nevěděli, oč tehdy šlo, jen že se posel vrátil do Panského hostince s hrstí plnou papírových útržků, Frída ho viděla vycházet a pak se vracet, promluvila s ním pár slov, a co se dověděla, ihned šířila dál, ale zase vůbec ne z nevraživosti k nám, nýbrž prostě z povinnosti, jak by to v takovém případě bylo povinností kohokoli druhého. A jak jsem řekla, šťastné vyřešení toho všeho by teď lidem bylo přišlo nejvíce vhod. Kdybychom byli najednou zničehonic přišli se zprávou, že už je všechno v pořádku, že to například bylo jen nedorozumění, jež se zatím úplně vysvětlilo, nebo že sice došlo k prohřešku, ale ten že už je odčiněn, nebo – i to by bylo lidem stačilo – že nám známosti na zámku pomohly věc ututlat, docela určitě by nás byli opět přijali s otevřenou náručí, došlo by na líbání, objímání, oslavy, několikrát jsem to už zažila u druhých. Ale ani takové zprávy by nebylo zapotřebí; kdybychom byli pouze sami od sebe přišli a nabídli se, znovu navázali staré styky, slovem se nezmiňujíce o historii s dopisem, bylo by to stačilo, s radostí by zanechali řečí o té věci, vždyť kromě strachu to byla hlavně trapnost celé věci, která lidi přiměla, aby se od nás odvrátili, prostě aby o tom už nemuseli slyšet, mluvit, přemýšlet, aby tou věcí nebyli nijak dotčeni. Když Frída tu věc vyzradila, pak nikoli proto, že jí to dělalo radost, nýbrž proto, aby před ní sebe i ostatní uchránila, aby upozornila obec, že se tu událo něco, od čeho je třeba se co nejpečlivěji držet dál. Nešlo o nás jako o rodinu, nýbrž pouze o věc, o nás pak šlo jen kvůli věci, do níž jsme se zapletli. Kdybychom tedy byli opět pouze vyšli ven, nechali minulost minulostí, svým chováním dali najevo, že jsme věc překonali, lhostejno jak, a veřejnost tak nabyla přesvědčení, že věc, ať to s ní dopadlo jakkoli, už nepřijde na přetřes, i tak by zase bylo všechno v pořádku, všude bychom byli našli pomocnou ruku jako dřív, i kdy- bychom byli na věc zapomněli jen zčásti, pochopili by to a pomáhali by nám zapomenout docela. Místo toho jsme však seděli doma. Nevím, nač jsme čekali, snad na Amáliino rozhodnutí, toho rána na sebe strhla vedení rodiny a pevně je držela. Bez zvláštních opatření, bez rozkazů, bez prošení, téměř jen mlčením. My ostatní jsme se ovšem pořád
a pořád domlouvali, od rána do večera se ustavičně šeptalo a někdy mě otec v náhlé úzkosti zavolal k sobě a já strávila polovinu noci na jeho pelesti. Nebo jindy jsme spolu dřepěli, já a Barnabáš, který tomu všemu zatím moc málo rozuměl a neustále se horlivě dožadoval stále týchž vysvětlení, věděl už jistě, že bezstarostná léta, která čekala na ostatní kamarády, jsou pro něho už pryč, seděli jsme spolu – úplně tak, K., jako teď my dva – a zapomněli jsme, že přišla noc a zase ráno. Matka byla z nás nejslabší, asi proto, že nenesla pouze společné trápení, nýbrž spolu s ním i trápení jednoho každého z nás, a tak jsme na ní s hrůzou pozorovali změny, které, jak jsme tušili, čekaly celou rodinu. Její oblíbené místo bylo v koutě jednoho kanape – dávno už je nemáme –, stojí v Brunsvíkově velkém pokoji, tam sedala a – člověk pořádně nevěděl, co to je – jestli dřímá, nebo vede dlouhé samomluvy, jak se zdály nasvědčovat pohybující se rty. Bylo přece tak přirozené, že jsme ustavičně nahoru a dolů přemílali tu historii s dopisem do všech určitých podrobností a do všech neurčitých možností a že jsme se ustavičně předháněli ve vymýšlení prostředků k jejímu zdárnému vyře- šení, bylo to přirozené a nevyhnutelné, ale nikoli dobré, neustále jsme se tak propadali hloub do toho, čemu jsme chtěli uniknout. 190 А k čemu byly i ty nejznamenitější nápady, žádný se nedal provést bez Amálie, všechno to byly jen přípravy, nesmyslné už proto, že jejich výsledky nedošly až k Amálii, a i kdyby byly došly, narazily by leda na mlčení. Nu, naštěstí dnes Amálii rozumím lépe než tehdy. Nesla toho víc než my všichni, je nepochopitelné, jak to unesla a že dodnes ještě s námi žije. Matka nesla možná trápení nás všech, nesla je, neboť se na ni sesypalo, a nenesla je dlouho; nelze říci, že by je ještě dnes nesla, a už tehdy byla její mysl pomatená. Avšak Amálie nejen nesla trápení, nýbrž měla i rozum, aby je prohlédla, my viděli jen následky, ona viděla na dno, my doufali v nějaké omezené prostředky, ona věděla, že vše je rozhodnuto, my jsme si šeptali, jí nezbývalo než mlčet, tváří v tvář pravdě stála a žila a snášela ten život tehdy stejně jako dnes. Oč lépe se při vší naší bídě vedlo nám než jí. Museli jsme ovšem opustit dům, nastěhoval se tam
220
221
Made with FlippingBook - Online magazine maker