měly zčásti nově přešité, zvláště Amáliiny šaty byly krásné, bílou blůzu měla vpředu bohatě nabranou, jednu řadu krajek nad druhou, matka jí tehdy na to půjčila všechny své krajky, záviděla jsem jí tenkrát a pro- plakala jsem před slavností polovinu noci. Teprve když se na nás ráno přišla podívat hostinská z hospody U Mostu…“ – „Hostinská z hospody U Mostu?“ zeptal se K. „Ano,“ řekla Olga, „hodně se s námi přátelila, přišla tehdy, musela přiznat, že Amálie vypadá líp, a tak mi, aby mne upokojila, půjčila svůj vlastní náhrdelník z českých granátů. Ale když jsme pak byly uchystány na cestu, Amálie stála přede mnou, my všichni jsme ji obdivovali a tatínek řekl: ,Vzpomeňte si na mne, že dnes Amálie najde ženicha,‘ tu jsem si, ani nevím proč, sundala náhrdelník, svou pýchu, a pověsila jsem ho Amálii kolem krku, vůbec jsem jí už nezáviděla. Sklonila jsem se před jejím vítězstvím a myslela jsem si, že se před ní musí sklonit každý; snad jsme byli tehdy překvapeni, že vypadá jinak než jindy, neboť krásná vlastně nebyla, avšak její zachmuřený pohled, který jí od té doby už zůstal, mířil vysoko nad nás a člověk se před ní málem doopravdy a bezděčně sklonil. Všichni si toho všimli, i Lasemann se ženou, kteří pro nás přišli.“ – „Lasemann?“ zeptal se K. „Ano, Lasemann,“ řekla Olga. „Byli jsme tehdy ve velké vážnosti a například slavnost by se bez nás nemohla ani pořádně začít, protože tatínek byl u hasičů třetím cvičitelem.“ – „Takový chlapík byl ještě tatínek?“ zeptal se K. „Tatínek?“ zeptala se Olga, jako by dobře nero- zuměla, „před třemi lety byl ještě takřka mladík, například jednou při požáru v Panském hostinci vynesl v poklusu na zádech z domu jednoho úředníka, těžkého Galatera. Sama jsem byla při tom, nebylo sice nebezpečí ohně, jen se začalo kouřit ze suchého dříví u kamen, ale Galater dostal strach, křičel z okna o pomoc, přijeli hasiči a otec ho musel vynést, ačkoli oheň už byl uhašen. Nu, Galater se těžko pohybuje a v takových případech musí být opatrný. Vyprávím to jen kvůli tatínkovi, od té doby neuplynuly více než tři roky, a podívej se teď, jak tam sedí.“ Teprve teď si K. všiml, že Amálie je už zase ve světnici, ale byla daleko, u stolu rodičů, krmila matku, která nemohla hýbat
17/ AMÁLIINO TAJEMSTVÍ
S uď sám,“ řekla Olga, „ostatně to zní velmi jednoduše, člověk hned nepochopí, proč by to mělo mít velký význam. Na zámku je jeden vysoký úředník, jmenuje se Sortini.“ – „Už jsem o něm slyšel,“ řekl K., „měl podíl na tom, že mě sem povolali.“ – „Tomu nevěřím,“ řekla Olga, „Sortini nevychází na veřejnost. 181 Nepleteš si ho se Sordinim, psáno s ,d‘?“ – „Máš pravdu,“ řekl K., „Sordini to byl.“ – „Ano,“ řekla Olga, „Sordini je velmi známý, jeden z nejpilnějších úředníků, hodně se o něm mluví, Sortini naproti tomu je docela v ústraní a pro většinu lidí je neznámý. Před více než třemi lety jsem ho viděla poprvé a naposled. Bylo to třetího července při slavnosti hasičského spolku, zámek se též účastnil a věnoval novou stříkačku. Sortini, který se prý částečně zabývá hasičskými záležitostmi (možná ale že tu byl jen v zastoupení – většinou se úředníci vzájemně zastupují, a je proto těžké poznat, pro co je který z nich příslušný), se účastnil předání stříkačky, přišli samozřejmě i jiní lidé ze zámku, úředníci i služebnictvo, a Sortini byl, jak je v jeho povaze, docela v pozadí. Je to drobný, slabý, zamyšlený pán, co bylo nápadné všem, kdo ho vůbec zpozorovali, byl způsob, jak se mu skládá čelo do vrásek – je jich spousta, ačkoli mu jistě není víc než čtyřicet –, táhnou se mu totiž přímo vějířovitě po čele směrem ke kořeni nosu, nikdy jsem nic takového neviděla. Nuže, to tedy byla ta slavnost. Amálie i já jsme se už na to celé týdny těšily, sváteční šaty jsme
200
201
Made with FlippingBook - Online magazine maker