pení s touto přítomností po letech utrpení; zvuk jejího hlasu, světlo její tváře, dotek její ruky, to všechno na něj takřka vždy působilo blaho- dárně. Nikoli naprosto vždy, neboť se pamatovala na několik případů, kdy tato její moc zklamala; byly to však případy řídké a ona doufala, že se už nebudou opakovat. Pan Darnay jí s horlivou vděčností políbil ruku a obrátil se pak k panu Stryverovi, kterému vřele poděkoval. Pan Stryver, muž o něco málo víc než třicetiletý, který však vypadal o dvacet let starší, byl urostlý, hlučný, rudolící, drsně přímý a prostý jakékoli přejemnělé zdrženlivosti a uměl se prodrat (morálně i tělesně) tak snadno mezi lidi a do společ- nosti, že mu to zaručovalo úspěšnou další životní dráhu. Měl dosud na sobě paruku i talár, a když se protlačil ke svému klientovi tak dravě, že nebohého pana Lorryho vymáčkl z hloučku, řekl: „Jsem rád, že jsem vás z toho se ctí dostal, pane Darnayi. Byla to hanebná obžaloba, hnusně hanebná; ale tím není řečeno, že by neměla vyhlídky na úspěch.“ „Zavázal jste si mě na celý život – a to v dvojím smyslu,“ pravil mu klient a stiskl mu ruku. „Dělal jsem, co jsem mohl, pane Darnayi; kdokoli jiný by dokázal totéž.“ Teď zřejmě bylo na někom jiném, aby řekl: „Dokázal jste mnohem víc.“ Řekl to pan Lorry; nikoli zcela nezištně, nýbrž patrně za zištným účelem, aby se vtlačil zpátky mezi ně. „Myslíte?“ opáčil pan Stryver. „Nu, byl jste tu celý den, tak byste to měl vědět. A máte také podobné zaměstnání.“ „A jako právní zástupce,“ řekl pan Lorry, kterého obhájce přistrčil ramenem do hloučku právě tak, jako jej dříve vystrčil, „jako právní zá- stupce se odvolávám na doktora Manetta, aby přerušil tuto rozpravu a všem nám přikázal odejít domů. Slečna Lucie vypadá špatně, pan Dar- nay má za sebou hrozný den, všichni jsme unaveni.“ „Mluvte jen za sebe, pane Lorry,“ pravil Stryver, „mě ještě čeká práce na celou noc. Mluvte za sebe.“ „Mluvím za sebe,“ řekl na to pan Lorry, „za pana Darnaye, za slečnu Lucii a – slečno Lucie, mohu podle vás mluvit za nás za všechny?“ Položil tu otázku naléhavě a pohlédl přitom na jejího otce.
„Kdybyste i tentokrát napsal ,Vrácen životu‘,“ mumlal si Jerry, když odcházel, „pak bych věděl, co jste tím tehdy mínil.“ Nic jiného už nemohl říct a na nic už ani nemohl pomyslet, dokud nebyl daleko z Old Bailey, neboť dav se odtamtud hrnul s takovou prudkostí, že jej div neporazil, a do ulic se vehnalo bzučení, jako by se tu rozletěly zklamané mouchy za jinou mršinou.
KAPITOLA 4 BLAHOPŘÁNÍ P oslední usazenina davu lidí, kteří se celý boží den tlačili v soudní síni, proudila z chmurně osvětlených chodeb sou- dního dvora ven, když se doktor Manette, jeho dcera Lucie Manettová, právní zástupce obžalovaného pan Lorry a jeho obhájce pan Stryver shromáždili kolem právě propuštěného pana Charlese Darnaye a blahopřáli mu k jeho úniku před smrtí. Bylo by nesnadné i ve světle mnohem jasnějším rozeznat v doktoru Manettovi, oduševnělém v tváři a napřímeném, onoho obuvníka z pa- řížského podkroví. Kdokoli však na něj jednou pohlédl, nemohl se ubránit, aby se na něj nepodíval znovu, a to i tehdy, když nebyla pří- ležitost zaslechnout truchlivou kadenci jeho tlumeného hrobového hlasu nebo zaznamenat jeho nepřítomnost ducha, jež na něj padala jako mračno vždy tak náhle bez jakékoli zjevné příčiny. Byla tu jedna vnější příčina, a to zmínka o jeho dlouhých letech utrpení – jako se stalo za soudního řízení –, jež z hlubin jeho duše vyvolávala tento stav, jenž však v něm vznikal i bez příčiny a zahaloval jej pak truchlivostí tak nepochopitelnou těm, kteří neznali jeho příběh, že to vypadalo, jako by viděli stín skutečné Bastily, vržený na něj letním sluncem, za- tímco sama Bastila byla na tři sta mil daleko. Jen jeho dcera měla moc odkouzlit toto temné zamyšlení z jeho duše. Ona byla zlatou nití, jež spojovala jeho minulost před lety utr-
101
100
Made with FlippingBook - Online magazine maker