ctihodným otcem a prosit jej, aby mi odpustil, že jsem nepracovala celé dny za jeho osvobození, že jsem celé dny neprobděla a nepro- plakala, poněvadž láska mé matky přede mnou skryla jeho utrpení a muka, zaplač nad tím, zaplač nad tím! Zaplač pak nad ní a zaplač nade mnou! Děkujte Bohu, dobří pánové! Cítím jeho svaté slzy na své tváři, cítím jeho vzlyky na svém srdci. Ach, pohleďte! Děkujte za nás Bohu, děkujte Bohu!“ Klesl jí do náruče a jeho tvář padla na její ňadra; byl to pohled tak dojemný, avšak i tak hrozný vinou strašlivé křivdy a utrpení, jež před- cházely, že si oba přihlížející zakryli tváře. Když již po dlouhou chvíli nebylo ticho podkroví ničím rušeno a když se jeho bouřlivě dmoucí prsa a vzlykotem otřásaná postava konečně poddaly klidu, jenž musí nastat po všech bouřích – klidu, jenž je pro lidstvo znakem odpočinku a ztišení, do něhož vždy na- konec umlká bouře, zvaná život –, pokročili oba vpřed, aby otce i dceru pozvedli ze země. Pomalu se svezl z lavice na podlahu a nyní tam zcela vyčerpán bezvládně ležel. Ona usedla na zem s ním, aby jeho hlava mohla spočívat na jejím rameni; a její rozpuštěné vlasy jej chránily před světlem. „Jestliže lze zařídit,“ pravila k panu Lorrymu, jenž se, když si ně- kolikrát vyčistil nos, nad nimi sehnul, „abychom, aniž jej to znepo- kojí, mohli okamžitě odjet z Paříže, a to tak, že jej odvezeme hned od dveří tohoto domu…“ „Uvažte však. Je schopen té cesty?“ zeptal se pan Lorry. „Myslím, že je lépe schopen cesty než dalšího pobytu v tomto městě, jež je pro něj tak strašné.“ „To je pravda,“ pravil Defarge, jenž poklekl, aby lépe viděl a slyšel. „Nadto bude z mnoha důvodů lépe, aby pan Manette byl co nejdříve za hranicemi Francie. Mám jít tedy najmout kočár a poštovní koně?“ „To je obchodní věc,“ pravil pan Lorry, jenž opět rychle nabyl své metodičnosti, „a jde-li o obchodní věci, bude nejlépe, když to zařídím já.“ „Buďte tedy tak laskav,“ hovořila naléhavě slečna Manettová, „a nechte nás tady. Vidíte, jak se uklidnil, a můžete ho tedy bez obav
si jej na prsa; stále se však ještě díval na ni a zachmuřeně potřásal hla- vou. „Ne, ne, ne; jste příliš mladá, příliš svěží. Nemůže to tak být. Po- hleďte, co je to vězeň. Toto nejsou již ruce, jež ona znala, toto není ta tvář, kterou znala, toto není hlas, který slýchala. Ne, ne. Byla – a on byl – před dlouhými roky v Severní věži – před věky. Jak se jme- nujete, něžný anděli?“ Uvítala, že se jeho chování i hlas zmírnily, klekla před ním na ko- lena a prosebně mu položila ruce na prsa. „Ach, pane, později se dovíte moje jméno, později se dovíte, kdo byla moje matka, kdo byl můj otec a jak se stalo, že jsem nevěděla o jejich těžkém životě. Dnes vám to nemohu povědět a nemohu vám to povědět tady. Zde a nyní vám mohu říct jen tolik, že vás prosím, abyste se mne dotkl a dal mi požehnání. Dejte mi políbení, dejte mi políbení! Ach, můj drahý, můj drahý!“ Jeho mrazivě bílá hlava se setkala s jejími zářivými vlasy, jež ji hře- jivě ozářily, jako by nad ní vzešlo světlo svobody. „Jestliže slyšíte v mém hlase – nevím, zda tomu tak je, ale doufám, že ano –, jestliže slyšíte v mém hlase nějakou podobnost s hlasem, který býval kdysi pro vaše uši sladkou hudbou, zaplačte nad ním, za- plačte nad ním! Jestliže se při doteku mých vlasů dotýkáte něčeho, co vám připomíná milovanou hlavu, jež se mnohokrát opírala o vaše prsa, když jste byl mladý a svobodný, zaplačte nad ní, zaplačte nad ní! Jestliže vám povím o domově, kde vám budu se vší oddaností věrně sloužit, a probudím tím ve vás vzpomínku na domov, jenž byl opuštěn, zatímco vaše srdce hynulo žalem, zaplačte nad ním, zaplačte nad ním!“ Držela ho pevně kolem krku a kolébala ho na prsou jako dítě. „Jestliže ti řeknu, můj ze všech nejdražší, že tvoje utrpení je u konce, že jsem tě přišla odsud odvézt a že odjedeme do Anglie, aby- chom žili v klidu i míru, a jestliže tím způsobím, že pomyslíš na to, jak byl promarněn tvůj užitečný život a jak zle se k tobě zachovala naše rodná Francie, zaplač nad tím, zaplač nad tím! Jestliže ti řeknu svoje jméno i jméno svého otce, jenž žije, a jméno své matky, která je mrtvá, a jestliže z toho pochopíš, že musím pokleknout před svým
61
60
Made with FlippingBook - Online magazine maker