„Byli jsme tam s Lucií, ale jen náhodou. Viděli jsme z něho právě jen tolik, abychom poznali, že přímo překypuje zajímavostmi; nic víc.“ „Já tam byl, jestli si vzpomínáte,“ pravil Darnay s úsměvem, ale zároveň se též zarděl nevolí, „já tam byl za účelem poněkud jiným, který mi nedovolil mnoho z Toweru vidět. Vyprávěli mi podivnou věc, když jsem tam byl.“ „Co to bylo?“ tázala se Lucie. „Když dělali jakési přestavby, přišli dělníci na starou podzemní kobku, která byla už kdysi dávno zazděna a zapomenuta. Všechny ka- meny jejích vnitřních stěn byly pokryty nápisy, jež tam vyryli vězňové – byly to letopočty, jména, nářky, modlitby. Do jednoho ka- mene v koutě kobky vyryl jakýsi vězeň, jenž šel pak patrně na po- pravu, jako svou poslední práci tři písmena. Vyryl je tam nějakým velmi ubohým nástrojem, spěšně a nejistou rukou. Zprvu je všichni četli jako DIC; když je však zkoumali blíže, zjistili, že poslední pís- meno je G. V zápisech nebyl žádný vězeň, jehož jméno by mělo ta- ková začáteční písmena, o nikom takovém tu ani nekolovala pověst a vyskytly se mnohé dohady, co by ta písmena mohla znamenat. Ko- nečně někoho napadlo, že to nejsou začáteční písmena, nýbrž celé slovo D I G. Kopejte. Ohledali pečlivě podlahu pod nápisem a v zemi pod jedním kamenem, cihlou či pod zlomkem dlažby nalezli zbytky papíru smíšené se zbytky malého koženého pouzdra nebo tobolky. Co tam ten neznámý vězeň napsal, to už nikdy nikdo nepřečte, ale něco napsal a skryl to před dozorci.“ „Otče,“ zvolal Lucie, „tobě je zle!“ Muž sebou náhle trhl a přiložil si ruku k hlavě. Jeho vzhled i cho- vání všechny poděsilo. „Ne, moje drahá, není mi zle. Začínají padat veliké kapky deště a to mě polekalo. Bude lépe, půjdeme-li dovnitř.“ Takřka okamžitě se zas vzpamatoval. Skutečně začaly padat veliké dešťové kapky. Všem kolem ukázal doktor zápěstí, na němž se jich několik zachytilo. Ale neřekl ani slovo k tomu objevu, o němž tu sly- šeli, a když pak vstupovali do domu, praktický zrak pana Lorryho bud viděl, nebo se domníval vidět na jeho tváři, kdykoli se obrátila na
Poryvy vichřice, které vnikaly dovnitř, zvedaly vysoko ke stropu dlouhé bílé záclony a mávaly jimi jako přeludnými křídly. (Ilustr. Harry Furniss)
128
Made with FlippingBook - Online magazine maker