jej poznali, kdyby otevřeli dveře a objevili mrtvolu, kdyby ji teď zastavili u brány, poslali do vězení a obžalovali z vraždy! Zatímco takto rozechvěle přemýšlela, její průvodce přijel, pomohl jí dovnitř a odvezl ji. „Je na ulicích nějaký hluk?“ tázala se ho. „Obvyklý hluk,“ odpověděl pan Cruncher a zdál se být překvapen její otázkou i jejím vzhledem. „Neslyším vás,“ pravila slečna Prossová. „Co říkáte?“ Nadarmo pan Cruncher opakoval, co řekl; slečna Prossová ho ne- slyšela. Tak tedy budu kývat hlavou, pomyslel si užaslý pan Cruncher, to aspoň uvidí. Viděla to. „A teď už je na ulicích nějaký hluk?“ zeptala se slečna Prossová za okamžik. Pan Cruncher opět zakýval hlavou. „Neslyším nic.“ „Že by za hodinu ohluchla?“ pravil pan Cruncher zamyšleně a celý znepokojený. „Co se to s ní stalo?“ „Jako by nastal nějaký záblesk a výbuch,“ pravila slečna Prossová, „a ten výbuch, to je a bude poslední věc, kterou jsem kdy v životě sly- šela.“ „Ať jsem prokletý, jestli není nějaká divná!“ pravil pan Cruncher čím dál znepokojenější. Čeho se to jen mohla napít na odvahu? „Sly- šíte! Už zas drkotají ty strašné káry! To přece slyšíte, slečno?“ „Neslyším nic,“ pravila slečna Prossová, když viděla, že mluví na ni. „Ach, milý člověče, napřed byl veliký výbuch a pak veliké ticho a připadá mi, že to veliké ticho je tak nezměnitelně a stálé a že co živa budu, nebude již ničím přerušeno.“ „Jestli neslyší drkotání těch hrozných kár, když jsou teď už tak blízko svého cíle,“ pravil pán Cruncher ohlížející se přes rameno, „tak už si opravdu myslím, že nikdy nic jiného na světě ne- uslyší.“ A vskutku už nikdy nic neslyšela.
s živelnou mocí lásky, jež je vždy o tolik silnější než nenávist, tiskla ji slečna Prossová pevně, a jak tu spolu zápolily, dokonce ji několikrát zdvihla z podlahy. Paní Defargeová bila kolem sebe rukama a drásala jí nehty obličej, ale slečna Prossová ji držela dál kolem pasu s hlavou skloněnou a tiskla se k ní pevněji než tonoucí. Brzy ji ruce paní Defargeové přestaly bít a začaly hmatat kolem pasu. „Mám to tady pod svou rukou,“ pravila slečna Prossová přiduše- ným hlasem, „nevytáhnete to. Jsem silnější než vy, díky Bohu za to. Nepustím vás, dokud jedna z nás nepadne, ať v mdlobách, nebo mrtvá!“ Paní Defargeová měla ruce na prsou. Slečna Prossová vzhlédla, spatřila, co v nich je, udeřila do toho, vyvolala záblesk a výbuch a zů- stala tam stát sama – oslepena kouřem. To všechno se stalo ve vteřině. Když se kouř rozptýlil, zanechal tu strašlivé ticho a poté odvanul kamsi do vzduchu jako duše hněvivé ženy, jejíž tělo tu bez života leželo na podlaze. V prvním zděšení a hrůze obešla slečna Prossová to tělo obloukem jak možno největším a seběhla po schodech, aby zbytečně volala o pomoc. Naštěstí si okamžitě uvědomila, co by tím mohla způsobit, zarazila se a běžela zpět. Bylo strašné zas vejít těmi dveřmi; ale vstou- pila, a dokonce se přiblížila k mrtvému tělu, aby si vzala klobouk a ostatní potřebné věci. Oblékla si to všechno na schodišti, když na- před zavřela a zamkla dveře a vzala klíč ze zámku. Usedla pak na schody, aby nabrala dech a vzlykla, pak vstala a spěchala pryč. Naštěstí měla na klobouku závoj, neboť jinak by byla těžko mohla jít po ulici, aniž by ji zastavili. Naštěstí byl také celý její vzhled tak zvláštní, že na ní nedbalost zjevu nebyla znát tolik jako na jiné ženě. Obojího jí bylo třeba, neboť měla na tváři vyryty stopy prstů, vlasy měla rozcuchané a šaty (narychlo oblečené rozechvělýma rukama) měla pomačkané a neupravené. Když kráčela přes most, upustila klíč do řeky. Ke katedrále dospěla o několik minut dříve než její průvodce, a když tam čekala, běželo jí hlavou, co by se asi stalo, kdyby klíč chytili do přichystané sítě, kdyby
475
474
Made with FlippingBook - Online magazine maker