„Můžeme odjet, občane?“ „Můžete. Vpřed, postilioni! Šťastnou cestu!“
„Alexandre Manette. Lékař. Francouz. Který to je?“ „Tenhle; tento bezmocný, nesrozumitelně mumlající, blábolící sta- řec.“ „Občan doktor to zřejmě nemá v hlavě v pořádku. Revoluční ho- rečka na něj asi byla moc!“ „Až příliš.“ „Cha! Tak mnozí jí podlehnou. Jeho dcera. Francouzka. Která to je?“ „Tahle.“ „Jiná to být nemůže. Lucie, Evrémondova žena, viďte?“ „Ano.“ „Cha! Evrémonde pojede jinam. Lucie, její dcera. Angličanka. To je tahle?“ „Tahle a žádná jiná.“ „Polib mě, Evrémondovo dítě. Tak, teď jsi políbila dobrého repub- likána; to je v tvé rodině něco nového; vzpomínej na to! Sydney Car- ton, advokát. Angličan. To je který?“ „Doufejme, že se na čerstvém vzduchu brzy vzpamatuje. Nemá pevné zdraví a smutně se rozloučil s přítelem, jenž je v nemilosti Re- publiky.“ „A to je všechno? To tedy není mnoho! Mnozí jsou v nemilosti Republiky a musí se podívat okénkem ven. Jarvis Lorry. Zaměstna- nec banky. Angličan. Který to je?“ „To jsem já. Nezbytně já, protože jsem tu už poslední.“ Byl to Jarvis Lorry, jenž zodpověděl všechny předchozí otázky. Byl to Jarvis Lorry, jenž vystoupil, stál nyní s rukou na dvířkách kočáru a odpovídal skupině úředníků. Zvolna obešli kočár a zvolna vystou- pili na kozlík, aby se podívali na nevelké množství zavazadel, jež vezl kočár na střeše; venkované, postávající kolem, se tlačili blíž ke kočáru a lačně nahlíželi dovnitř; matka, držící v náruči dítě, pozvedla jeho ručku, aby se dotklo ženy šlechtice, jenž propadl gilotině. „Tady máte potvrzené doklady, Jarvisi Lorry.“ Ležel v koutě kočáru. Také na něj ukázali. „Ten anglický advokát zřejmě omdlel?“
„Zdravím vás, občané. – A první nebezpečí máme za sebou!“ To byla opět slova Jarvise Lorryho, jenž sepjal ruce a podíval se vzhůru. Uvnitř kočáru panoval děs, ozýval se pláč a těžký dech ces- tujícího, který nebyl plně při vědomí. „Nejedeme příliš pomalu? Nelze je přimět, aby jeli rychleji?“ otá- zala se Lucie a tiskla se k starému pánovi. „To by vypadalo jako útěk, má drahá. Nesmím na ně příliš naléhat; vzbudilo by to podezření.“ „Ohlédněte se, podívejte se dozadu, zda nás nepronásledují!“ „Silnice je prázdná, má nejdražší. Zatím nás nepronásledují.“ Míjeli dvojice a trojice domů, osamělé usedlosti, pobořené stavby, barvírny, koželužny a podobné dílny, jeli otevřeným krajem, alejemi bezlistých stromů. Pod nimi byla tvrdá nerovná dlažba, po stranách měkké hluboké bláto. Někdy zajeli do bahna na okraji, aby se vyhnuli kamení, jež rachotilo pod koly; občas tam v kalužích a blátivých ko- lejích uvázli. Tu byla muka jejich netrpělivosti tak veliká, že se v poplašeném spěchu málem chystali vystoupit a utíkat – skrýt se někde –, udělat cokoli, jen aby nestáli na místě. Projeli volnou krajinou a opět jeli mezi rozpadlými stavbami, osa- mělými usedlostmi, barvírnami, koželužnami a podobnými dílnami, mezi dvojicemi a trojicemi domů, v alejích bezlistých stromů. Okla- mali je ti lidé a vezou je touž cestou zpět? Není tohle ono místo, jímž již dvakrát projeli? Díky Bohu, ne. Vesnice. Ohlédněte se, podívejte se dozadu, jestli nejsme pronásledováni! Tiše! Poštovní stanice. Zvolna vypřahali jejich čtyři koně; dlouho tu kočár v uličce stál bez koní a zdálo se, jako by se už nikdy neměl rozjet; zvolna se zas jeden po druhém objevovali noví koně; zvolna šli za nimi noví postilioni, silní a zaplétající své biče; dosavadní postilioni počí- tající svoje peníze špatně sčítali a nebyli se součty spokojeni. Po celou tu dobu jejich přetížená srdce bila rychlostí, jež daleko předstihla nejrychlejší trysk nejrychlejších koní z těch, co jich kdy po světě běhalo.
459
458
Made with FlippingBook - Online magazine maker