo cosi velitelského, co se mísilo s jeho dětskou nevinností, že se mu člověk, napůl doopravdy, napůl žertem, rád podřídil. V každém případě zaujal veškerou jejich pozornost, s prací byli hotovi, snídaně se protahovala. Ačkoli seděl v lavici, K. na katedře a Frída vedle na židli, vypadalo to, jako by Jeník byl učitelem, jako by zkoušel a posuzoval odpovědi, lehký úsměv kolem jeho měkkých úst jako by naznačoval, že dobře ví, že je to jen hra, avšak o to vážněji bral celou věc, možná že to vůbec nebyl úsměv, nýbrž dětská blaženost, která mu hrála kolem rtů. Teprve nápadně pozdě přiznal, že K. zná už od doby, co jednou zašel k Lasemannovým. K. to potěšilo. „Ty sis tenkrát hrál u nohou té paní?“ zeptal se. 145 „Ano,“ řekl Jeník, „to je moje maminka.“ A teď musel vyprá- vět o matce, avšak byl přitom rozpačitý a začal teprve po několikerém vybídnutí, přece jen se ukázalo, že je to chlapeček, z něhož sice občas, zvlášť když se vyptává, zdánlivě promlouvá energický, moudrý, prozíravý muž, snad v předtuše budoucnosti, možná však také, že to je smyslový klam neklidných a napjatých posluchačů, jenže ten muž se pak rázem promění ve školáka, který některým otázkám vůbec nero- zumí, jiné pochopí nesprávně, a který si s dětskou bezohledností mluví tiše sám pro sebe, i když je na tu chybu co chvíli upozorňován, a který konečně jako z trucu na některé naléhavé otázky vůbec mlčí, a to beze všech rozpaků, čehož by dospělý nikdy nebyl schopen. Vůbec se zdálo, jako by podle něho jen on sám měl dovoleno klást otázky, kdežto ptají- -li se druzí, překračují nějaký předpis a maří čas. Dovedl potom dlouho zticha sedět, s tělem napřímeným, hlavou skloněnou, s našpuleným spodním rtem. Frídě se to tak líbilo, že mu každou chvíli kladla otázky, od nichž si slibovala, že ho takto umlčí, také se jí to někdy podařilo, avšak K. to zlobilo. Vcelku se toho dověděli málo, maminka trochu stůně, ale nebylo jasné, jakou nemoc má, dítě, které tehdy paní Brunsvíková držela na klíně, byla Jeníkova sestra, která se jmenuje Frída
13/ JENÍK
P o chvilce se ozvalo slabé zaklepání. „Barnabáš!“ vykřikl K., odhodil koště a několika skoky byl u dveří. Frída se na něj zadívala, vyděšená spíš tím jménem než vším ostatním. Ne- jistýma rukama nemohl K. starý zámek hned odemknout. „Už otvírám,“ opakoval pořád, místo aby se zeptal, kdo vlastně klepe. A pak zůstal stát, když dokořán otevřenými dveřmi nevešel Barnabáš, nýbrž hošík, který ho chtěl už jednou předtím oslovit. Ale K. se na něho nechtěl rozpomínat. „Copak tu chceš?“ řekl. „Vyučování je vedle.“ – „Jdu od- tamtud,“ řekl chlapec a velkýma hnědýma očima se klidně díval na K., stál tu vzpřímeně s pažemi těsně u těla. „Tak co chceš? Honem!“ řekl K. a trochu se předklonil, neboť chlapec mluvil příliš potichu. „Mohu ti pomoci?“ zeptal se chlapec. „Chce nám pomoci,“ řekl K. Frídě 144 a pak chlapci: „Jakpak se jmenuješ?“ – „Jan Brunsvík,“ řekl chlapec, „žák čtvrté třídy, syn Oty Brunsvíka, mistra obuvnického, v Magdalenině ulici.“ – „Podívejme se, Brunsvík se jmenuješ,“ řekl K., a už byl přívětivější. Ukázalo se, že Jeníka tak rozčílily krvavé šrámy, jimiž učitelka K. roz- drápla ruku, že si v tu chvíli umínil, že bude K. pomáhat. O své vůli, přes nebezpečí přísného trestu, vytratil se teď jako dezertér z vedlejší místnosti. Snad byl pod vlivem hlavně takovýchto chlapeckých představ. Jim také odpovídala vážnost všeho jeho počínání. Pouze zpočátku mu bránila ostýchavost, brzy si však na K. a Frídu zvykl, a když pak dostal
152
153
Made with FlippingBook - Online magazine maker