„Pane Darnayi!“ Obžalovaný okamžitě přistoupil k přepážce. „Přirozeně jste zvědav, co je se svědkyní, se slečnou Manettovou. Už je jí lépe. To, co jste viděl, bylo nejhorší.“ „Opravdu lituji, že jsem to zavinil. Můžete jí to, prosím, vyřídit spolu s mými nejvřelejšími díky?“ „Ano, mohu. Vyřídím jí to, když si přejete.“ Chování pana Cartona bylo tak lhostejné, že vypadalo téměř ne- stoudně. Stál napůl odvrácen od obžalovaného a loktem se opíral o přepážku. „Prosím vás o to. Ze srdce vám za to děkuji.“ „A co čekáte, pane Darnayi?“ pravil Carton dosud od něho napůl odvrácen. „Nejhorší.“ „To je to nejmoudřejší, co můžete čekat, a taky nejpravděpodob- nější. Ale myslím si, že ten odchod poroty je pro vás příznivé zna- mení.“ Poněvadž postávat ve východu ze soudní síně nebylo dovoleno, Jerry už nic víc neslyšel; nechal je tam za svými zády – oba tolik si po- dobné tvářemi, tolik si nepodobné chováním – stojící vedle sebe a oba obrážené zrcadlem nad nimi. Půl druhé hodiny se těžce převalilo dole na chodbách, zaplněných zloději a darebáky, přestože tu byly na ukrácení chvíle skopové paš- tiky a pivo. Naježený posel se posilnil a pak nepohodlně usedl na la- vici a zdříml si. Po chvíli jej probudily hlučné hlasy a rychlý příliv lidí, ženoucích se po schodech vzhůru k soudní síni, jej vzal s sebou. „Jerry! Jerry!“ volal již pan Lorry u dveří, když tam Jerry do- spěl. „Tady jsem, pane! Dá to práci protlačit se zas zpátky. Tady jsem, pane!“ Pan Lorry mu skrze tlačenici podal jakýsi papír. „Rychle! Máte to?“ „Ano, pane!“ Spěšným písmem bylo na papíře napsáno: OSVOBOZEN.
Mnozí s ní soucítili, když byla odváděna, a mnozí měli účast s jejím otcem. Zřejmě bylo pro něj velmi bolestné, když mu zde tak připomněli dny jeho věznění. Když byl vyslýchán, bylo na něm vidět, jak hluboce je rozrušen, a od té chvíle zas na něm ležel jako černý mrak onen zamyšlený a dovnitř obrácený pohled, s nímž vypadal tak staře. Porota, kterou při odchodu míjel a která se k němu na okamžik obrátila, mluvila právě ústy svého předsedy. Svědci si přejí, aby se mohli vzdálit. Soudce (patrně s pomyšlením na George Washingtona) projevil trochu překvapení, současně však vyjádřil potěšení, že se pod dozorem stráží vzdálí, a sám se také vzdá- lil. Soudní řízení trvalo celý den a v síni teď rozsvěcovali svítilny. Roz- nesla se zpráva, že se porota bude radit dlouho. Diváci odcházeli opatřit si občerstvení a obžalovaný poodstoupil od přepážky a usedl. Pan Lorry, jenž vyšel, když vyšla mladá dáma s otcem, se opět ob- jevil a pokynul Jerrymu, jenž se teď, když napětí polevilo, k němu snadno protlačil. „Chcete-li něco sníst, Jerry, teď můžete. Ale zůstaňte nablízku. Jistě uslyšíte, až se porota vrátí. Nezmeškejte, poněvadž chci, abyste roz- sudek oznámil v bance. Jste nejrychlejší posel, jakého znám, a budete u Temple Baru mnohem dříve než já.“ Jerry měl čelo právě tak dost velké na to, aby si na ně mohl pokle- pat, a tak si na ně poklepal na znamení, že s uznáním přijímá toto sdělení a že děkuje za šilink. V téže chvíli přistoupil pan Carton a dotkl se ramene pana Lorryho. „Jak je té mladé dámě?“ „Je velmi nešťastná; ale otec ji utěšuje a je jí teď lépe, když je venku ze soudní síně.“ „Řeknu to obžalovanému. Neslušelo by se na ctihodného pána z banky, aby s ním veřejně mluvil.“ Pan Lorry se začervenal, jako by si uvědomil, že vskutku takto nějak uvažoval, a pan Carton se odebral směrem k přepážce, za níž seděl obžalovaný. Týmž směrem se též vycházelo ze soudní síně, a tak Jerry šel s očima vyjevenýma, s ušima nastraženýma a s vlasy zježenými za ním.
97
96
Made with FlippingBook - Online magazine maker