Potom řek, že by moc rád viděl toho, kdo by se s tebou mohl měřit. U nich 100 že nikdo nemá tak báječný postoj, švih, postřeh, výpad. Pane, po těch slovech Hamlet, závistí zelený, jen odsek, že by byl rád, kdyby ses vrátil domů co nejdříve a rozdal si to s ním. 105 A tak mě napadlo ô Laerte, byl ti otec vskutku drahý? Anebo nosíš svůj žal na tváři a v srdci ne? Nemyslím, že jsi otce nemiloval, 110 jenomže lásku, kterou přines čas, Co, Veličenstvo? Co je to za otázku?
AKT IV. SCÉNA 7.
Laertes
Claudius
Laertes
Claudius
dokáže čas ô jak všichni dobře víme ô zas odnést, vzít jí jiskru, žár, jak by plamen, jímž láska plápolá, sám sebe stravoval tak, že vyhoří a zhasne. 115 Nikdy nic není pořád stejně dobré. Vždyť je - li dobré dobré napořád, pak je ho moc, což není dobré. Proto co musíš udělat, to učiň hned. 18 Otálením se „mám“ promění v „měl bych“, 120 „měl bych“ přibere „co bych“, „jak bych“, „kdybych“,
a nakonec ti zbude jenom vzdech, že pozdě bycha honit. Ale k věci. Hamlet se vrací. Jak dokážeš, že jsi syn svého otce nejen slovy, ale 125 i činy? Jistě, kostel by neměl chránit vrahy a bránit pomstě. Zkusme to však jinak. Zdržuj se u sebe. Až Hamlet přijde, zmíníme se mu o tvém návratu, 130 necháme tě co nejvíc vychvalovat, nadvakrát vyšperkujem to, co řek ten Francouz. Pak vás svedem dohromady a vsadíme si na vás. Hamlet, jak je V kostele ho podříznu!
Laertes
Claudius
138
Made with FlippingBook - Online magazine maker