Zapadlé oči se obrátily na Defargea, jako by chtěl otázku přenést na něj. Poněvadž však odtud žádnou pomoc nedostal, stočily se oči, když ohledaly podlahu kolem, opět na tazatele. „Vyučený obuvník? Ne, nebyl jsem povoláním obuvník. Naučil jsem se to tady. Sám jsem se to naučil. Požádal jsem o dovolení…“ Umlkl na několik minut a celou tu dobu opakoval stále dokola ty odměřené pohyby rukou. Jeho pohled se pak konečně zvolna vrátil k tváři, od níž se odchýlil; když na ní zas očima spočinul, trhl sebou a jal se pokračovat jako spáč, jenž se po procitnutí vrací k věci, o níž hovořil večer před usnutím: „Požádal jsem o dovolení, abych se to směl učit, po dlouhé době jsem s obtížemi dovolení dostal a od té doby jsem dělal boty.“ Když vztáhl ruku po střevíci, který mu předtím vzali, pravil pan Lorry, jenž mu dosud upřeně hleděl do tváře: „Pane Manette, ani trochu si na mne nevzpomínáte?“ Střevíc upadl na podlahu a mužův zrak utkvěl na tom, kdo se tázal. „Pane Manette,“ pokračoval pan Lorry a položil ruku na Defar- geovu paži, „nepamatujete se ani trochu na tohoto člověka? Podívejte se na něj. Podívejte se na mě. Nevzpomínáte si na žádného dávného bankéře, na žádné staré obchodní záležitosti, na žádného dávného sluhu, na žádné staré časy, pane Manette?“ Jak tu tak dlouholetý vězeň střídavě utkvíval pohledem na panu Lorrym a na Defargeovi, začaly postupně pronikat temnou mlhou, jež na něj již kdysi dávno padla, jakési dlouho zastřené známky dychtivé inteligence. Po chvíli je zas zakryl mrak, slábly, hynuly; ale byly zde. A právě tak se to mělo s výrazem krásné mladé tváře té, jež se podél zdi doplížila na místo, odkud jej mohla vidět a kde stála a hleděla na něj s rukama zprvu pozvednutýma ve zděšeném soucitu, neřkuli tak, jako by jej chtěla odstrčit daleko od sebe a zbavit se pohledu na něj, teď však vztaženýma a rozechvělýma dychtivostí přitisknout jeho přízračnou tvář na svá mladá vlahá ňadra a láskou ho vrátit životu – právě tak měnil se výraz na její mladé krásné tváři, takže se zdálo, jako by se nějakým pohyblivým paprskem světla přenášel z něho na ni.
„Co je to?“ (Ilustr. Fred Barnard)
56
Made with FlippingBook - Online magazine maker