Celkem vzato, odpovídal zámek, tak jak se zdálky jevil, K.-ovým představám. Nebyl to ani starobylý rytířský hrad, ani nová honosná budova, nýbrž protáhlá stavba, skládající se z několika málo dvou- patrových a spousty nízkých, na sebe natlačených stavení; kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připadat jako městečko. Jen jedinou věž viděl K., nebylo poznat, jestli patří k obytné budově, nebo ke kostelu. Kroužila kolem ní hejna vran. S očima upřenýma k zámku kráčel K. dál, o nic jiného 12 se nestaral. Ale když se přiblížil blíž, byl zámkem zklamán, přece jen měl před sebou pouze hodně ubohé městečko, shluk několika venkovských domků, pozoruhodných leda tím, že snad všecko tu bylo vystavěno z kamene, ale nátěr už dávno oprýskal a kámen jako by se drolil. K. si letmo připomněl své rodné městečko, to si s tímhle údajným zámkem v ničem nezadalo, a kdyby mu bylo šlo jen o prohlídku, 13 ani by se mu to dlouhé putování nevyplatilo a bývalo by rozumnější podívat se zas jednou domů, kam se už takovou dobu nedostal. A v duchu srovnával kostelní věž u nich doma s věží nahoře na kopci. Ta doma, jistá, odvážná, přímá, omlazená širokou střechou nahoře, uzavřená červenými taškami, pozemská stavba – jako bychom dokázali stavět něco jiného –, ale s vyšším cílem, než jaký má shluk nízkých domů, a s jasnějším výrazem, než jaký má kalný všední den. Věž tady na kopci – jediná, kterou bylo vidět – patří, jak se teď ukázalo, k nějakému obytnému domu, snad k hlavnímu zámeckému traktu, fádní okrouhlá stavba, zčásti milosrdně zarostlá břečťanem, s malými okénky, která se teď leskla ve slunci – mělo to v sobě něco šíleného –, a s arkýřovitým zakončením, jehož cimbuří se nejistě, nepravidelně, zubatě zarývalo do modrého nebe, jako by je tam načrtla bojácná či nedbalá dětská ruka. Vypadalo to, jako kdyby trudnomyslný obyvatel domu, jehož by vlastně měli zamknout někde v nejodlehlejším pokoji, prorazil střechu a vztyčil se, aby ho všichni viděli. K. se znovu zastavil, jako kdyby mu klid měl zbystřit soudnost. Byl však vyrušen. Za kostelem, u něhož stanul – vlastně to byla jen kaple
rozšířená do tvaru stodoly, aby stačila pojmout obec věřících –, stála škola. Nízké, podlouhlé stavení, v němž se podivuhodně spojovalo provizorium se starobylostí, bylo obklopeno zamřížovanou zahradou, která se teď podobala zasněženému poli. Zrovna vyšly ven děti s učitelem. V hustém hloučku, nespouštějíce z něho oči, brebentily na něho bez ustání ze všech stran. K. z jejich drmolení nerozuměl ani slovo. Učitel, mladý, drobný, úzký v ramenou, ale vůbec ne směšný, velice vzpřímený, už zdálky zpozoroval K., který byl zajisté kromě jeho skupinky široko daleko jediný člověk. K. pozdravil první, byl cizinec, a nadto mužíček působil velice panovačně. „Dobrý den, pane učiteli,“ řekl. Jako na povel děti zmlkly, náhlé ticho připravující jeho slova se učiteli patrně zamlouvalo. „Pán si prohlíží zámek?“ zeptal se přívětivěji, než K. čekal, ale takovým tónem, 14 jako by nebyl srozuměn s K.-ovým počínáním. „Ano,“ řekl K., „jsem tu cizí, dorazil jsem teprve včerejšího večera.“ – „Nelíbí se vám zámek?“ zeptal se učitel rychle. „Cože?“ otázal se K. trochu zaraženě a opakoval otázku mírněji: „Jestli se mi líbí zámek? 15 Proč myslíte, že by se mi neměl líbit?“ – „Nikomu cizímu se nelíbí,“ řekl učitel. 16 Aby neřekl něco nevhodného, zavedl K. 17 řeč jinam: „Vy nejspíš znáte hraběte?“ – „Neznám,“ řekl učitel a chtěl se odvrátit. Ale K. nepovolil a ptal se dál: „Jak to? Vy neznáte hraběte?“ – „Jak bych ho měl znát,“ řekl učitel potichu a nahlas dodal francouzsky: „Mějte ohled na ty nevinné děti.“ K. usoudil, že teď má právo se zeptat: 18 „Mohl bych vás, pane učiteli, někdy navštívit? Zůstanu tu delší dobu a už teď se cítím trochu opuštěný, k sedlákům nepatřím a do zámku asi taky ne.“ – „Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl,“ řekl učitel. „To je možné,“ řekl K., „to na mé situaci nic nemění. Mohu k vám někdy zajít?“ – „Bydlím v Labutí ulici u řezníka.“ Bylo to sice spíš udání adresy než pozvání, ale K. přesto řekl: „Dobrá, přijdu.“ Učitel kývl a pokračoval dál s houfem dětí, 19 které se hned zase daly do křiku. Brzy se ztratili v příkře se svažující uličce. Ale K. byl nesvůj, 20 ten rozhovor ho podráždil. Poprvé od chvíle, co přišel, pocítil opravdovou únavu. Dlouhá cesta sem jako by se ho
12
13
Made with FlippingBook - Online magazine maker