Polonius
A co ti řekl?
AKT II. SCÉNA 1.
Ofelie
Pevně mi sevřel ruku v zápěstí, potom se odtáhl na délku paže a s druhou rukou takhle na čele 90 si zkoumavě prohlížel moji tvář, jako by mě chtěl malovat. Tak zůstal dost dlouho. Pak mě lehce pohladil, třikrát jen smutně hlavou zakýval a vyrazil tak srdceryvný vzdech, 95 až se mu celé tělo otřáslo jak v agónii. Potom mě zas pustil a s hlavou otočenou přes rameno odcházel z pokoje, poslepu našel dveře a jimi vyšel ven, však oči 100 až do konce upíral pořád na mne. 2 Pojď! Půjdem spolu ihned za králem. To jistě je milostné poblouznění, což bývá hrozně nebezpečná věc, protože jako každá vášeň zbaví 105 člověka vlády nad sebou a vede k zoufalým, zbrklým činům. Chudák princ! Byla jsi na něj nějak obzvlášť příkrá? Ne, jenom jsem mu, jak jste poručil, vrátila dopisy a zakázala, 110 aby mě navštěvoval. Z toho šílí. Škoda že jsem si ho víc nevšímal a nepoznal, oč jde. Bál jsem se, že si s tebou jen zahrává a chce tě zničit! To jsem to přehnal! Staří musí vždycky 115 být podezíravější, než je zdrávo, zatímco mladí nejsou schopni myslet minutu dopředu. Pojď ke králi. Musí to vědět. Je moudřejší do toho říznout hned než otálet a čekat na zánět. 120 Pojďme.
Polonius
Ofelie
Polonius
Horacio Horacio
Odejdou .
50
Made with FlippingBook - Online magazine maker