„Dobrý den!“ „Jak vidím, pořád pilně pracujete.“
„Bojím se,“ odpověděla a zachvěla se. „Čeho? Čeho se bojíte?“ „Jeho. Svého otce.“
Po dlouhé odmlce se hlava opět na okamžik zvedla a hlas odpo- věděl: „Ano – pracuji.“ Než se tentokrát hlava znovu sklonila, dvojice vpadlých očí se podívala na toho, jenž se tázal. Zemdlenost hlasu byla žalostná i hrozná. Nebyla to zemdlenost z tělesné slabosti, i když věznění a špatná strava na ní nepochyb- ně měly svůj podíl. Zvláštní slabost toho hlasu byla v tom, že to byla zemdlenost ze samoty a z toho, že hlasu nebylo užíváno. Zněl jako poslední, sotva slyšitelná ozvěna zvuku dávno a dávno zanik- lého. Tak naprosto již ztratil životnost a zvučnost lidského hlasu, že působil na smysly jako barva kdysi krásná, jež vybledla v ubo- hou skvrnu. Byl tak dutý a ztišený, že zněl jako hlas z podzemí. Do té míry vyjadřoval beznadějnou ztracenost bytosti, jež jím hovo- řila, že hladem utrápený poutník, utrýzněný osamělým bloudě- ním v pustině, vzpomínal by patrně týmž hlasem okamžik před svou smrtí na domov a na přátele. Uplynulo několik minut mlčenlivé práce a pak opět vpadlé oči vzhlédly, nikoli však se zvědavým zájmem, nýbrž s jakýmsi otupěle mechanickým, už napřed utkvělým vědomím, že místo, na němž stál jediný návštěvník, kterého již spatřily, není dosud prázdné. „Chtěl bych sem vpustit trochu více světla,“ pravil Defarge, jenž nepřestával hledět na obuvníka. „Snesete trochu víc světla?“ Obuvník ustal v práci, podíval se s jakýmsi prázdným výrazem na podlahu vedle sebe, pak podobně pohlédl na podlahu po druhé straně a konečně vzhlédl k tomu, jenž hovořil. „Co jste říkal?“ „Snesete trochu víc světla?“ „Musím to snést, jestli je vpustíte.“ Jakýsi nejbledší odstín důrazu položil na první slovo. Defarge otevřel trochu víc již pootevřenou polovinu dveří a v tomto novém úhlu ji pak upevnil. Široký paprsek světla vpadl do podkroví a osvětlil pracujícího muže, jenž měl na klíně nedokončený střevíc a právě ustal v práci. Několik nástrojů a odřezků kůže leželo
Trochu už zoufalý jejím stavem i průvodcovou výzvou, aby vstou- pili, položil si přes ramena její ruku, jež se mu chvěla na paži, maličko dívku pozvedl a spěšně vkročil do místnosti. Hned za dveřmi ji po- stavil zas na zem, a jak se k němu tiskla, pevně ji svíral. Defarge vytáhl klíč, zavřel dveře, zevnitř je zamkl, opět klíč vytáhl a držel jej pak v ruce. Dělal to všechno metodicky a doprovázel to hlu- kem i co možná největší nevlídností. Konečně pak odměřeným krokem přešel místnost k oknu. Zastavil se tam a obrátil se tváří do místnosti. Podkroví, určené sloužit jako sklad palivového dříví a podobných věcí, bylo ponuré a tmavé, neboť okno ve vikýřovém výklenku byly vlastně střešní dveře, nad nimiž byla připevněna jakási malá kladka, kterou se vytahovaly věci z ulice; byly to nezasklené dveře o dvou křídlech, jak bývají všechny francouzské dveře. Aby sem nevnikal chlad, byla polovička dveří pevně uzavřená, kdežto druhá byla jen nepatrně pootevřená. Vnikalo sem tedy jen velmi málo světla, a kdo sem právě vešel, ten stěží něco spatřil; jen dlouhým zvykem mohl se zrak přizpůsobit tak, aby bylo možné v této temnotě dělat práci vy- žadující jistou jemnost. A přece byla v tomto podkroví taková práce konána; zády ke dveřím a tváří obrácen k oknu, u něhož stál vinárník a hleděl na něj, seděl na nízké lavici bělovlasý muž, nahýbal se vpřed a pilně sešíval střevíc. KAPITOLA 6 OBUVNÍK „D obrý den!“ pravil pan Defarge k bílé hlavě, jež byla hlu- boko sehnuta nad obuvnickou prací. Na okamžik se hlava zvedla a na pozdrav odpověděl hlas velmi slabý, jako by to zaznělo z veliké dálky.
50
51
Made with FlippingBook - Online magazine maker