Charles Dickens PŘÍBĚH DVOU MĚST

Charles Dickens PŘÍBĚH DVOU MĚST 498 stran

CHARLES DICKENS

PŘÍBĚH DVOU MĚST

Ilustr. Phiz

KNIHA PRVNÍ VRÁCEN ŽIVOTU

Ilustr. Fred Barnard

Translation © Zdeněk Urbánek c/o DILIA, 1954, 2024 ISBN: 978-80-88630-11-1

KAPITOLA 1 DOBA B yly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nevíry, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje; tehdy bylo možné nadít se všeho, ale nedoufali jsme v nic; všichni jsme kráčeli přímo do nebes, všichni jsme se ubírali směrem právě opačným – byla to zkrátka doba tak podobná době naší, že někteří její nejhlučnější vládci požadovali, aby ve zlém i v dobrém byla považována za rozkvět nejvyššího stupně. Na trůně anglickém seděl král širokých čelistí a královna obyčejné tváře, na trůně francouzském seděl král širokých čelistí a královna krásné tváře. Panstvu, vládnoucímu nad chlebem i rybami svých zemí, bylo v obou královstvích nad slunce jasnější, že všechno je na věčné časy v nejlepším pořádku. Bylo to léta Páně tisícího sedmistého sedmdesátého pátého. Právě tak jako dnes dostávalo se i tehdy Anglii v té požehnané době du- chovních zjevení. Paní Southcottová nedávno právě šťastně oslavila své pětadvacáté narozeniny, na které jakýsi prorocky nadaný vojín z tělesné stráže předpověděl událost velmi zvláštní; oznámil totiž, že vše je uchystáno k tomu, aby Londýn i s Westminsterem byl srovnán se zemí. Také tomu byl rovný tucet let, co duch z Cock Lane vykle- pával svá poselství, jak je vyklepávali (v nadpřirozeném nedostatku původnosti) i duchové z předloňského roku. Jiných poselství rázu jen a jen pozemského dostalo se tehdy anglické koruně i lidu z jakéhosi kongresu britských poddaných v Americe; a ukázalo se

Dostavník (ilustr. Phiz)

Když Jerry zůstal sám v mlze a temnotě, seskočil na silnici nejen proto, aby ulevil zchvácenému koni, nýbrž také aby si setřel bláto z tváře a setřásl vodu ze střechy klobouku, kde se jí nashromáž- dily snad na dva litry. Když tu tak postál s uzdou přehozenou přes zablácenou paži až do chvíle, kdy už nebylo slyšet kola dostavníku a kdy se noc opět ztišila, vydal se pěšky na zpáteční cestu po svahu dolů. „Po tom letu až od Temple Baru 1 se nebudu moc spoléhat, stará, na tvoje přední nohy a dám ti pokoj, dokud zas nebudeme na rovině,“ pravil ten drsný posel a pohlédl na svou kobylu. „Vrácen životu! To je proklatě divná zpráva. Moc takových návratů by se ti zrovna teď nehodilo, Jerry! To ti tedy povídám! Vedlo by se ti proklatě zle, kdyby z takových návratů k životu byla teď najednou móda!“

„Nemusíte mít žádné obavy. Jsem z Tellsonovy banky. Jistě znáte Tellsonovu banku v Londýně. Jedu za obchodními záležitostmi do Paříže. Dám vám spropitné. Mohu si to přečíst?“ „Ale pospěšte si, pane.“ Cestující rozevřel papír pod svítilnou dostavníku a četl – nejdříve pro sebe a pak nahlas: „Počkejte v Doveru na slečnu.“ Pak dodal: „Tak vidíte, že to nebylo dlouhé. Moje odpověď zní: VRÁCEN ŽIVOTU.“ Jerry se pohnul v sedle. „To je mi proklatě divná odpověď,“ řekl už hodně drsně. „Vyřiďte jim tu odpověď a oni už pochopí, že jsem vzkaz dostal, a to stejně, jako bych jim napsal. Tak ať dobře dojedete zpátky. Dobrou noc.“ Po těch slovech otevřel cestující dvířka dostavníku a vstoupil; jeho spolucestující, kteří spěšně skryli svoje hodinky a peněženky do vy- sokých bot a předstírali nyní, že spí, už mu při tom nikterak nepo- máhali. Neměli na mysli nic jiného než vyhnout se nebezpečí, že by museli jednat jinak. Dostavník se opět drkotavě rozjel, a když nyní začal sjíždět, těsně jej obléhala čím dál hustší mlha. Průvodčí dostavníku pak brzy uložil hákovnici zpátky do truhly, a když obhlédl ostatní její obsah a podíval se i na pistole, jež měl za pasem, ohlédl se po další, menší truhle pod svým sedadlem, kde bylo kovářské nářadí, několik pochodní a křesadlo. Byl tím vším vybaven pro případ, že by prudkým nárazem větru zhasly svítilny, jak se vskutku často stávalo; stačilo pak zavřít se v dostavníku, dát pozor, aby jiskry z křesadla nepadly do slámy, a v pěti minutách (když štěstí přálo) poměrně snadno a bez- pečně zapálit nové světlo. „Tome!“ ozvalo se potichu přes střechu dostavníku. „Co je, Joe.“ „Slyšels ten vzkaz?“ „Slyšel, Joe.“ „Řeklo ti to něco, Tome?“ „Vůbec nic, Joe.“ „Tak jsme na tom oba stejně,“ hloubavě si pro sebe řekl průvodčí, „protože mně to řeklo zrovna tolik.“

KAPITOLA 3 NOČNÍ STÍNY

J e to podivná věc, když si člověk pomyslí, že všechny lidské by- tosti jsou jedna druhé hlubokým tajemstvím a záhadou. A jaké je to slavnostní zamyšlení, když tak vejdu do velikého města a na- padne mě, že každý z těch temně seskupených domů skrývá svoje tajemství; že každý pokoj v každém domě skrývá svoje tajemství; že každé z těch srdcí, jež tlukou v statisících prsou tam dýchajících, je aspoň některou svou myšlenkou tajemstvím i srdci nejbližšímu! Je v tom až děsivost, blízká samé smrti. Ještě jsem ani neobrátil list této drahé, milované knihy, a marná je už naděje, že ji dočtu celou. Ne- bude mi již dovoleno nahlédnout do hlubin nezbadatelných vod, v nichž jsem při náhlém záblesku světla postřehl pohřbené poklady

1 Temple Bar je historická brána na rozhraní londýnské City a Westminsteru, na kři- žovatce dnešní Fleet Street a Strandu. Viz pozn. na str. 485.

Udělala před ním pukrle (pokrčila trochu kolena a kývla hlavou oním dávným způsobem, jímž se tehdy mladé dámy klaněly), aby tak vyjádřila, že uznává, o co je starší a moudřejší než ona. Znovu se jí uklonil.

(Ilustr. Fred Barnard)

KAPITOLA 5 VINÁRNA N a ulici spadl veliký sud vína a rozbil se. Stalo se to, když jej skládali z povozu; sud se s rachotem překotil, obru- če praskly a ležel teď na dláždění právě před dveřmi vi- nárny, roztříštěn jako vlašský ořech. Všichni lidé, kteří byli nablízku, nechali práce nebo lenošení a bě- želi sem, aby se napili vína. Hrubé, nepravidelné dlažební kostky na všech stranách zaostřené a určené, jak se lze domnívat, výslovně k tomu, aby zmrzačily všechna živá stvoření, jež tudy projdou, za- držely víno mezi sebou a vytvořily z něho malá jezírka; ta byla teď podle své velikosti obklopena menšími nebo většími skupinkami lidí, kteří se mezi sebou strkali. Někteří muži poklekli, spojili dlaně obou rukou a vytvořili nádobky, z nichž pili nebo se pokoušeli, dřív než všechno víno uteklo mezi prsty, dát napít i ženám, které se jim nak- láněly přes ramena. Jiní zas nabírali víno z kaluží rozbitými zbytky hliněných nádob nebo v nich namáčeli šátky, jež pak maličkým dětem ždímali do úst; jiní stavěli z bláta drobné přehrady, aby odtékající víno zastavili; jiní, upozorňováni těmi, kteří přihlíželi z oken, pobíhali z místa na místo, aby zarazili stružky rozbíhající se do všech stran; jiní se konečně vrhli na prosáklé a usazeninou povlečené kusy sudu a s dychtivou lačností olizovali, nebo dokonce žvýkali vlhké, vínem promočené úlomky. Nebyl tu kanál, kudy by mohlo víno odtéct; přesto však nejenže všechno zmizelo, nýbrž se s ním ztratilo i tolik bláta, že to vypadalo, jako by celou ulici vymetl metař, kdyby vůbec bylo možné, že by se v téhle končině taková zázračná bytost někdy objevila. Zatímco trvala tato hra s vínem, ozývala se ulicí pronikavá směs smíchu a rozveselených hlasů – hlasů mužských, ženských i dětských. Při celé této zábavě projevovali lidé velmi málo hrubosti, ale hodně hravosti. Panovala mezi nimi jakási zvláštní družnost, ukazoval se tu

To je jistě chlap! pomyslel si pan Lorry bez dechu v okamžiku, kdy narazil na stěnu. (Ilustr. Harry Furniss)

Poněvadž paní Defargeová nesnášela chladno, byla zahalená v kožešině a kolem hlavy měla v mnohých záhybech omotán veliký světlý šátek, ovšem ne tak, aby to zakrývalo veliké náušnice. Před sebou měla pletení, ale odložila je a čistila si právě párátkem zuby, přičemž si podpírala pravý loket levou rukou. (ilustr. Fred Barnard)

Stoupali dál zvolna a potichu. Toto schodiště bylo již nevysoké a brzy byli nahoře. Poněvadž tu byl ostrý záhyb do chodby, spatřili zcela náhle tři muže, kteří blízko vedle sebe u jakýchsi dveří skláněli hlavy a spárami a dírami ve zdi dychtivě nahlíželi do pokoje, ke kte- rému ty dveře patřily. Jakmile zaslechli nablízku kroky, muži se ob- rátili, a když se napřímili, ukázalo se, že jsou to ti tři lidé téhož jména, kteří popíjeli ve vinárně. „Zapomněl jsem na ně, když jste mě tak překvapili svou návště- vou,“ vysvětloval pan Defarge. „Odejděte, chlapci; máme tu co dělat.“ Tři muži proklouzli mimo ně a potichu začali sestupovat. Když se ukázalo, že v tomto patře nejsou žádné jiné dveře, a když pak, jakmile osaměli, zamířil vinárník rovnou právě k těmto jediným dveřím, ze- ptal se ho pan Lorry šeptem a poněkud hněvivě: „Děláte snad z pana Manetta podívanou?“ „Jak jste viděl, ukazuji ho několika málo vyvoleným.“ „Děláte dobře?“ „Domnívám se, že ano.“ „Kdo jsou ti lidé? Jak je vybíráte?“ „Vybírám je jako pravé muže svého jména – jmenuji se Jacques – a myslím si, že jim ten pohled prospěje. To stačí; vy jste Angličan; to je něco jiného. Počkejte, prosím, chvilku tady.“ Posunkem je zadržel, sehnul se a nahlédl štěrbinou ve zdi dovnitř. Brzy opět zvedl hlavu a dvakrát nebo třikrát udeřil do dveří – zřejmě jen proto, aby uvnitř způsobil hluk. S týmž záměrem přejel po dve- řích třikrát nebo čtyřikrát klíčem, pak jej konečně hlučně vsadil do zámku a začal jím co možno nejhřmotněji otáčet. Dveře se začaly pod jeho rukou zvolna otvírat dovnitř. Nahlédl do místnosti a cosi řekl. Slabý hlas něco odpověděl. Oba hlasy nevy- slovily snad víc než jedinou slabiku. Ohlédl se přes rameno a pokynul jim, aby vstoupili. Pan Lorry objal pevně slečnu Manettovou v pase a přidržel ji, neboť měl pocit, že podklesává v kolenou. „Je – je – je to obchodní věc, obchod!“ ujišťoval sám sebe a na tváři se mu leskla vlhkost, jež nebyla vůbec obchodnická. „Jen pojďte dál!“

Tento vinárník byl třicetiletý muž býčí šíje a vojáckého vzhledu, patrně též velmi horko- krevný, neboť kabát neměl oblečen, nýbrž si jej jenom přehodil přes ramena. (Ilustr. Harry Furniss)

„Dobrý den!“ „Jak vidím, pořád pilně pracujete.“

„Bojím se,“ odpověděla a zachvěla se. „Čeho? Čeho se bojíte?“ „Jeho. Svého otce.“

Po dlouhé odmlce se hlava opět na okamžik zvedla a hlas odpo- věděl: „Ano – pracuji.“ Než se tentokrát hlava znovu sklonila, dvojice vpadlých očí se podívala na toho, jenž se tázal. Zemdlenost hlasu byla žalostná i hrozná. Nebyla to zemdlenost z tělesné slabosti, i když věznění a špatná strava na ní nepochyb- ně měly svůj podíl. Zvláštní slabost toho hlasu byla v tom, že to byla zemdlenost ze samoty a z toho, že hlasu nebylo užíváno. Zněl jako poslední, sotva slyšitelná ozvěna zvuku dávno a dávno zanik- lého. Tak naprosto již ztratil životnost a zvučnost lidského hlasu, že působil na smysly jako barva kdysi krásná, jež vybledla v ubo- hou skvrnu. Byl tak dutý a ztišený, že zněl jako hlas z podzemí. Do té míry vyjadřoval beznadějnou ztracenost bytosti, jež jím hovo- řila, že hladem utrápený poutník, utrýzněný osamělým bloudě- ním v pustině, vzpomínal by patrně týmž hlasem okamžik před svou smrtí na domov a na přátele. Uplynulo několik minut mlčenlivé práce a pak opět vpadlé oči vzhlédly, nikoli však se zvědavým zájmem, nýbrž s jakýmsi otupěle mechanickým, už napřed utkvělým vědomím, že místo, na němž stál jediný návštěvník, kterého již spatřily, není dosud prázdné. „Chtěl bych sem vpustit trochu více světla,“ pravil Defarge, jenž nepřestával hledět na obuvníka. „Snesete trochu víc světla?“ Obuvník ustal v práci, podíval se s jakýmsi prázdným výrazem na podlahu vedle sebe, pak podobně pohlédl na podlahu po druhé straně a konečně vzhlédl k tomu, jenž hovořil. „Co jste říkal?“ „Snesete trochu víc světla?“ „Musím to snést, jestli je vpustíte.“ Jakýsi nejbledší odstín důrazu položil na první slovo. Defarge otevřel trochu víc již pootevřenou polovinu dveří a v tomto novém úhlu ji pak upevnil. Široký paprsek světla vpadl do podkroví a osvětlil pracujícího muže, jenž měl na klíně nedokončený střevíc a právě ustal v práci. Několik nástrojů a odřezků kůže leželo

Trochu už zoufalý jejím stavem i průvodcovou výzvou, aby vstou- pili, položil si přes ramena její ruku, jež se mu chvěla na paži, maličko dívku pozvedl a spěšně vkročil do místnosti. Hned za dveřmi ji po- stavil zas na zem, a jak se k němu tiskla, pevně ji svíral. Defarge vytáhl klíč, zavřel dveře, zevnitř je zamkl, opět klíč vytáhl a držel jej pak v ruce. Dělal to všechno metodicky a doprovázel to hlu- kem i co možná největší nevlídností. Konečně pak odměřeným krokem přešel místnost k oknu. Zastavil se tam a obrátil se tváří do místnosti. Podkroví, určené sloužit jako sklad palivového dříví a podobných věcí, bylo ponuré a tmavé, neboť okno ve vikýřovém výklenku byly vlastně střešní dveře, nad nimiž byla připevněna jakási malá kladka, kterou se vytahovaly věci z ulice; byly to nezasklené dveře o dvou křídlech, jak bývají všechny francouzské dveře. Aby sem nevnikal chlad, byla polovička dveří pevně uzavřená, kdežto druhá byla jen nepatrně pootevřená. Vnikalo sem tedy jen velmi málo světla, a kdo sem právě vešel, ten stěží něco spatřil; jen dlouhým zvykem mohl se zrak přizpůsobit tak, aby bylo možné v této temnotě dělat práci vy- žadující jistou jemnost. A přece byla v tomto podkroví taková práce konána; zády ke dveřím a tváří obrácen k oknu, u něhož stál vinárník a hleděl na něj, seděl na nízké lavici bělovlasý muž, nahýbal se vpřed a pilně sešíval střevíc. KAPITOLA 6 OBUVNÍK „D obrý den!“ pravil pan Defarge k bílé hlavě, jež byla hlu- boko sehnuta nad obuvnickou prací. Na okamžik se hlava zvedla a na pozdrav odpověděl hlas velmi slabý, jako by to zaznělo z veliké dálky.

Obuvník (ilustr. Phiz)

Zapadlé oči se obrátily na Defargea, jako by chtěl otázku přenést na něj. Poněvadž však odtud žádnou pomoc nedostal, stočily se oči, když ohledaly podlahu kolem, opět na tazatele. „Vyučený obuvník? Ne, nebyl jsem povoláním obuvník. Naučil jsem se to tady. Sám jsem se to naučil. Požádal jsem o dovolení…“ Umlkl na několik minut a celou tu dobu opakoval stále dokola ty odměřené pohyby rukou. Jeho pohled se pak konečně zvolna vrátil k tváři, od níž se odchýlil; když na ní zas očima spočinul, trhl sebou a jal se pokračovat jako spáč, jenž se po procitnutí vrací k věci, o níž hovořil večer před usnutím: „Požádal jsem o dovolení, abych se to směl učit, po dlouhé době jsem s obtížemi dovolení dostal a od té doby jsem dělal boty.“ Když vztáhl ruku po střevíci, který mu předtím vzali, pravil pan Lorry, jenž mu dosud upřeně hleděl do tváře: „Pane Manette, ani trochu si na mne nevzpomínáte?“ Střevíc upadl na podlahu a mužův zrak utkvěl na tom, kdo se tázal. „Pane Manette,“ pokračoval pan Lorry a položil ruku na Defar- geovu paži, „nepamatujete se ani trochu na tohoto člověka? Podívejte se na něj. Podívejte se na mě. Nevzpomínáte si na žádného dávného bankéře, na žádné staré obchodní záležitosti, na žádného dávného sluhu, na žádné staré časy, pane Manette?“ Jak tu tak dlouholetý vězeň střídavě utkvíval pohledem na panu Lorrym a na Defargeovi, začaly postupně pronikat temnou mlhou, jež na něj již kdysi dávno padla, jakési dlouho zastřené známky dychtivé inteligence. Po chvíli je zas zakryl mrak, slábly, hynuly; ale byly zde. A právě tak se to mělo s výrazem krásné mladé tváře té, jež se podél zdi doplížila na místo, odkud jej mohla vidět a kde stála a hleděla na něj s rukama zprvu pozvednutýma ve zděšeném soucitu, neřkuli tak, jako by jej chtěla odstrčit daleko od sebe a zbavit se pohledu na něj, teď však vztaženýma a rozechvělýma dychtivostí přitisknout jeho přízračnou tvář na svá mladá vlahá ňadra a láskou ho vrátit životu – právě tak měnil se výraz na její mladé krásné tváři, takže se zdálo, jako by se nějakým pohyblivým paprskem světla přenášel z něho na ni.

„Co je to?“ (Ilustr. Fred Barnard)

ctihodným otcem a prosit jej, aby mi odpustil, že jsem nepracovala celé dny za jeho osvobození, že jsem celé dny neprobděla a nepro- plakala, poněvadž láska mé matky přede mnou skryla jeho utrpení a muka, zaplač nad tím, zaplač nad tím! Zaplač pak nad ní a zaplač nade mnou! Děkujte Bohu, dobří pánové! Cítím jeho svaté slzy na své tváři, cítím jeho vzlyky na svém srdci. Ach, pohleďte! Děkujte za nás Bohu, děkujte Bohu!“ Klesl jí do náruče a jeho tvář padla na její ňadra; byl to pohled tak dojemný, avšak i tak hrozný vinou strašlivé křivdy a utrpení, jež před- cházely, že si oba přihlížející zakryli tváře. Když již po dlouhou chvíli nebylo ticho podkroví ničím rušeno a když se jeho bouřlivě dmoucí prsa a vzlykotem otřásaná postava konečně poddaly klidu, jenž musí nastat po všech bouřích – klidu, jenž je pro lidstvo znakem odpočinku a ztišení, do něhož vždy na- konec umlká bouře, zvaná život –, pokročili oba vpřed, aby otce i dceru pozvedli ze země. Pomalu se svezl z lavice na podlahu a nyní tam zcela vyčerpán bezvládně ležel. Ona usedla na zem s ním, aby jeho hlava mohla spočívat na jejím rameni; a její rozpuštěné vlasy jej chránily před světlem. „Jestliže lze zařídit,“ pravila k panu Lorrymu, jenž se, když si ně- kolikrát vyčistil nos, nad nimi sehnul, „abychom, aniž jej to znepo- kojí, mohli okamžitě odjet z Paříže, a to tak, že jej odvezeme hned od dveří tohoto domu…“ „Uvažte však. Je schopen té cesty?“ zeptal se pan Lorry. „Myslím, že je lépe schopen cesty než dalšího pobytu v tomto městě, jež je pro něj tak strašné.“ „To je pravda,“ pravil Defarge, jenž poklekl, aby lépe viděl a slyšel. „Nadto bude z mnoha důvodů lépe, aby pan Manette byl co nejdříve za hranicemi Francie. Mám jít tedy najmout kočár a poštovní koně?“ „To je obchodní věc,“ pravil pan Lorry, jenž opět rychle nabyl své metodičnosti, „a jde-li o obchodní věci, bude nejlépe, když to zařídím já.“ „Buďte tedy tak laskav,“ hovořila naléhavě slečna Manettová, „a nechte nás tady. Vidíte, jak se uklidnil, a můžete ho tedy bez obav

si jej na prsa; stále se však ještě díval na ni a zachmuřeně potřásal hla- vou. „Ne, ne, ne; jste příliš mladá, příliš svěží. Nemůže to tak být. Po- hleďte, co je to vězeň. Toto nejsou již ruce, jež ona znala, toto není ta tvář, kterou znala, toto není hlas, který slýchala. Ne, ne. Byla – a on byl – před dlouhými roky v Severní věži – před věky. Jak se jme- nujete, něžný anděli?“ Uvítala, že se jeho chování i hlas zmírnily, klekla před ním na ko- lena a prosebně mu položila ruce na prsa. „Ach, pane, později se dovíte moje jméno, později se dovíte, kdo byla moje matka, kdo byl můj otec a jak se stalo, že jsem nevěděla o jejich těžkém životě. Dnes vám to nemohu povědět a nemohu vám to povědět tady. Zde a nyní vám mohu říct jen tolik, že vás prosím, abyste se mne dotkl a dal mi požehnání. Dejte mi políbení, dejte mi políbení! Ach, můj drahý, můj drahý!“ Jeho mrazivě bílá hlava se setkala s jejími zářivými vlasy, jež ji hře- jivě ozářily, jako by nad ní vzešlo světlo svobody. „Jestliže slyšíte v mém hlase – nevím, zda tomu tak je, ale doufám, že ano –, jestliže slyšíte v mém hlase nějakou podobnost s hlasem, který býval kdysi pro vaše uši sladkou hudbou, zaplačte nad ním, za- plačte nad ním! Jestliže se při doteku mých vlasů dotýkáte něčeho, co vám připomíná milovanou hlavu, jež se mnohokrát opírala o vaše prsa, když jste byl mladý a svobodný, zaplačte nad ní, zaplačte nad ní! Jestliže vám povím o domově, kde vám budu se vší oddaností věrně sloužit, a probudím tím ve vás vzpomínku na domov, jenž byl opuštěn, zatímco vaše srdce hynulo žalem, zaplačte nad ním, zaplačte nad ním!“ Držela ho pevně kolem krku a kolébala ho na prsou jako dítě. „Jestliže ti řeknu, můj ze všech nejdražší, že tvoje utrpení je u konce, že jsem tě přišla odsud odvézt a že odjedeme do Anglie, aby- chom žili v klidu i míru, a jestliže tím způsobím, že pomyslíš na to, jak byl promarněn tvůj užitečný život a jak zle se k tobě zachovala naše rodná Francie, zaplač nad tím, zaplač nad tím! Jestliže ti řeknu svoje jméno i jméno svého otce, jenž žije, a jméno své matky, která je mrtvá, a jestliže z toho pochopíš, že musím pokleknout před svým

Postupně klesal na podlahu a nyní, zcela vyčerpán, tam bezvládně ležel. Ona usedla na zem s ním, aby jeho hlava mohla spočívat na jejím rameni; a její rozpuštěné vlasy jej chránily před světlem. (Ilustr. Harry Furniss)

„Tady jsou, pane důstojníku,“ pravil Defarge, když sestoupil a opatrně si je odvedl stranou, „tohle jsou průkazy toho bělovlasého pána uvnitř. Svěřili mi je spolu s ním v…,“ ztišil hlas. Mezi vojenskými svítilnami nastal ruch, a když pak jedna ze svítilen, držena rukou ve stejnokroji, vnikla do kočáru, naskytl se očím, patřícím k této ruce, nikoli každodenní, nikoli každonoční pohled na pána s bílou hlavou. „V pořádku! Jeďte!“ řekl stejnokroj. „Sbohem!“ odpověděl Defarge. A povoz vyjel z aleje větrem roz- kymácených, čím dál slaběji hořících lamp pod obrovský příkrov hvězd. Stíny noci byly hluboké a temné pod klenbou nehybných a věč- ných světel, z nichž některá jsou tak vzdálena od této maličké země, že učenci hovoří o pochybnostech nad tím, zda jejich paprsky do- padly již vůbec na tento bod v prostoru, kde je tolik utrpení a tolik shonu. Po celý ten mrazivý a znepokojivý noční čas až do svítání na- šeptávaly noční stíny do uší pana Jarvise Lorryho, jenž seděl proti tomu, který byl pohřben a vykopán a jenž se v duchu ustavičně tázal, které jeho duševní síly jsou navždy zničeny a které jsou schopny ob- novy, onu starou otázku:

KNIHA DRUHÁ ZLATÁ NIT

„Doufám, že se vám chce žít?“ A slyšel onu starou odpověď: „Ani nevím.“

Pokoje pana Crunchera nebyly právě v příliš přívětivém soused- ství, a pokud jde o počet, byly jen dva, jestliže ovšem lze počítat za jeden pokoj komůrku, kde bylo okénko s jedinou tabulkou skla. Zato v nich byl dokonalý pořádek. Ať bylo za toho větrného březnového jitra jakkoli časně, pokoj, kde ležel pan Cruncher na posteli, byl již celý vydrhnut a pod hrnky a talířky, přichystanými na hřmotném stole k snídani, byl prostřen velmi čistý bílý ubrus. Pan Cruncher ležel pod záplatovanou pokrývkou jako harlekýn, když doma odpočívá. Zprvu tvrdě spal, ale pak se postupně začal na posteli převracet a zvedat, až se konečně vynořil se svými ostnatými vlasy, jež, jak se zdálo, určitě roztrhají polštář na kousky. V téže chvíli vykřikl s hrozivým rozhořčením: „Ať jsem proklet, jestli zas už není v tom!“ Žena spořádaného a pečlivého zevnějšku se zvedla v koutě z ko- lenou a udělala to dost spěšně i ustrašeně, takže bylo jasné, že byla míněna právě ona. „Cože!“ pravil pan Cruncher a rozhlížel se z postele po své botě. „Zas už ses do toho dala, co?“ Když těmito slovy podruhé pozdravil jitro, hodil botu po ženě, aby tak pozdravil jitro potřetí. Byla to bota velmi zablácená, a to nás přivádí k jisté podivné okolnosti, týkající se domácnosti pana Crun- chera, že totiž i tehdy, když přišel po úředních hodinách domů s čis- tými botami, nalézal příštího jitra tytéž boty zamazané blátem. „Cože,“ pravil pan Cruncher a mířil na ni opět slovy, když ji tím druhým způsobem nezasáhl, „už ses zase do toho dala, ty otra- vo jedna?“ „Jen jsem se modlila.“ „Jen ses modlila! Jsi mi pěkná manželka! Čeho tím pořád chceš dosáhnout, že sebou vždycky hodíš na zem a začneš se modlit proti mně?“ „Nemodlila jsem se proti tobě; modlila jsem se za tebe.“ „Nemodlila. A jestli ses tak modlila, nedám si to líbit. Jen se na ni podívej, Jerry, na tu svou povedenou matku, která se modlí proti tomu, aby se tvému tátovi dobře vedlo. Máš to, synu, opravdu

Cruncher a jeho syn (Ilustr. Fred Barnard)

Pan Stryver pak povolal nemnoho svých svědků a hned nato pan Cruncher přihlížel tomu, jak generální prokurátor obrátil naruby celé šaty, jež pan Stryver ušil porotě na tělo; pravil přitom, že Barsad a Cly jsou ještě stokrát lepší, než si o nich myslel, a obžalovaný že je ještě stokrát horší. Nakonec se ujal slova soudce, obracel ty šaty tu na líc, tu zas naruby, ale celkem s rozhodností je zaobroubil a přešil tak, že z nich byl pro obžalovaného pohřební rubáš. Pak se porota odebrala uvážit celý případ a mouchy se opět roz- bzučely. Přes všechno toto vzrušení pan Carton, jenž tak dlouho hleděl ke stropu, nezměnil ani svoje místo, ani svou polohu. Zatímco jeho druh v povolání pan Stryver rovnal dokumenty, šeptal si s těmi, kteří seděli nablízku, a občas úzkostlivě pohlížel na porotu, zatímco se diváci, všichni více či méně pohnutí, seskupovali v nové hloučky, zatímco dokonce i soudce vstal ze svého místa a jal se přecházet sem a tam po stupínku, sledován diváctvem nikoli bez podezření, že je ve stavu jaksi horečnatém, jedině tento muž seděl na židli a opíral se o ni ve svém potrhaném taláru napůl svlečeném, s parukou ne- pořádně nasazenou, jak mu zas dosedla zpátky na hlavu, s rukama v kapsách a s očima obrácenýma ke stropu tak, jak byly obráceny už celý den. Něco obzvláště nedbalého v jeho chování mu nejen dávalo nepříjemný vzhled, nýbrž i o tolik zmenšovalo jeho nepochybnou podobnost s obžalovaným (kterou chvilková vážnost, když byli spolu konfrontováni, ještě zvýšila), že si mnozí z diváků, když si ho nyní všimli, říkali mezi sebou, jak málo by je napadlo, že ti dva jsou si vůbec podobní. Takto se vyjádřil i pan Cruncher k sousedovi a dodal: „Dal bych za to půl libry, že moc právnické praxe nemá. Vůbec nevypadá jako někdo, komu by lidé něco takového svěřovali, že ne?“ A přece viděl pan Carton víc podrobností celého toho jeviště, než by se zdálo; neboť když se náhle slečna Manettová zhroutila na otcova prsa, spatřil to první a hlasitě zvolal: „Dozorce! Podívejte se na tu mladou dámu. Pomozte ji tomu pánovi odvést. Což nevidíte, že upadne!“

Když byl soudce požádán, aby vybídl obhájcova druha v povolání sejmout paruku, a když k tomu soudce nikterak milostivě dal svolení, podobnost byla ještě mnohem výraznější. (Ilustr. Harry Furniss)

„Pane Darnayi!“ Obžalovaný okamžitě přistoupil k přepážce. „Přirozeně jste zvědav, co je se svědkyní, se slečnou Manettovou. Už je jí lépe. To, co jste viděl, bylo nejhorší.“ „Opravdu lituji, že jsem to zavinil. Můžete jí to, prosím, vyřídit spolu s mými nejvřelejšími díky?“ „Ano, mohu. Vyřídím jí to, když si přejete.“ Chování pana Cartona bylo tak lhostejné, že vypadalo téměř ne- stoudně. Stál napůl odvrácen od obžalovaného a loktem se opíral o přepážku. „Prosím vás o to. Ze srdce vám za to děkuji.“ „A co čekáte, pane Darnayi?“ pravil Carton dosud od něho napůl odvrácen. „Nejhorší.“ „To je to nejmoudřejší, co můžete čekat, a taky nejpravděpodob- nější. Ale myslím si, že ten odchod poroty je pro vás příznivé zna- mení.“ Poněvadž postávat ve východu ze soudní síně nebylo dovoleno, Jerry už nic víc neslyšel; nechal je tam za svými zády – oba tolik si po- dobné tvářemi, tolik si nepodobné chováním – stojící vedle sebe a oba obrážené zrcadlem nad nimi. Půl druhé hodiny se těžce převalilo dole na chodbách, zaplněných zloději a darebáky, přestože tu byly na ukrácení chvíle skopové paš- tiky a pivo. Naježený posel se posilnil a pak nepohodlně usedl na la- vici a zdříml si. Po chvíli jej probudily hlučné hlasy a rychlý příliv lidí, ženoucích se po schodech vzhůru k soudní síni, jej vzal s sebou. „Jerry! Jerry!“ volal již pan Lorry u dveří, když tam Jerry do- spěl. „Tady jsem, pane! Dá to práci protlačit se zas zpátky. Tady jsem, pane!“ Pan Lorry mu skrze tlačenici podal jakýsi papír. „Rychle! Máte to?“ „Ano, pane!“ Spěšným písmem bylo na papíře napsáno: OSVOBOZEN.

Mnozí s ní soucítili, když byla odváděna, a mnozí měli účast s jejím otcem. Zřejmě bylo pro něj velmi bolestné, když mu zde tak připomněli dny jeho věznění. Když byl vyslýchán, bylo na něm vidět, jak hluboce je rozrušen, a od té chvíle zas na něm ležel jako černý mrak onen zamyšlený a dovnitř obrácený pohled, s nímž vypadal tak staře. Porota, kterou při odchodu míjel a která se k němu na okamžik obrátila, mluvila právě ústy svého předsedy. Svědci si přejí, aby se mohli vzdálit. Soudce (patrně s pomyšlením na George Washingtona) projevil trochu překvapení, současně však vyjádřil potěšení, že se pod dozorem stráží vzdálí, a sám se také vzdá- lil. Soudní řízení trvalo celý den a v síni teď rozsvěcovali svítilny. Roz- nesla se zpráva, že se porota bude radit dlouho. Diváci odcházeli opatřit si občerstvení a obžalovaný poodstoupil od přepážky a usedl. Pan Lorry, jenž vyšel, když vyšla mladá dáma s otcem, se opět ob- jevil a pokynul Jerrymu, jenž se teď, když napětí polevilo, k němu snadno protlačil. „Chcete-li něco sníst, Jerry, teď můžete. Ale zůstaňte nablízku. Jistě uslyšíte, až se porota vrátí. Nezmeškejte, poněvadž chci, abyste roz- sudek oznámil v bance. Jste nejrychlejší posel, jakého znám, a budete u Temple Baru mnohem dříve než já.“ Jerry měl čelo právě tak dost velké na to, aby si na ně mohl pokle- pat, a tak si na ně poklepal na znamení, že s uznáním přijímá toto sdělení a že děkuje za šilink. V téže chvíli přistoupil pan Carton a dotkl se ramene pana Lorryho. „Jak je té mladé dámě?“ „Je velmi nešťastná; ale otec ji utěšuje a je jí teď lépe, když je venku ze soudní síně.“ „Řeknu to obžalovanému. Neslušelo by se na ctihodného pána z banky, aby s ním veřejně mluvil.“ Pan Lorry se začervenal, jako by si uvědomil, že vskutku takto nějak uvažoval, a pan Carton se odebral směrem k přepážce, za níž seděl obžalovaný. Týmž směrem se též vycházelo ze soudní síně, a tak Jerry šel s očima vyjevenýma, s ušima nastraženýma a s vlasy zježenými za ním.

V soudní síni (Ilustr. Phiz)

pení s touto přítomností po letech utrpení; zvuk jejího hlasu, světlo její tváře, dotek její ruky, to všechno na něj takřka vždy působilo blaho- dárně. Nikoli naprosto vždy, neboť se pamatovala na několik případů, kdy tato její moc zklamala; byly to však případy řídké a ona doufala, že se už nebudou opakovat. Pan Darnay jí s horlivou vděčností políbil ruku a obrátil se pak k panu Stryverovi, kterému vřele poděkoval. Pan Stryver, muž o něco málo víc než třicetiletý, který však vypadal o dvacet let starší, byl urostlý, hlučný, rudolící, drsně přímý a prostý jakékoli přejemnělé zdrženlivosti a uměl se prodrat (morálně i tělesně) tak snadno mezi lidi a do společ- nosti, že mu to zaručovalo úspěšnou další životní dráhu. Měl dosud na sobě paruku i talár, a když se protlačil ke svému klientovi tak dravě, že nebohého pana Lorryho vymáčkl z hloučku, řekl: „Jsem rád, že jsem vás z toho se ctí dostal, pane Darnayi. Byla to hanebná obžaloba, hnusně hanebná; ale tím není řečeno, že by neměla vyhlídky na úspěch.“ „Zavázal jste si mě na celý život – a to v dvojím smyslu,“ pravil mu klient a stiskl mu ruku. „Dělal jsem, co jsem mohl, pane Darnayi; kdokoli jiný by dokázal totéž.“ Teď zřejmě bylo na někom jiném, aby řekl: „Dokázal jste mnohem víc.“ Řekl to pan Lorry; nikoli zcela nezištně, nýbrž patrně za zištným účelem, aby se vtlačil zpátky mezi ně. „Myslíte?“ opáčil pan Stryver. „Nu, byl jste tu celý den, tak byste to měl vědět. A máte také podobné zaměstnání.“ „A jako právní zástupce,“ řekl pan Lorry, kterého obhájce přistrčil ramenem do hloučku právě tak, jako jej dříve vystrčil, „jako právní zá- stupce se odvolávám na doktora Manetta, aby přerušil tuto rozpravu a všem nám přikázal odejít domů. Slečna Lucie vypadá špatně, pan Dar- nay má za sebou hrozný den, všichni jsme unaveni.“ „Mluvte jen za sebe, pane Lorry,“ pravil Stryver, „mě ještě čeká práce na celou noc. Mluvte za sebe.“ „Mluvím za sebe,“ řekl na to pan Lorry, „za pana Darnaye, za slečnu Lucii a – slečno Lucie, mohu podle vás mluvit za nás za všechny?“ Položil tu otázku naléhavě a pohlédl přitom na jejího otce.

„Kdybyste i tentokrát napsal ,Vrácen životu‘,“ mumlal si Jerry, když odcházel, „pak bych věděl, co jste tím tehdy mínil.“ Nic jiného už nemohl říct a na nic už ani nemohl pomyslet, dokud nebyl daleko z Old Bailey, neboť dav se odtamtud hrnul s takovou prudkostí, že jej div neporazil, a do ulic se vehnalo bzučení, jako by se tu rozletěly zklamané mouchy za jinou mršinou.

KAPITOLA 4 BLAHOPŘÁNÍ P oslední usazenina davu lidí, kteří se celý boží den tlačili v soudní síni, proudila z chmurně osvětlených chodeb sou- dního dvora ven, když se doktor Manette, jeho dcera Lucie Manettová, právní zástupce obžalovaného pan Lorry a jeho obhájce pan Stryver shromáždili kolem právě propuštěného pana Charlese Darnaye a blahopřáli mu k jeho úniku před smrtí. Bylo by nesnadné i ve světle mnohem jasnějším rozeznat v doktoru Manettovi, oduševnělém v tváři a napřímeném, onoho obuvníka z pa- řížského podkroví. Kdokoli však na něj jednou pohlédl, nemohl se ubránit, aby se na něj nepodíval znovu, a to i tehdy, když nebyla pří- ležitost zaslechnout truchlivou kadenci jeho tlumeného hrobového hlasu nebo zaznamenat jeho nepřítomnost ducha, jež na něj padala jako mračno vždy tak náhle bez jakékoli zjevné příčiny. Byla tu jedna vnější příčina, a to zmínka o jeho dlouhých letech utrpení – jako se stalo za soudního řízení –, jež z hlubin jeho duše vyvolávala tento stav, jenž však v něm vznikal i bez příčiny a zahaloval jej pak truchlivostí tak nepochopitelnou těm, kteří neznali jeho příběh, že to vypadalo, jako by viděli stín skutečné Bastily, vržený na něj letním sluncem, za- tímco sama Bastila byla na tři sta mil daleko. Jen jeho dcera měla moc odkouzlit toto temné zamyšlení z jeho duše. Ona byla zlatou nití, jež spojovala jeho minulost před lety utr-

101

100

Blahopřání (Ilustr. Phiz)

„Myslíte si to? Vy víte, že jsem pil.“ „Jestliže to tedy musím říct, pak to vím.“

„Dovíte se se tedy taky, proč to tak je. Jsem zotročený chlap, kte- rého svět otrávil, pane. Nezáleží mi na nikom na světě a nikomu ne- záleží na mně.“ „To vás tedy lituji. Mohl jste lépe využít svého nadání.“ „Možná že ano, pane Darnayi, možná že ne. Ale nezakládejte si na té své střízlivé povznesenosti; nikdy nevíte, k čemu může dojít. Dob- rou noc!“ Když ta podivná bytost zůstala sama, vzala svíci, šla k zrcadlu, jež viselo na stěně, a podrobně si v něm sama sebe prohlížela. „Máš toho člověka nějak zvlášť rád?“ mumlal si Carton před vlast- ním obrazem. „Proč bys měl mít nějak zvlášť rád člověka, který se ti podobá? Není na tobě nic, co by někdo mohl mít rád; to víš sám. Ach, k čertu s tím! Jak ses to změnil! To je mi výborný důvod přilnout k někomu za to, že ti ukázal, odkud jsi spadl a co z tebe mohlo být! Stačilo by přece vyměnit si s ním místo a byly by se na tebe dívaly ty modré oči, co se dívaly na něj, byla by s tebou soucítila ta vzrušená tvář, co soucítila s ním, nebo ne? Jen si to řekni otevřeně! Nenávidíš toho člověka.“ Vrátil se pro útěchu k půllitru vína, vypil je v několika minutách a usnul pak opřen o ruce, s vlasy rozhozenými po stole – a ze svíce k němu směřoval dlouhý lojový krápník. KAPITOLA 5 MUŽ PRO VŠECHNO V těch dobách se hodně pilo a většina lidí pila příliš mnoho. Pokud jde o tyto zvyky, nastalo od té doby takové zlepšení, že udat dnes sebeskromnější míru tohoto množství vína a punče, které směl kterýkoli muž spolykat za jeden večer, aniž to

Vrátil se pro útěchu k půllitru vína, vypil je v několika minutách a usnul pak opřen o ruce, s vlasy rozhozenými po stole – a ze svíce k němu směřoval dlouhý lojový krápník. (Ilustr. Harry Furniss)

108

Důležitější muž z těch dvou se pohodlně opřel na pohovce po jedné straně stolu s nápoji, zatímco muž pro všechno usedl k menšímu, listinami pokrytému stolku… (ilustr. Fred Barnard)

„Že jsem to okamžitě postřehl! Když omdlí nějaká dívka, ať loutka nebo ne, člověku metr nebo dva před nosem, může to snad vidět i bez dalekohledu. Připíjím, ale popírám, že je krásná. A teď už dál pít nebudu; jdu spát.“ Když jej hostitel vyprovázel se svíčkou, aby mu na schodech po- svítil, den již mrazivě nakukoval zašpiněnými okny. Když vyšel Carton z domu, vzduch kolem byl chladný a provlhlý, obloha byla za- tažená, řeka byla temná a kalná a všechno před ním bylo jako pustina bez života. A v ranním větru se točily dokola kotouče prachu, jako by se kdesi daleko zvedl pouštní písek a první jeho poprašek jako by ohlašoval, že zavalí město. S pocitem marnosti v sobě a s pustotou kolem sebe zastavil se muž na ztichlém chodníku a spatřil na okamžik v pustině před sebou pře- lud počestné ctižádosti, sebezapření a vytrvalosti. V pohádkovém městě té vidiny byly vzdušné ochozy, odkud na něj shlížela láska a přízeň, byly tu zahrady, kde zrály plody života, a byly tu prameny naděje, jež mu jiskřily před očima. Okamžik – a pak to pominulo. Vystoupil vysoko po schodech do svého pokoje, vrhl se v šatech na neustlané lůžko a jeho polštář zvlhl marně prolitými slzami. Smutně a truchlivě vycházelo slunce a neosvítilo nic smutnějšího než obraz muže velmi schopného a dobrodušného, jenž se neumí podrobit sebekázni, jenž si sám neumí pomoci ke štěstí, jenž je si vědom sněti, kterou je nakažen, a přesto se jí poddává, aby jej zvolna užírala. KAPITOLA 6 STOVKY LIDÍ T ichý byt doktora Manetta byl v klidném zákoutí ulic poblíž Soho Square. Jednoho krásného nedělního odpoledne, když už se vlna čtyř měsíců převalila přes soudní řízení ve věci

„Částečně díky tomu, že mě platíš, abych ti pomáhal. Ale to ti ne- stojí za to, aby ses tady o tom zmiňoval; co chceš udělat, to uděláš. Byl jsi vždycky vpředu a já byl vždycky vzadu.“ „Musel jsem se dopředu dostat; přece jsem se tam nenarodil.“ „Nebyl jsem u toho, ale myslím si, že ses tam narodil,“ pravil Car- ton. Znovu se přitom zasmál; rozesmáli se oba. „Před Shrewsbury, v Shrewsbury a po Shrewsbury,“ pokračoval Car- ton, „vždy jsi pronikl na svoje místo a já zas na svoje. I tenkrát, když jsme spolu studovali v Latinské čtvrti v Paříži, když jsme se učili francouzsky, francouzské právo a ještě jiné francouzské věci, z kterých nám nic moc dobrého nevzešlo, i tenkrát jsi byl ty vždycky někde a já – nikde.“ „A čí to byla chyba?“ „Nevím, na mou duši, jestli to nebyla tvoje chyba. Vždycky ses prodíral, hnal, dral a tlačil dopředu, a to tak neúnavně, že já nemohl dělat nic jiného než zůstávat pozadu a odpočívat. Ale to je truchlivá záležitost mluvit tak o vlastní minulosti, když už se rozednívá. Než odejdu, začni o něčem jiném.“ „Tedy dobrá! Připíjím krásné svědkyni,“ pravil Stryver a zvedl skle- nici. „To je ti příjemnější?“ Zřejmě nebylo, neboť Carton se opět zatvářil truchlivě. „Krásná svědkyně,“ mumlal a nahlížel do sklenice. „Měl jsem co dělat ve dne i v noci s mnoha svědky i svědkyněmi: která to je ta tvoje krásná svědkyně?“ „Dcera toho podivného doktora, slečna Manettová.“ „Ta že je krásná?“ „A není snad?“ „Ne.“ „Vždyť ji, člověče, obdivovala celá soudní síň!“ „K čertu s obdivem celé soudní síně! Odkdy se v Old Bailey soudí krása? Je to zlatovlasá loutka.“ „Abych ti řekl pravdu, Sydneyi,“ pravil pan Stryver a ostře se za- hleděl na svého společníka, přičemž si přejížděl rukou rozzářenou tvář, „tak jsem si už myslel, že tě ta zlatovlasá loutka zaujala; vždyť jsi okamžitě postřehl, co se jí stalo!“

117

116

naučila tak úžasným kouzlům, že na ni děvče a žena, patřící k pomoc- nému personálu domácnosti, pohlížely jako na nějakou čarodějku nebo jako na Popelčinu kmotru, která si posílala pro drůbež, pro králíka, pro dva tři kousky zeleniny do zahrady a proměňovala to všechno, v cokoli se jí zachtělo. O nedělích večeřela slečna Prossová u doktorova stolu, ale ve všední dny vždy jedla v neznámou dobu buď v oněch kuchyňských nižších oblastech, nebo ve svém pokoji v druhém patře – v modrém pokoji, kam nikdo jiný než její ptáče nikdy neměl přístup. Dnes slečna Prossová v odpověď na přívětivou tvář svého ptáčete i na jeho milé úsilí potěšit ji neobyčejně slevila ze své přísnosti, a tak byla i celá večeře velmi přívětivá. Bylo toho dne neobyčejně dusno a po večeři Lucie navrhla, aby si víno vzali ven pod platan a tam na vzduchu poseděli. Poněvadž se všechno točilo podle ní a kolem ní, vyšli pod platan a ona sama nesla víno pro zvláštní potřebu pana Lorryho. Už před časem se ustanovila jako číšnice pana Lorryho, a když tam pak seděli pod platanem a ho- vořili, dbala pozorně, aby byla jeho sklenice stále plná. Tajemná po- zadí domů a jejich stěny sem na ně pohlížely, jak si povídají, a nad hlavami jim šeptal svou řečí platan. Ale stovky lidí se dosud neukázaly. Zatímco tam seděli pod plata- nem, ukázal se jen jeden člověk, a to pan Darnay. Doktor Manette jej uvítal laskavě a právě tak ho uvítala Lucie. Ale slečna Prossová začala náhle trpět pícháním v hlavě i v těle a uchýlila se do domu. Nezřídka bývala obětí takových trápení a nazývala to v kruhu rodiny svými bo- davými vrtochy. Doktor byl v nejlepší míře a vypadal neobyčejně mladě. Za takových chvil byla jeho podobnost s Lucií velmi výrazná, a když tak seděli vedle sebe, ona nakloněna k jeho rameni, on s paží opřenou o opěradlo její

židle, bylo velikým potěšením srovnávat ty dvě tváře. Celý den hovořil nezvykle živě o mnoha věcech.

„Doktore,“ pravil pan Darnay, když seděli pod platanem – a řekl to jako přirozené pokračování rozhovoru o starých londýnských stav- bách –, „viděl jste už Tower?“

… a když hladila bohaté vlasy svého miláčka s takovou pýchou, jak by snad hladila svoje vlastní vlasy, kdyby byla nej- marnivější a nejkrásnější z žen… (Ilustr. Fred Barnard)

126

Page 1 Page 2 Page 3 Page 4 Page 5 Page 6 Page 7 Page 8 Page 9 Page 10 Page 11 Page 12 Page 13 Page 14 Page 15 Page 16 Page 17 Page 18 Page 19 Page 20 Page 21 Page 22 Page 23 Page 24 Page 25 Page 26 Page 27 Page 28 Page 29 Page 30 Page 31 Page 32 Page 33 Page 34 Page 35 Page 36 Page 37 Page 38 Page 39 Page 40 Page 41 Page 42 Page 43 Page 44 Page 45 Page 46 Page 47 Page 48 Page 49 Page 50 Page 51 Page 52 Page 53 Page 54 Page 55 Page 56 Page 57 Page 58 Page 59 Page 60 Page 61 Page 62 Page 63 Page 64 Page 65 Page 66 Page 67 Page 68 Page 69 Page 70 Page 71 Page 72 Page 73 Page 74 Page 75 Page 76 Page 77 Page 78 Page 79 Page 80 Page 81 Page 82 Page 83 Page 84 Page 85 Page 86 Page 87 Page 88 Page 89 Page 90 Page 91 Page 92 Page 93 Page 94 Page 95 Page 96 Page 97 Page 98 Page 99 Page 100 Page 101 Page 102 Page 103 Page 104 Page 105 Page 106 Page 107 Page 108 Page 109 Page 110 Page 111 Page 112 Page 113

Made with FlippingBook - Online magazine maker