„Že jsem to okamžitě postřehl! Když omdlí nějaká dívka, ať loutka nebo ne, člověku metr nebo dva před nosem, může to snad vidět i bez dalekohledu. Připíjím, ale popírám, že je krásná. A teď už dál pít nebudu; jdu spát.“ Když jej hostitel vyprovázel se svíčkou, aby mu na schodech po- svítil, den již mrazivě nakukoval zašpiněnými okny. Když vyšel Carton z domu, vzduch kolem byl chladný a provlhlý, obloha byla za- tažená, řeka byla temná a kalná a všechno před ním bylo jako pustina bez života. A v ranním větru se točily dokola kotouče prachu, jako by se kdesi daleko zvedl pouštní písek a první jeho poprašek jako by ohlašoval, že zavalí město. S pocitem marnosti v sobě a s pustotou kolem sebe zastavil se muž na ztichlém chodníku a spatřil na okamžik v pustině před sebou pře- lud počestné ctižádosti, sebezapření a vytrvalosti. V pohádkovém městě té vidiny byly vzdušné ochozy, odkud na něj shlížela láska a přízeň, byly tu zahrady, kde zrály plody života, a byly tu prameny naděje, jež mu jiskřily před očima. Okamžik – a pak to pominulo. Vystoupil vysoko po schodech do svého pokoje, vrhl se v šatech na neustlané lůžko a jeho polštář zvlhl marně prolitými slzami. Smutně a truchlivě vycházelo slunce a neosvítilo nic smutnějšího než obraz muže velmi schopného a dobrodušného, jenž se neumí podrobit sebekázni, jenž si sám neumí pomoci ke štěstí, jenž je si vědom sněti, kterou je nakažen, a přesto se jí poddává, aby jej zvolna užírala. KAPITOLA 6 STOVKY LIDÍ T ichý byt doktora Manetta byl v klidném zákoutí ulic poblíž Soho Square. Jednoho krásného nedělního odpoledne, když už se vlna čtyř měsíců převalila přes soudní řízení ve věci
„Částečně díky tomu, že mě platíš, abych ti pomáhal. Ale to ti ne- stojí za to, aby ses tady o tom zmiňoval; co chceš udělat, to uděláš. Byl jsi vždycky vpředu a já byl vždycky vzadu.“ „Musel jsem se dopředu dostat; přece jsem se tam nenarodil.“ „Nebyl jsem u toho, ale myslím si, že ses tam narodil,“ pravil Car- ton. Znovu se přitom zasmál; rozesmáli se oba. „Před Shrewsbury, v Shrewsbury a po Shrewsbury,“ pokračoval Car- ton, „vždy jsi pronikl na svoje místo a já zas na svoje. I tenkrát, když jsme spolu studovali v Latinské čtvrti v Paříži, když jsme se učili francouzsky, francouzské právo a ještě jiné francouzské věci, z kterých nám nic moc dobrého nevzešlo, i tenkrát jsi byl ty vždycky někde a já – nikde.“ „A čí to byla chyba?“ „Nevím, na mou duši, jestli to nebyla tvoje chyba. Vždycky ses prodíral, hnal, dral a tlačil dopředu, a to tak neúnavně, že já nemohl dělat nic jiného než zůstávat pozadu a odpočívat. Ale to je truchlivá záležitost mluvit tak o vlastní minulosti, když už se rozednívá. Než odejdu, začni o něčem jiném.“ „Tedy dobrá! Připíjím krásné svědkyni,“ pravil Stryver a zvedl skle- nici. „To je ti příjemnější?“ Zřejmě nebylo, neboť Carton se opět zatvářil truchlivě. „Krásná svědkyně,“ mumlal a nahlížel do sklenice. „Měl jsem co dělat ve dne i v noci s mnoha svědky i svědkyněmi: která to je ta tvoje krásná svědkyně?“ „Dcera toho podivného doktora, slečna Manettová.“ „Ta že je krásná?“ „A není snad?“ „Ne.“ „Vždyť ji, člověče, obdivovala celá soudní síň!“ „K čertu s obdivem celé soudní síně! Odkdy se v Old Bailey soudí krása? Je to zlatovlasá loutka.“ „Abych ti řekl pravdu, Sydneyi,“ pravil pan Stryver a ostře se za- hleděl na svého společníka, přičemž si přejížděl rukou rozzářenou tvář, „tak jsem si už myslel, že tě ta zlatovlasá loutka zaujala; vždyť jsi okamžitě postřehl, co se jí stalo!“
117
116
Made with FlippingBook - Online magazine maker