„Tady jsou, pane důstojníku,“ pravil Defarge, když sestoupil a opatrně si je odvedl stranou, „tohle jsou průkazy toho bělovlasého pána uvnitř. Svěřili mi je spolu s ním v…,“ ztišil hlas. Mezi vojenskými svítilnami nastal ruch, a když pak jedna ze svítilen, držena rukou ve stejnokroji, vnikla do kočáru, naskytl se očím, patřícím k této ruce, nikoli každodenní, nikoli každonoční pohled na pána s bílou hlavou. „V pořádku! Jeďte!“ řekl stejnokroj. „Sbohem!“ odpověděl Defarge. A povoz vyjel z aleje větrem roz- kymácených, čím dál slaběji hořících lamp pod obrovský příkrov hvězd. Stíny noci byly hluboké a temné pod klenbou nehybných a věč- ných světel, z nichž některá jsou tak vzdálena od této maličké země, že učenci hovoří o pochybnostech nad tím, zda jejich paprsky do- padly již vůbec na tento bod v prostoru, kde je tolik utrpení a tolik shonu. Po celý ten mrazivý a znepokojivý noční čas až do svítání na- šeptávaly noční stíny do uší pana Jarvise Lorryho, jenž seděl proti tomu, který byl pohřben a vykopán a jenž se v duchu ustavičně tázal, které jeho duševní síly jsou navždy zničeny a které jsou schopny ob- novy, onu starou otázku:
KNIHA DRUHÁ ZLATÁ NIT
„Doufám, že se vám chce žít?“ A slyšel onu starou odpověď: „Ani nevím.“
66
Made with FlippingBook - Online magazine maker